úvahy přichází Pováží. Potom obrátil Boleslav I. Chrabrý svoji pozornost na východ a vytáhl znovu (poprvé to bylo roku 1010) spolu s posilami z Německa, Uher a s Pečeněgy proti Kyjevské Rusi, aby podpořil manžela své dcery Svjatopolka Vladimíroviče (asi 978 – po 1019, kníže 1015 –1016, 1018 –1019) zvaného Okajannyj (Prokletý) proti Jaroslavovi Moudrému (1016/1019 –1054). Boleslav sice Jaroslava porazil na Bugu a v Kyjevě nastolil svého zetě, ale ten byl odtud záhy vyhnán. Jediným ziskem z celé akce bylo pro polského vládce připojení Červeňska. Na sklonku svého života využil Boleslav I. Chrabrý i situace, která v Říši vznikla po smrti císaře Jindřicha II. v roce 1024. Navázal na donaci sv. Petru, již učinil jeho otec, a snažil se získat potvrzení královské hodnosti, kterou získal od císaře Oty III. v roce 1000. Údajně prý se tak stalo již v roce 1005, ale Římem mu byl královský titul potvrzen teprve v polovině roku 1024 po smrti císaře a na jaře následujícího roku 1025 se dal v Hnězdně korunovat na krále, čímž symbolicky završil budování svrchovaného a nezávislého polského státu. Státní aparát byl navenek dobře zorganizovaný, mocensky pevný a opírající se o vojenskou moc družiny. Přesto se mu dosud nepodařilo podmanit si plně široké vrstvy vesnického obyvatelstva a dokončit jejich christianizaci. Syn hraběte Siegfrieda z Walbecku, kronikář a merseburský biskup Dětmar napsal ještě za života Boleslava Chrabrého: Jeho lid však třeba hlídat jako stádo dobytka a k užitku knížete ho podobně jako tvrdohlavého osla možno přivést jen tvrdými tresty. A to se projevilo nedlouho po smrti Boleslava I. Chrabrého. Také Boleslavův nástupce, jeho druhý syn Měšek II. (1025 –1034), se nechal korunovat na krále, posílil státní aparát a zesiloval i úlohu křesLanství v celé zemi. Roku 1028 vpadl do Saska a roku 1030 potlačil domácí opozici. Přesto však se mu nepodařilo obhájit otcovo dědictví a mladý polský stát se dostal do vleklé krize, kterou uvnitř zvyšovalo vystoupení bratří Bezpryma a Oty proti němu a zvnějšku nepřátelství vládců Kyjevské Rusi Jaroslava Moudrého a Mstislava. Roku 1031 ztratil Lužici, potom na úkor Kyjevské Rusi Červeňské hrady a polského trůnu se zmocnil kyjevský kníže Jaroslav Moudrý. Měšek II. sice na svoji královskou hodnost i vládu v letech 1031–1032 rezignoval, ale po smrti svého bratra Bezpryma se znovu ujal moci a uzavřel s císařem v Merseburgu mír spojený s přijetím svých zemí v léno. Roku 1033 se tedy mohl Měšek II. s pomocí Konráda II. (990 –1039, král 1024, císař 1027) vrátit na polský trůn, ale za cenu zřeknutí se královského titulu, uznání svrchovanosti císaře a souhlasu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167748
s rozdělením polského území na tři úděly. Měškovi II. se sice v roce 1034 podařilo po sporech s bratry Bezprymem (již předtím zemřelým) a Otou i bratrancem Dětřichem polský stát sjednotit, ale nepodařilo se mu potlačit opozici a téhož roku podlehl atentátu. Po jeho smrti se od polského státu odtrhlo Mazovsko, jemuž se do čela postavil vévoda Mečislav (Maslav, Mojslav), jenž využil lidového povstání, ale hlavně mu šlo o obnovení dřívější politické nezávislosti Mazovska před jeho začleněním do rámce polského raně středověkého státu. Rodící se šlechta nesnesla centralizační tendence ústřední knížecí moci a nastalá anarchie vyvrcholila lidovým povstáním hlavně venkovského lidu, jež nakonec vedlo nejen k vystoupení proti vládnoucí společenské skupině knížete a šlechty i proti růstu velkého soukromého vlastnictví a uvádění svobodných v závislost, ale také proti křesLanské církvi, a nabylo rázu pohanské reakce proti utlačovatelům. Ruská Poves5 vremennych let o těchto událostech zaznamenává, že Ljachové (Poláci) se vzbouřili a svoje biskupy, popy a bojary pobili. Opuštěna zůstala biskupství ve Vratislavi, Krakově a Ko≥obrzegu. V povstání vystupovali nevolníci (servi ) a propuštěnci (libertini ) proti svým pánům a „sami se stávali pány“, „pozabíjeli biskupy a duchovní a své bojary“. Dílo předcházejících generací Piastovců a jejich souputníků