HOSP ODINŮV SLUŽEBNÍK
99
Co se s tím dá ale dělat? Existují v zásadě dvě možnosti, jak mohl Bůh zasáhnout. Tou první je rozdrtit zmatek našeho bloudění násilím, jak to učinil prostřednictvím potopy. Druhým řešením by bylo přemoci jej Duchem Božím. V našem textu z Izajáše Hospodin dává ústy proroka přednost možnosti druhé. Vždyť lidé, jejichž srdce Duch Boží naplní, začínají žít svůj život jinak: v lásce k druhým. Takoví poutníci se stávají světlem pro všechny, kteří si mysleli, že jejich údělem je putovat jen ve tmě a jejich cílem že bude opět tma. V takovém šeru, které si sami vyrábějí, putují na zemi mnozí. Od Hospodina však přichází světlo, které svítí v temnostech, aniž ho tmy mohou pohltit. A jakmile se toto světlo objeví (skrze vyznavače, resp. Boží lid), otvírají se oči těch, kteří byli dosud tmou zaslepeni. V žaláři tmy jsme uvězněni tak dlouho, dokud neuvěříme ve vítězství světla. Když ale poznáme, že za mraky stínícími nám oči, svítí slunce spravedlnosti, je moc tmy zlomena. A když už o světle víme – o světle před námi a světle pro nás – můžeme vykročit z temného vězení smrti k radostnému cíli, byť bychom zdánlivě ještě stáli na stejném místě. Prostředníkem, který do Božího světla lidi uvádí, je právě služebník Hospodinův. Jemu zde je řečeno: „…dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům.“ Co znamená, že on sám je smlouvou lidu? Izrael byl smlouvou oddělen od ostatních lidí. Znamením této smlouvy byla obřízka. To nebyla žádná prázdná forma, nýbrž výmluvný symbolický akt. Malý kousek kůže, který je při něm odříznut, byl obrazem člověka duchovně odumřelého, který je tak symbolicky odkládán. V Novém zákoně už ale Pavel píše, že není rozdílu v přístupu k Bohu mezi obřezaným a neobřezaným. Bůh jedná skrze Krista se všemi lidmi. V Lukášově evangeliu 2,20 zpívají andělé: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj,“ pozor, ne Izraeli, ale: „všem, ve kterých Bůh našel zalíbení“. Ta dobrá vůle, to je Boží dobrá vůle obrácená ke všem lidem. To je to nové Nového zákona, co je ale zašifrováno už zde v zákoně Starém.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167753
100
R A N N Í S L O VA
Co je, pane profesore, míněno posledními větami našeho úseku: „Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“? To jsou věty, s nimiž se komentáře trápí a nevědí, co s nimi. Já jsem si proto vzal na pomoc slovník a konkordanci a zjistil jsem, že tato slova korespondují s textem o pravém a falešném proroku z Deuteronomia 18,22. Falešný prorok ohlašuje něco, co nepřijde, zatímco pravý prorok něco, co přijde. V našem textu se vazba použitá v Deuteronomiu opakuje: to, co bylo ohlášeno, už přišlo. Nejpravděpodobnější výklad tedy jest: Proroci odedávna ohlašovali, že Izrael bude za svou nevěrnost Hospodinu potrestán zajetím – což se stalo. Tím byla potvrzena pravost proroctví. A stejně jistě, jako se splnila stará proroctví o soudu, se splní i ta o obnově, odpuštění a nápravě, tedy ta, která ohlašují „nové věci“. Adjektivum „nový“, zvláště stojí-li takto osamoceno bez dalšího určení, se často vztahuje k novému věku v budoucnosti, kdy Bůh obnoví tvář země a všecko svoje stvoření. A zde ústy proroka říká: „Ještě než to nové vyraší, vypučí a vzejde, dávám vám o tom vědět. Buďte proto připraveni, přijde to náhle, ani se nenadějete; už to raší, ale já vám to ohlašuji.“ Proto také nejstručnějším výrokem, který obsahuje průmět zvěsti těchto ebedských písní se zvěstí Nového zákona, je kratičký novozákonní citát: „Pán blízko!“ Ranní slovo 13. 1. 2008, Český rozhlas 3 – Vltava
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167753
101
Oběť za nás Izajáš 53,4 – 6 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
Téma oběti, které nám dnešní text nastoluje, není pro současného čtenáře příliš srozumitelné. Co znamená samotné slovo oběť? V náboženství se jedná o ústřední pojem vůbec, protože většina náboženských systémů s ním pracuje. Obětovat mohl člověk leccos – část úrody, zvíře, druhého člověka anebo – a to byla oběť nejvyšší – sebe samého. Slovo oběť může mít různou náplň. Představme si člověka, který kdysi dávno stál u ohně, na němž se pálil obětovaný beránek. V hlavě měl myšlenku: „Pane Bože, tady jsem ti zaplatil, takže jsem s tebou vyřízen.“ Důsledkem takového obchodního pojetí oběti bylo sebeospravedlnění člověka. Vedle něho ovšem mohl stát jiný člověk, který se díval na tutéž oběť a říkal si: „Stejně, jako jsem ti, Bože, odevzdal tohoto beránka, odevzdávám se ti i já sám na život a na smrt.“ U něj byla oběť modelem sebeodevzdání. Přitom ti lidé stáli vedle sebe a dívali se na jednu a tutéž oběť. Samotná oběť tedy ještě mnoho neznamená, teprve postoj obětujícího k Bohu ji naplňuje obsahem a smyslem. Z moderního jazyka slovo oběť takřka vymizelo, ale přesto jsou zde události a osobnosti, které ji připomínají. Tak třeba čin polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který byl vězněn v koncentračním táboře v Osvětimi. V červenci 1941 velitel tábora Fritsch vybral náhodně deset vězňů, které chtěl nechat zemřít v hladomorně. Když jeden z vybraných mužů v slzách vzpomínal na své děti, nabídl se Kolbe, že podstoupí smrt v hladomorně místo něho. Velitel nabídku přijal, ale Kolbe byl nakonec zabit feno-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167753