výrazem nepochopitelné ztráty. Je to stejný křik, jaký kdysi slyšel v Ugandě. Evelyn sedí na manšestrové pohovce, ruce stisknuté mezi stehny, ve tváři bledá jako smrt. Dozvěděla se, co se přihodilo její rodině. Na podlaze leží fotografie v rámečku ve tvaru muchomůrky. Máma a táta v houpací síti. Sestřička sedí mezi nimi. Rodiče mhouří oči v prudkém slunci, holčičce se lesknou brýle. „Upřímnou soustrast,“ řekne tiše Joona. Dívce se chvěje brada. „Mohla byste nám prosím pomoct objasnit, co se vlastně stalo?“ zeptá se děvčete. Židle pod Joonovou tíhou zavrže. Komisař vyčkává a po chvíli pokračuje: „Kde jste byla v pondělí sedmého prosince?“ Dívka zavrtí hlavou. „Včera,“ upřesní komisař. „Byla jsem tady,“ zašeptá Evelyn. „V téhle chatě?“ Dívka mu pohlédne do očí: „Ano.“ „To jste za celý den nevyšla z domu?“ „Ne.“ „Takže jste seděla tady?“ Evelyn pokyne rukou k posteli a učebnicím státovědy. „Vy studujete?“ „Ano.“ „Takže jste odsud včera vůbec nevyšla?“ „Ne.“ „Může vám to někdo dosvědčit?“ „A co jako?“ „Byl tu s vámi někdo?“ zeptá se Joona. „Ne.“ „Nemáte potuchy, kdo to mohl vaší rodině udělat?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167588
Dívka zavrtí hlavou. „Vyhrožoval vám někdo?“ Evelyn vypadá, jako by neslyšela. „Evelyn?“ „Co? Co jste to říkal?“ Prsty má pevně semknuté mezi stehny. „Jestli vaší rodině někdo nevyhrožoval, jestli jste neměli nějaké nepřátele.“ „Ne.“ „Víte, že váš tatínek měl velké dluhy?“ Evelyn zavrtí hlavou. „Byl zadlužený,“ řekne Joona. „Váš otec si půjčoval peníze od všelijakých kriminálníků.“ „Aha.“ „Nemohl třeba někdo z nich…“ „Ne,“ přeruší ho děvče. „Proč ne?“ „Vy nic nechápete,“ pronese zvýšeným hlasem Evelyn. „Co podle vás nechápeme?“ „Nic nechápete.“ „Tak nám to povězte…“ „To nejde!“ zakřičí Evelyn. Dívka je tak rozrušená, že se dá do pláče a ani si přitom nezakryje obličej. Kristina Anderssonová jde k ní, obejme ji a Evelyn se po chvíli trochu uklidní. Bez pohnutí sedí v objetí policistky a tělo se jí tu a tam otřese vzlyky. „No tak, holčičko,“ zašeptá útěšně Kristina Anderssonová. Objímá dívku a hladí ji po hlavě. Najednou vykřikne a odmrští Evelyn přímo na podlahu. „Sakra, ona mě kousla… hryzla mě jako kočka.“ Policistka překvapeně zírá na své zakrvácené prsty. Z rány uprostřed hrdla se jí řine krev. Evelyn sedí na zemi a rukou si zakrývá zmatený úsměv. Obrátí oči v sloup a v bezvědomí se zhroutí.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167588
11 úterý 8. prosince večer Benjamín se zamkl u sebe v pokoji. Simona sedí se zavřenýma očima u kuchyňského stolu a poslouchá rádio. Právě vysílají přímý přenos ze stockholmské koncertní síně Berwaldhallen. Zkouší si představit život po rozvodu. Zřejmě to až tak velký rozdíl nebude, pomyslí si ironicky. Asi budu chodit na koncerty, do divadla a na výstavy, jako to dělají všechny osamělé ženy. Vyndá z baru láhev sladové whisky a nalije si doušek, světle žlutá tekutina září v těžké sklenici. Kuchyni plní teplé tóny Bachovy Suity pro violoncello. Je to něžná a smutná melodie. Vtom se v pootevřených dveřích objeví Erik, ve tváři zešedlý únavou. „To nevypadá špatně,“ prohlásí. „Jmenuje se to whisky,“ odpoví Simona a podá mu svou sklenku. Nalije si novou, oba se postaví proti sobě a vážně si přiťuknou. „Měl jsi dnes náročný den?“ zeptá se tiše Simona. „To tedy jo,“ odpoví Erik a pousměje se. Najednou vypadá úplně ztrhaný. Rysy tváře má rozplizlé, jako by na nich ležel lehký nános prachu. „Copak to posloucháš?“ zeptá se. „Mám to vypnout?“ „Kvůli mně určitě ne — líbí se mi to.“ Erik vyprázdní sklenici a natáhne ruku k Simoně, aby mu dolila. „Tak Benjamín žádné tetování nemá,“ řekne Erik. „Takže sis vyslechl to drama, co jsem ti nahrála do hlasové schránky?“ „Stihl jsem to až teď, cestou domů…“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167588