CESTA ŽIVOTEM
důležitý historický poznatek. Z citovaného Perštejna bychom mohli usoudit, že zavinutí mělo dítě chránit před nějakými hříšnými „nezbednostmi dětství“ – a později se snad našly různé dodatečné, pseudoracionální výklady. Podle toho, co víme o vývoji kojenecké motoriky, nemuselo být těsné zavinutí v prvních měsících pro dítě žádným velkým neštěstím: ruce jsou stejně prakticky bezmocné, dítě jich užívá nanejvýš k dumlání (šlo snad o tuto nezbednost?), a nohy nedokážou vůbec nic. Záleží na tom, jak sytou „výživu“ dostává zrak, který se rozvíjí s předstihem. Když pomyslíme na druhou polovinu prvního roku života, dělá se nám z této praktiky trochu úzko. Můžeme jen hádat, že povijan dokázal zlomit první kojenecký vztek a vychovával – z hlediska dnešních měřítek – nepřirozeně poddajné děti. – Kromě toho je však bezmocné vzhlížení k všemohoucí, dobrotivé tváři (což je jediná perspektiva zavinutého dítěte) ztělesněním určitého ideálu zbožnosti: takto má vzhlížet pokorný věřící k Bohu. Nemohu si pomoci, vidím v povijanu houževnatě přežívající středověk, praktiku, která je bezděčným nositelem určitého životního postoje, určitého typu zbožnosti, který bych nazval duchovním nevolnictvím – a zároveň nedůvěry v lidskou přirozenost.42 V první polovině 20. století se střetaly – velmi jednoduše řečeno – dva pedagogicky-psychologické styly péče o kojence. Jeden tradiční, v němž se spojovala přísnost s citovou vřelostí a dozníval „povijan“. Dítě bylo dosti omezováno, ale když křičelo, matka je konejšila a krmila. Druhý, „moderní“ styl, propagovaný příručkami a praktikovaný nejvíce v měš anských rodinách, spočíval hlavně v „racionální“ výchově s důrazem jednak na striktní řád, jednak na iniciativu. Řád se týkal především toho, co kojenec dostává: dítě bylo krmeno v pravidelných hodinách, na minutu přesně, a si třeba zmodrá úporným křikem. Něžností se mu mělo dostávat s mírou. Na druhé straně mělo mít plnou svobodu pohybu: žádné omezování, jsme přece liberálové, demokraté, podnikatelé! Tato výchova, vedená striktně podle příruček, možná skutečně vypěstovala hodně úspěšných, i když asi citově chladnějších podnikavců. O to však dnes většina rodičů příliš nestojí. Zdá se nám, že vidíme jasně, jak určitý ideál, který bychom dnes spíše označili jako předsudek, posloužil za základ „racionálních“ praktik v péči o kojence. Otevřeným problémem ovšem zůstává, zda i my nepodléháme ve výchově kojenců nějakému předsudku, který – jak je to vlastností všech předsudků – se nám jeví jako samozřejmá, věčná pravda.
42 Těsné zavíjení dětí bylo – a někde dosud je – běžnou praktikou i v jiných kulturních okruzích. Nemáme bohužel k dispozici studie, které by tento jev a jeho smysl podrobně prozkoumaly zároveň historicky i transkulturně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167852