se dá ještě napravit). Pak přichází fáze deprese, smutku či zoufalství, mnohdy spojená s neúčinnou snahou vyvolat partnerovu lítost. Pokud by se nám to náhodou podařilo, stejně nemáme vyhráno. Vztahy založené pouze na lítosti jsou značně labilní a pro litovaného časem dost pokořující. Další fází bývá někdy zvýšená aktivita, snaha ještě na poslední chvíli vše zachránit. Nezřídka spojená se zlobou a s agresí vůči partnerovi, dokonce se snahou zastrašit jej. Pokud se nám to nakonec zdaří, pak jde skutečně o pravé Pyrrhovo vítězství. Není nic horšího než soužití s někým, kdo s námi je pouze proto, že z nás má strach. Zjistíme-li, že nám už nepomůže vůbec nic, nastupuje další fáze zoufalství. Podpora a doprovázení někým blízkým, podpůrná terapie v poradně, to vše může situaci alespoň trochu ulehčit. Paradoxně pak někdy může nastoupit ještě fáze zvaná „druhá adolescence“ – jakási euforie z nově nabyté volnosti, spojená s navazováním nových (zpravidla bezperspektivních) známostí, konzumací nejrůznějších prožitků a požitků, návratem k ranějším formám jednání, typickým právě pro období dospívání. Teprve až poté přichází většinou vyrovnání s rozpadem manželství. Vše může trvat řadu měsíců, někdy i několik let. Pokud je zřejmé, že rozvrat je již skutečně neodvratitelný, můžeme volit v zásadě pouze ze dvou alternativ: přístup konfrontační nebo kooperativní. Ten první prohlubuje nepřátelství a brání i pozdějším nutným dohodám (děti, majetek apod.), ten druhý vytváří podmínky nejen pro funkční vyřešení manželských problémů a pro klidnější průběh rozvodu, ale někdy i pro pozdější opětovné setkání. Postoj typu „rozvod si sice nepřeji, ale vím, že mu už nemohu zabránit“ není zas až tak příliš nedůstojný. Kontakt s rodinnou poradnou může být užitečný v kterékoli z uvedených fází. V těch prvních jako prostředek zvýšení naděje na udržení manželství, v těch dalších pak jako cesta ke klidnějšímu rozchodu a k snazšímu řešení porozvodových otázek. V neposlední řadě nám může pomoci při překonávání příliš dlouho přetrvávajícího rozvodového traumatu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168089
Zapamatujte si: z Vyrovnávání se s rozvodem probíhá v zákonitých fázích; může trvat i několik let. z Není nic horšího než soužití s někým, kdo s námi zůstává jen ze strachu či z lítosti. z K rozvodu můžeme přistupovat buď s konfrontační, nebo kooperativní strategií; ta první jen dále prohlubuje nepřátelství a komplikuje řešení porozvodové situace.
Situace po rozvodu Rozvedli jste se a problémy ještě neskončily? Máte problémy ve vztazích s dětmi? Řešíte rozdělení majetku? Trápí vás nedořešená bytová situace?
Od našeho rozvodu uběhlo bezmála pět let. Asi už nemá význam rozebírat zpětně jeho důvody. Kdybych je popisoval já, pak uslyšíte jeden příběh, pokud by o nich mluvila má bývalá žena, bude to zřejmě zase úplně jiné vyprávění. Podstatné je snad pouze to, že návrh na rozvod jsem podával já, byla v tom i moje tehdejší nevěra. Markéta se sice rozvádět nechtěla, ale nakonec jsme se domluvili docela rozumně. Já si vezmu auto, ona zařízený byt i chatu na Sázavě. Děti byly ještě malé, Lukášovi sotva pět, Anežce tři. Zůstaly pochopitelně s mámou. V kontaktech mi prý bránit nebude, jen si nepřeje, abych je seznamoval se svou novou partnerkou. Snažil jsem se to respektovat. Problémy nastaly hned okolo prvních Vánoc. Obě děti byly nemocné. Chtěl jsem jim přinést alespoň nějaké dárky, Markéta si to ale nepřála. Ať počkám, až se uzdraví. Dost jsme se tehdy pohádali. Pak jsem je skoro půl roku vůbec neviděl. Tu byly „nemocné“, tu měly školku v přírodě a vůbec, bude snad nejlépe, když si odvyknou. Po návštěvách u mne bývaly prý stejně vždycky několik dní smutné, už je nechce do těch kontaktů nutit. Nikdy jsem ale neměl pocit, že by se mnou být nechtěly. Požádal jsem tedy soud o úpravu styku, měli jsme snad 10 stání, poštvala na mne i nějaké psychiatry, stejně se nic nevyřeši-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168089
lo. Jednou dokonce dostala pokutu za maření výkonu rozhodnutí. Tu a tam mi pak děti „půjčila“, vždycky je však na setkání se mnou náležitě „připravila“. Pak už se mne snad opravdu i bály. Po dvou letech jsem rezignoval. Před měsícem utrpěla Markéta těžký úraz. Porazilo ji auto, lékaři považovali za zázrak, že vůbec přežila. Nejméně půl roku bude ještě v nemocnici, pak v Kladrubech na rehabilitaci. Když půjde všechno dobře, domů se vrátí tak zhruba za rok. Děti jsou zatím u mě. Nepřál bych vám ten začátek. Nejhorší pro mne (a asi i pro ně) nebyl ani tak stesk po matce, ale to, jak se mě bály. Postupně si na sebe zvykáme, jde to dost ztuha. Štěpán, Kutná Hora
Rozvedli jste se a zjišťujete, že řada problémů ještě čeká na dořešení. Soud sice svěřil děti do výchovy jednomu z vás, kontakt druhého s nimi ponechal buď na mimosoudní dohodě, nebo jej také nějak vymezil. Stanovil výživné. Přesto však problémy přetrvávají. Nemůžete se shodnout na míře kontaktů s dětmi, máte potíže s vymáháním výživného, máte dojem, že druhý popuzuje děti vůči vám… Je sice možné vyvolat další soudní jednání, to je však zpravidla přístup, který jen dále zhoršuje vaše vzájemné vztahy. Až na velice vzácné výjimky je pochopitelně žádoucí, aby si děti mohly uchovat vztahy s oběma rodiči. Snaha bránit jim nebo popuzovat děti svědčí často spíše o potřebě zneužít děti k „pomstě“ vůči bývalé manželce nebo manželovi. Je to ovšem strategie velice krátkozraká. Začas se může obrátit proti vám. Třeba děti zjistí, že druhý rodič není takový padouch, jak jste jej líčili. Někdy si jej mohou dokonce značně idealizovat. O chuti zakázaného ovoce by se také dalo vyprávět. A navíc – ve chvíli, kdy byste se o děti nemohli postarat vy (nemoc, úraz, úmrtí…), pak se o ně bude přímo podle zákona starat ten druhý. Pokud se vám podaří vztah dětí k němu úspěšně narušit, bude to pro ně pak dvojnásobná traumatizace. Alespoň zpočátku je vhodné, aby v kontaktech rozvedeného rodiče a dětí panovala určitá pravidelnost a řád. Děti získají pocit jistoty, navyknou si na určitý rytmus, nebudou tolik tesknit. Časem je možné zvolit i flexibilnější úpravu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168089