z řad velmožské i církevní špičky se ocitlo v troskách. Této nepřehledné situace potom využil český kníže Břetislav I. (1002 až 1055, mor. údělník 1019/1021, pražský kníže 1034/1035) a roku 1038 vtrhl s početnými vojenskými kontingenty do Polska, připojil ke svému panství Slezsko a do Prahy přenesl z Hnězdna nejen ostatky sv. Vojtěcha, ale vrátil se i s dalšími uloupenými poklady a množstvím zajatců. Za této situace pochopili polští předáci nebezpečnost celé situace a nutnost znovu obnovit feudální monarchii. Jejich podporu opět dostal předtím jimi vyhnaný Kazimír I. Obnovitel (1016 –1058, 1034 –1037/1038 a od 1041 vláda). Ten se za pomoci císaře Jindřicha III. (1017–1056, král 1028, císař 1046), který nechtěl v rámci tradiční politiky Říše podobně jako předtím Konrád II. v případě Boleslava I. Chrabrého připustit vznik mocného slovanského státu, tentokrát Břetislava I. na východních hranicích. Využil také německých rytířů včetně podpory domácích velmožů, vrátil se v roce 1038 zpět do Polska, obsadil Krakov a zde roku 1039 zřídil své nové sídlo. Centrum vládní moci se tedy opět přesunulo na bývalé území kmene Vislanů do Malopolska. Nový panovník obnovil postupně státní aparát, církevní organizaci i armádu, s níž vedl vojenské operace proti od100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167748
padlým částem státu, jako bylo Mazovsko, Pomořansko i Slezsko připojené Břetislavem I. k českému přemyslovskému státu. Uzavřel v Míšni mír s českým Břetislavem I. a Zemožilem Pomořanským (Zemuzil, 1046), stvrzený holdem všech tří protagonistů na dvorském sjezdu v Merseburgu v roce 1046. Rivalita mezi Rusí a Mazovskem o Jatvegy vedla nejen v roce 1047 k Mečislavově porážce a opětnému připojení jeho vévodství k polskému státu, ale také ke spojenectví Kazimíra a Jaroslava Moudrého. Po porážce Pomořanů se součástí Polska opět stala i jejich země a potom se Kazimír kolem roku 1050 zmocnil patrně také Slezska, jak naznačuje uzavření míru v Goslaru (Dolní Sasko, Německo) téhož roku. Definitivně česko-polský spor o Slezsko rozřešil císař Jindřich III. roku 1054 v Quedlinburgu tak, že jeho držba byla sice postoupena Polsku, ale za roční tribut 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata odevzdávaných ročně českému knížeti jako vlastníkovi země. Tyto země se teprve trvalou a dlouhodobou příslušností k piastovskému státu stávaly i etnicky polské, pokud můžeme v raném středověku o národnosti mluvit, neboL její vývoj i diferenciace jednotlivých slovanských jazyků byly teprve v počátečním stadiu. Nakonec se Kazimírovi ke konci života podařilo opět polský stát sjednotit, ale nikoliv již v tom rozsahu, kterého dosahoval za Boleslava I. Chrabrého. Po smrti Kazimírově se jeho nástupcem stal ctižádostivý a podnikavý Boleslav II. Smělý (1058 –1079), jenž těžil z bojů o investituru mezi císařem Jindřichem IV. (1050 –1106, král 1056, císař 1084) a papežem Řehořem VII. (1073 –1085). Na jedné straně uznával formální císařovu svrchovanost, na druhé se však stavěl proti jeho spojencům, zejména českému knížeti a později králi Vratislavovi II. (jako král I., po 1031 až 1092, pražský kníže 1061, král 1085/1086), jemuž přestal platit tribut za Slezsko, a spojoval se s Uhry stojícími na straně římské kurie, kde zasahoval v letech 1060–1077 i do vnitřních poměrů, a dopomohl k trůnu králi Bélovi I. (okolo 1020 –1063, král 1060/1061) a jeho synům. Po česko-polských bojích a výpravách proti Čechám v letech 1070 –1072 a 1076 ztratil sice západní Pomořansko, ale na druhé straně se mu tímto obratným manévrováním mezi soupeřícími stranami podařilo uhájit samostatnost polské církevní organizace, nezávislost na císaři i vlastní královskou korunu, když se po potvrzení svého samostatného postavení ze strany římské kurie dal roku 1076 jako poslední z polských panovníků korunovat na krále. Tím vzbudil velké pobouření v Říši. To ve svých důsledcích vedlo i k urychlenému udělení královského titulu, a to krále českého a polského (tam Boemiae 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167748