přispíváním. Po chvilce jsem vytvořila během deseti minut chutný oběd. Často jsem se při těchto příležitostech potýkala s neznámým vlámským jazykem. Když jsem někdy byla pod přílišným časovým tlakem a nebyl čas na vaření, používala jsem různé polotovary či pokrmy v prášku apod. Štěstí, že pro přečtení návodu na různých sáčcích stačilo vytáhnout mé zasuté vědomosti francouzštiny, ježto návod byl vždy uveden i v této řeči. Při konverzaci s Jefem jsem často sahala po malém kapesním anglickém slovníčku pro přesnější vyjádření svých myšlenek. Vlámský jazyk se mi zdál těžký, nerozuměla jsem ničemu a těšila se, až bude podzim a já budu moci navštěvovat školu pro cizince s výukou této řeči. Jef mě naučil několik vět zpaměti, ale bála jsem se je používat, abych eventuálně neřekla listonoši – Miluji tě – místo – Jak se máte? Silným zážitkem byla jízda s Jefem, když seděl za volantem. Šťasten, že jsem ochotna a schopna diskutovat s ním a rozvíjet jeho filozofické náměty, ohnivě přednášel své myšlenky a při vysoké rychlosti občas pouštěl volant, aby gestikulací dodal váhu svým slovům. Nechápu, jak je možné, že jsme se nikdy nezabili. Zpočátku jsem byla opojena vším, co se v mém životě změnilo. Jen lidé, kteří žili celý život v totalitním režimu, uzavřeni v kleci komunismu, bez možnosti cestovat, poznávat a srovnávat, dostávající mzdu, z níž se dalo vyžít tak od výplaty k výplatě a někdy ani to ne, jen tito lidé se jistě dokáží vcítit do mých tehdejších pocitů a pochopí mě. Nějaký čas zabraly formality, stěhování a třídění věcí, nashromážděných za několik desítek let mého života. Vzpomínám si, jaké výkřiky nadšení vyvolaly u Jefa tři hromady „kuchařek“, které uviděl na zemi. „Óó, Krišno, jaká nádhera, óóó, děkuji ti, děkuji, za tuto slibnou vizi!“ A když si po dobrém obědě pohladil břicho a zaliboval si: “Přece jen je na tom hodně pravdy, že láska prochází žaludkem,“ bylo mé hospodyňské hrdosti učiněno zadost. Životní cesty osudu přivedly mého přítele k hinduismu, hluboké víře v Krišnu, což ovlivnilo jeho život. Meditace a modlitby mu pomohly překonat kritické životní období během smrtelné nemoci a krizi v soukromém životě. Snažila jsem se postupně pronikat do tajů této přitažlivé filozofie Východu, poznávat jeho názory. Nebylo to pro mne jednoduché, ale Jef byl zapálený a nadšený profesionál, který mi postupně otvíral dvířka k poznání jeho víry. A protože na jejím vrcholu byla láska, setkávaly se tam i naše názory a srdce … 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168571
3. Bylo krásné letní ráno. Příroda už od časných hodin byla prohřátá sluníčkem, tetelila se v mírném oparu a natahovala se k nebi. Život kypěl všude, kam jste se podívali, motýli pořádali módní přehlídku, která svou prostou a zároveň bohatou nádherou předčila všechny přehlídky světa, pohled na trsy nádherných květin hladil duši, mír panoval všude kolem a hudební produkce ptáků tvořila zvukovou kulisu celé této životní kráse. Nevydržela jsem ve zdech domu a rozhodla jsem se, že půjdu pracovat na zahradu, dřív, než ji sluníčko rozžhaví. Zabrala jsem se do práce, rostlinky mi děkovaly za osvobození ze spárů plevele a já se s rozkoší mazlila s měkkou půdou. Vtom se zahradou rozlehl strašlivý, nelidský křik. Byl to křik pračlověka, napadeného mamutem či medvědem, bojujícího o život a chroptícího před smrtí, křik, tryskající ze samé lidské podstaty, příšerné zvuky, které musel slyšet každý v okruhu nejméně jednoho kilometru. Ztuhla ve mně krev, doslova mě ochromila hrůza, nohy odmítly poslušnost, cítila jsem, že blízko obchází smrt a že musím, musím utíkat k Jefovi a zachránit ho. Když jsem se k němu přiřítila, vypadal však docela normálně, objal mě a vykřikoval: „Třicet let! Třicet let jsem hledal takovou ženu, celých třicet let toužím najít ženu, kterou by bavila práce na zahradě, která by měla stejného koníčka jako já, ó, Krišno, děkuji ti, děkuji, žes mě vyslyšel!“ Překonala jsem všechny své bouřlivé pocity, které ve mně byly připraveny explodovat, nechala jsem ho žít a vrátila se ke své práci … Jef byl vegetarián a jeho jídelníček podle toho vypadal. Snažila jsem se vyjít mu maximálně vstříc a přizpůsobit se. „Dneska bych měl chuť na salát,“ pravil jednoho dne. „Ale vždyť tu žádný na zahradě nemáš a včera jsme taky žádný nekoupili,“ odpověděla jsem. „Jak to, že ho nemám na zahradě, a co je to támhle?“ ukázal prstem do zahrady. „Kde? Já nic nevidím,“ pravila jsem, mžourajíc krátkozrakýma očima do mlhavého mikrosvěta kolem sebe. „No, támhle přece, vidíš ty lupeny za stromem?“ ptal se už mírně podrážděným hlasem Jef. „Ááno, už to vidím,“ zalhala jsem suverénně a vydala se do zahrady hledat lupeny. Byla jich tam strašná spousta, byly to mně naprosto neznámé rostliny nejrůznějších typů a jen intuicí jsem se snažila uhodnout, co je zelenina 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168571
a co okrasná rostlina. Vyhlédla jsem si jednu sympatickou zeleň, natrhala ji přehršli a odnesla do kuchyně. Oprala a připravila jsem ji obvyklým způsobem, jak jsem byla zvyklá z domova, načež jsem ji podala drahouškovi jako přílohu k obědu. Při pohledu na tento pokrm Jef ztuhl, vyvalil oči a podíval se na mě – jak to jako myslím. Povzbudivě jsem se usmála, avšak začala tušit, že není všechno, jak má být. Zkrátím to. Když Jef překonal záchvat smíchu, vysvětlil mi, že lupeny jsou sice správné, ale vyžadují tepelnou úpravu. Okusila jsem své dílo; skutečně, chutnaly jako sloní ucho. Sice jsem nikdy slonům uši nežužlala, ale myslím si, že ta chuť by byla přesně stejná …
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168571