Teď se oblíká sama. Nasadila si na hlavu vlasy a na vlasy si nasadila klobouk. Čekáme. V půl devátý jdeme pomalu ze schodů. Držím ji. Opírá se o hůl, naříká, že ji bolí nohy. Každou chvíli stojíme a padají mi kšandy. Na nikoho nesmíš sahat, pamatuj si to! A nemluv sprostě! Ježíši, boty, Pepo…! Na co myslíš? Ty bys šel klidně v pantoflích. Vracíme se. Obouvá mě. Mám nový boty a pravá mě tlačí. Možná, že bych měl jít ještě na záchod… Musíš to vydržet. Znova se šouráme ze schodů. Radši bych šel rychle, ale kvůli ní musím jít pomalu. Přijelo černý auto a blejská se. Ta holka z nemocnice sedí vpředu vedle Járy. My s tou ženskou sedíme vzadu. Ta holka se otáčí a směje se na mě. Nesmím na ni sahat; nesmím mluvit sprostě, musím to vydržet; pamatuju si to. Zastavili jsme u velkého domu na náměstí. Na chodníku je plno lidí. Mávám jim, ale nesmím zdržovat. V domě nás vítá ženská v černých šatech a jmenuje se paní Sládková.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167956