domů. Byli milí, ale nechtěl jsem se proměnit na cestovní kancelář (to bylo tehdy dost reálné nebezpečí), a tak už potom k dalším setkáním nedocházelo. Kromě kontaktů s některými berlínskými faráři a jejich sbory jsem se v Berlíně dostal i do kruhu spolupracovníků „Evangelické Akademie Berlin – Brandenburg“, sídlící tehdy v Albrechtstrasse 16; to byla instituce, zřízená zemskou církví hlavně k dalšímu vzdělávání laiků. Ale měla značnou samostatnost, pohybovala se někde na pomezí církve a rozhovoru s těmi, kdo měli zájem o „hraniční otázky“, např. o vztah vědy a víry, o vztah křesWanských tradic a současnosti, o úlohu křesWana v současných sociálních vztazích atd. Akademii vedla tenkrát Elizabeth Adler, žena přibližně mé generace, velice bystrá a vzdělaná, organizačně vynikající, politicky opatrná. Však bylo pravděpodobné, že na každém veřejném zasedání je někdo, kdo bude podávat hlášení. Zájem o sociologické problémy u mne sice nebyl nikdy v popředí, ale líbilo se mi, že program Akademie směřoval k promýšlení zásadních otázek a k prohlubování našeho vhledu do dění kolem a nikoli k prvoplánově zjednodušené polemice s oficiálním marxismem, který stejně téměř nikdo mezi vzdělanějšími lidmi nebral vážně, alespoň ne v té podobě, jak byl tehdy předkládán. Většina kurzů či konferencí Akademie se pořádala v konferenčním středisku ve Weissensee (Stephanus – Stiftung, Albertinenstrasse 20 – 23). Účastnil jsem se několika konferencí či setkání a rozhovorů a už jsem byl „lapen“ a přizván ke spolupráci. Několikrát jsem tam i hovořil. Nejzdařilejší byla asi počtem účastníků nevelká, ale obsahem zdařilá konference o Martinu Buberovi, po mém soudu nejvýznamnějším židovském mysliteli 20. století. Připravil jsem jakýsi fingovaný, a přece zcela pravdivý rozhovor s Buberem tak, že jsem z různých Buberových spisů vybral úseky, odpovídající na nějakou závažnou otázku, kterou jsem rekonstruoval a vložil na začátek, takže to nakonec vypadalo jako živý rozhovor s Buberem. Rozdělili jsme si role, jeden četl otázky a druhý odpovědi. Bylo to živé i poučné zároveň. Mám dokonce z toho schovaný program – 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167759
konalo se to 17.–19. června 1966. Když jsem se v roce 1968 vrátil do Prahy a zanedlouho na to přišel osudný srpen, mnohé vazby byly naráz přerušeny. Mezi církevní kontakty lze zařadit i mou spolupráci s berlínskou Biblickou společností. Na rozdíl od nás, kde byla Biblická společnost hned při nástupu komunismu rozpuštěna a zakázána, v Berlíně trvala celou dobu komunistické vlády. Vydávaly se v ní nejen bible, ale i teologická literatura. Vedl ji tenkrát farář Petr Gross, s nímž jsem se rychle spřátelil. Přizvali mě k práci na velké edici „Altes Testament mit Erklärungen“, tedy Starý zákon s vysvětlivkami. Redakční radu tvořili čtyři lidé: Petr Gross, Hildegard Führ, která přednášela Starý zákon na jedné církevní škole, germanistka Brigitte Grell a já. Obě dámy byly zdatné odbornice, takže to byla radost s nimi spolupracovat. Když jsem se vrátil do Prahy, bylo dílo teprve v začátcích. Práce trvala dlouho, začala v roce 1966 a první vydání vyšlo až v roce 1982. Původní název byl „Altes Testament mit Erklärungen“, pak byl připojen i Nový zákon s poznámkami a celé dílo neslo titul „Bibel mit Erklärungen“; první vydání 1989, druhé 1990. Redakční rada se většinou scházela v Praze, kam za mnou H. Führ i B. Grell pilně jezdívaly. Vždycky jsme na tom seděli několik dní. Některé stati jsme zpracovávali sami, některé přidělili dalším spolupracovníkům a pak je redigovali. Když se dnes dívám – už s mnohaletým odstupem – na tuto edici, jak je v ní nemnoha slovy mnoho pověděno, říkám si: Zdařilá práce. Vydá leckde, tedy na leckterém méně srozumitelném místě, za tlusté komentáře. Kéž dobře slouží i dál.
Jeden semestr v západním Berlíně (Kirchliche Hochschule) Kontakty Pobyt ve východním Berlíně, tedy na Humboldtově univerzitě, byl původně plánován na jeden rok, ale rozhodnutí o budoucím starozákoníkovi nepadlo. Tak se můj pobyt prodloužil 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167759
ještě o jeden semestr. Nebylo mi to nemilé, už jsem začal být v Berlíně známý, zvláště také v církevních kruzích. Přinášelo to však jedno nebezpečí: různých pozvání bylo stále víc, nebyl jsem dost rozhodný v jejich odmítání. V tom smyslu bylo dobře, že můj pobyt v Berlíně se blížil ke konci. Také kontakty s kolegy se rozšířily: prostřednictvím farářů jsem se seznámil i se starozákoníky ve Sprachenkonviktu. Byli to Günter Morawe a Ilse von Loewenclau, oba přibližně mé generace. A přes ně jsem se dostal i do kontaktu s tehdejší ředitelkou školy, Dr. Becker. Když rozpoznala, co jsem zač, přišla s prosbou: Vy máte možnost cestovat i do západního Berlína? – Řekl jsem: Ano, potřebovali byste něco? A ona: Moc byste nám pomohl, kdybyste nám dovezl nějaké knihy z Kirchliche Hochschule. To bylo jméno západoberlínské teologické fakulty. – Máme tam připraveny knihy, já vás tam ohlásím. – Tak jsem se dal na pašeráctví. Nebylo to ani tak příliš riskantní. Předně: Nepašoval jsem nikdy ani zbraně, ani výbušniny, ani porno, ani drsně politické pamflety, ale vždy jen teologickou literaturu. Z té ovšem úřady – jak v NDR tak u nás – leccos zabavovaly, takže v určitém smyslu věc delikátní přece jen byla. Probíhalo to hladce: Na přechodu ve Friedrichstrasse mě jako Čechoslováka ani moc neprohlíželi, dojel jsem metrem (nebo S-Bahn – to už si nevybavuju) na Kirchliche Hochschule, tam už měli o mně hlášku a dali mi dva kufry knih, dosti těžké. I jel jsem zpět a říkal si: Když to celníci začnou prohlížet, řeknu: Jsem docentem teologie, to mám v pase, a to jsou vědecké knihy pro mou vlastní potřebu. Jedu s tím dál do Čech, tady jsem jen v tranzitu. – Ale ani k tomu nedošlo: Zeptali se jen: Co máte v zavazadlech? A já na to: Odborné knihy pro vlastní potřebu, učím na univerzitě. – Přikývli a bylo to. Hned jsem s těžkými kufry jel tramvají do Sprachenkonviktu, a tam mě přivítali jako vítěze z bitvy. Takže jsme si to později ještě několikrát zopakovali.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167759