Méně obvyklé jsou veršované formy zvaní, zapsané z Humpolecka a Kladska, které mají světský charakter s komickou nadsázkou.239 Ze Stanu pochází tento záznam: Přišel jsem vás zvát, abyste šli za kmotry. Pujdete-li, povězte, máte-li co, poneste, slepici nebo kohouta, nepříde to žádnýmu jinýmu než mej ženě do kouta.
Pudete či nepudete? Dy& tam sami nebudete. Bude tam z Dlouhýho mlynář, z Tobolek rychtář a z Chlumu mastikulka švec, bude nás tam, pane kmotře, šest.
Jiná varianta je z Chlumu: Přišel sem k vám, stojím, vo něco bych vás prosil, teprva se strojim. Pudete-li moji ženě za kmotra? Pudete-li, povězte, máte-li co, poneste, slepici i kohouta.
vše se hodí moji ženě do kouta. Dy& tam sám nebudete. Bude tam z Hurdyburdy mynář, z Dlouhýho kovář, z Vitanova mastikulka švec, a to nás bude šest.240
Podobný text zaznamenal z Kladska Kubín: Má bába prabába, můj dědek, du vám dnes štastnej den novího poujedět, abyste tak dobrý byli, za chmotra se postavili. Nebudete sám, bude mynář a mynářka, šafář a šafářka, a knězova kuchařka – a pane chmotře, vý! Až vý k nám přídete, mí ženě přinesete něco do kouta, slepici aneb kohouta – řepu nenoste, tý máme sami doma, a tlustou jako noha, a naposled a& je to Petr nebo Augustýn, dvoumark vám ale nevotpustím. Zároveň však uvádí, že zvát chodívala i bába těmito slovy: (Síhlovi) vám skazujou, abyste im, co vám ublížili, vodpustili, a abyste se v neděli po službách bóžích za chmotra postavili a potom pak z vaši familijej se nechali vynalísti – a chmotr aby byl tag dobrej a hošička na rukách podržal.241 Vidíme tedy, že v tradičním společenství se způsoby zvaní za kmotry odehrávaly v rozmezí místních tradic a norem, jejichž respektování bylo předpokladem harmonických vztahů uvnitř komunity. Obě strany Odnesli jsme pohana, p¯in·öÌme k¯esùana n 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167752
Kmotřenka s dítětem. Ratíškovice, okr. Hodonín, 1947
(tedy rodiny) si zvacím aktem vzájemně stvrzovaly své přátelství a uzavíraly dohodu, kterou kmotr přijímal celoživotní závazek morálního, ekonomického a kulturně sociálního rozměru. K usnadnění vzájemné komunikace přitom přispívala vžitá pravidla, která se např. v odlehlejších oblastech východní Moravy udržela až do druhé poloviny 19. století. Budoucím kmotrům posílali rodiče po babce láhev vína nebo pálenky, zvanou radostník, kterou bylo možné (podle v místě ustálené normy) nepřijmout a tím nabízené kmotrovství odmítnout, aniž došlo ke slovnímu vyjádření.242 Obřadnost zvaní a používané zdvořilostní fráze odpovídaly významu kmotrů, posvěcenému církevní afirmací. S postupným oslabováním 98 n NarozenÌ, k¯tiny a öestinedÏlÌ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167752
tohoto významu ustupovala i ceremoniálnost zvaní. Na konci 19. století bylo osobní pozvání nahrazeno tištěnými listy a obsáhlejší proslovy stručnějšími formulacemi typu: Rodiče tohoto dítka nechají vás prosit, kdybyste mu posloužili křtem svatým. Pán Bůh vám to zaplatí nebeským královstvím (Hlinecko). Na počátku 20. století již byly formy zvaní zbaveny tradičních floskulí: Prosím vás, podržela beste nám na rukách? Máme cero. (Brněnsko); N. N. mají rodinu, já vás du zvát za kmotry. (Chodsko). Výzkumy v druhé polovině 20. století doložily, že v některých rodinách zůstává kmotrovství dodnes respektovanou příbuzenskou institucí, vytvářející trvalý celoživotní vztah mezi kmotrem a kmotřencem.243 ZjišWujeme, že se více posunulo do roviny intimního příbuzenského kontaktu, než tomu bylo na počátku dvacátého století. Tomuto procesu odpovídá i jednodušší a věcná forma žádosti, byW uctivá, která se stala již výhradně záležitostí rodičů. Je důsledkem převažující individualizace životního stylu a uzavřeností rodinného života, a odpovídá to i tendencím ke zjednodušování vyjadřovacích prostředků, které je příznačným jevem soudobé společnosti.
„Dětské křtěnky“ neboli křtiny Křest bylo třeba oslavit hostinou, kterou však v některých rodinách chystali až k úvodu. V takových případech alespoň rodiče posílali kmotrům do domu křtiny – na Hané pečínku, džbán piva a láhev vína nebo kořalky. Křestní hostina, zvaná křtiny, (někde tak nazývali také křest) byla slavností pro kmotry a celé široké příbuzenstvo. Zápisy z 16. a 17. století nasvědčují tomu, že kdysi bývaly dětské křtěnky velmi bohaté. U zámožných měšWanů se sešlo dvacet dva kmotrů a osm kmoter a tito duchovní otcové narozeného občánka pro jeho zdraví pojedli celého vola, dva vepře, pět telat, pět podsvinčat, 30 kuřat, 9 zajíců, půl kopy štik, mandel kaprův atd. atd. Křest, slavený kvasem a tanci byl kritizován různými mravokárci: Dítě nemůže se tak brzy naroditi ani tak rychle křtíti, musíme& při porodu i křtinách vopilí býti a svátos& křestní korbely, sklenicemi, žejdlíky, koflíky a truňky hanebnými dosvědčovati a pro zdraví dítěte čistě píti.244 Kazatel Zámrský vyčítal, že křest v pouhé chechty, smíchy, klevety, kvasy a tance takměř v niveč od lidu obecného se obrací. Je pravda, že na venkově se chodívalo z kostela přímo do hospody, dě&átku umývat nohy (zvláště, když byli kmotři přespolní),245 a vypravovalo se mnoho historek o tom, že veselá společnost někdy dítě ztratila cestou. Odnesli jsme pohana, p¯in·öÌme k¯esùana n 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167752