Z Á KO N
99
zde panuje, nýbrž že nad námi panuje Hospodin. Jinak ovšem Bůh jistě nepotřebuje naše dary, ale chce nás. Zákon člení lidský život a čas na pravidelné úseky – týden co týden se opakuje šabat, během roku se střídají různé svátky a slavnosti, po sedmi letech se slaví rok odpočinutí a každý padesátý rok je léto milostivé. Čím jsou tyto cyklické slavnosti důležité? Toto časové členění je prvním krokem k vnímání života jako události plné posvátných chvil, která se odehrává v prostoru, do něhož se vlamuje božské. Časová rovina je ale primární. Člověk nejprve začal rozlišovat svátek a všední den a teprve z toho vznikala posvátná místa. Vidím to odlišně než Durkheim nebo Eliade, kteří si mysleli, že nejdřív jsou posvátná místa a teprve potom svátky. Myslím, že první se začal členit čas, čímž vznikly zlomové body, které se tak staly příležitostí pro společenství a jeho společné slavení. Svátky byly zhruba dvojího druhu: jedny nějak souvisely s vesmírem a s kosmem – to byly slunovraty, rovnodennosti nebo přechod od zimy k jaru a od léta k zimě. Tento druh svátků měly v podstatě všechny společnosti. Vedle nich se slavily všechny zásadní události v lidském životě, z nichž nejdůležitější byla smrt. Tu však nechápali pouze jako individuální konec života člověka, ale jako událost, která se týká společenství, takže první individuální slavností byly asi pohřby. Antropologové neznají žádnou společnost, která by nepohřbívala, kromě té naší současné. Všechny tradiční společnosti pohřbívaly, a to nejen kvůli Pánu Bohu a zemřelému, ale především kvůli sobě samým, protože pozůstalí v pohřebních slavnostech nalézali pro sebe oporu. Jako křesťané víme, že zemřelý je po smrti před Boží tváří, kde už si musí poradit sám, ale pozůstalí stále patří do lidského společenství, což si při pohřbu mohou znovu uvědomit. Kdo si myslí, že pohřeb se týká pouze nebožtíka, může si během takového obřadu právem klást rozpačitou otázku, co tam vlastně dělá. V bibli se často o zemřelém říká, že byl připojen ke svým otcům. To přeci není žádný konec.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167704
100
S TA RÝ Z Á KO N
Představa, že zemřelý odchází ke svým předkům, není specificky izraelská. Je to představa zemědělské společnosti a v Kenaanu byla vždycky živá. Ostatně známe to i z Evropy, kde měli první misionáři s kultem předků a hrobů velké starosti. Biskupské synody z raného středověku jsou plné zákazů, co všechno se nesmí dělat na hrobech a velmi brzy je zakázáno pohřbívat jinde než na hřbitovech. Pohanské pohřební slavnosti bývaly velmi divoké. Nakonec to vše křesťanství integrovalo, takže hřbitov byl kolem kostela a stal se tak součástí obce. Tak jako živí žijí spolu, mají i zemřelí svou obec. Když vidím na hřbitově nápis: „Zde odpočívá…“ mám k tomu sice velký respekt, ale uvědomuji si, že to není vůbec křesťanské, protože podle křesťanské představy přece zemřelý v hrobě není. Slyšel jsem vyprávět, že v Bulharsku se dodnes pořádají na hrobech hostiny. Ve výroční den smrti toho člověka se na jeho hrobě sejde celá rodina, hoduje se a zbytky jídla se pak nechají mrtvému. To je obřad obvyklý u všech zemědělců, u nás to můžete občas vidět ve skryté podobě. Jednou jsem viděl romskou rodinku, která na Dušičky přinesla na Olšany bábovku a nechala ji na hrobě příbuzného, jakoby pro ptáčky. Každému, kdo něco ví o etnografii, je ale jasné, že se jedná o potravu pro nebožtíka. Možná znáte Erbenovu pohádku, kde dva vyzáblí nebožtíci vždycky po obědě vylezou a straší mladou rodinu. Trvá to tak dlouho, dokud té rodině nějaká moudrá žena neporadí, aby mrtvým dali najíst a oni že pak dají pokoj. Pane profesore, proč vlastně Izrael dostal od Hospodina Zákon? Už na Desateru je vidět, že je to zvláštní Zákon. Přikázání jsou v něm formulována v jednotném čísle, nejsou podmíněna a nemají žádné sankce. Je tam prostě: „Nezabiješ.“ Tečka. Dnešní zákon by řekl: „Když někdo někoho zabije, bude potrestán…“ Tři tečky. Tady se ale jedná o Zákon v úplně jiném smyslu. V Exodu i v Deuteronomiu jsou samozřejmě i ustanovení, která mají sankci a jsou formulována všeobecně jako typické právní texty. Desatero však takové není, byť tvoří základ Zákona. Z toho odvozuji, že se jedná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167704
Z Á KO N
101
spíš o pomůcku, jak rozlišit a rozpoznat, jak se v které situaci chovat, případně kdy se mám přestat řídit podle ostatních, protože vím, že tohle už dělat nesmím. Jakožto člověk Hospodinem vysvobozený a u Hospodina zadlužený si např. nemohu dovolit někoho obelhat a okrást, i kdyby to všichni ostatní považovali za legitimní. Tak to ostatně říká i podobenství o dlužnících, Mt 18,32. Bible klade na člověka dosti velké nároky: aby se vědomě rozhodoval pro dobro s vědomím, že je za své skutky před Bohem odpovědný. To je ovšem těžké a Zákon nemůže postihnout všechny situace, jaké mohou v životě nastat. Pak nastupují proroci se svými aktuálními slovy pro danou situaci. Jenomže to lidé často slyšet nechtějí, protože to v nich vyvolává pocit viny. Když proroci mluvili ke svým současníkům o jejich vinách příliš neohroženě, přišlo jim to často dost draho. Ale to patří k povolání proroka. Jeremjáš si až dojemně stěžuje na svůj prorocký úděl, který mu přináší tolik soužení. A když naříká nad tím, že se vůbec narodil, člověk vidí, že „nepřidat se k většině“ může mít strašně těžké následky. V bibli se však dočítáme i o lidech, kteří Zákon plnili tak důsledně, až si začali myslet, že mají u Boha nějakou zásluhu. Ježíš měl stále co dělat se zákoníky a farizeji, kteří tak plnili přikázání Zákona, až ztratili ze zřetele lidskost. Přesto Kristus nikde neříká, že by lidé neměli brát Zákon vážně. Problém jeho odpůrců bylo přesvědčení, že plněním přikázání to všechno končí. Podle nich má člověk, který nikoho nezabil, nikomu nechodí za manželkou a nikomu nezávidí osla, u Hospodina vystaráno. Jenže to je právě omyl, protože takový člověk nevidí svůj základní dluh. Proto Kristus připomíná, že i kdybychom se roztrhali ve službě a obětavosti pro Boha, máme nakonec říci: „Jsme neužiteční služebníci, udělali jsme jen to, co jsme museli.“ (L 17,10) Samospravedlnosti se Kristus brání dvojím způsobem: velmi radikálním výkladem přikázání a podobenstvími. Výklad tří přikázání je v šesté kapitole Matoušova evangelia. Každému, kdo to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167704