Říkala jsem ti to už nejmíň desetkrát. Connie byla ta blonďatá holka na grilování, ta hezká a milá. Pamatuješ si na ni?“ „Trochu.“ „Richie je její přítel.“ „Jo?“ Náznak pochybnosti v Rhysově hlase ji zmátl. „Co?“ „Jenom, že jsem si myslel, že je gay.“ Gay? Připadalo jí to absurdní. Richie byl prostě jenom obyčejný, nezajímavý kluk. „Panebože, ty jsi ale ješita.“ Rhys se zatvářil ublíženě. „Nemyslel jsem to tak. Jenom jsem měl takový pocit.“ Škádlivě se na ni podíval. „Naše generace má na to, kdo je gay, dobrý čich, abys věděla, ne jako vy, upjatí starci, děti baby boomu.“ To ji rozesmálo. „Dávej si pozor, nejsem zase tak stará. Stejně to podle mě není pravda, ale pro jistotu jim oběma dej fotku, na které jsi od pasu nahoru nahý. Pokud jsi teda nevycítil i to, že ta holka je lesba.“ Vstal, taky se smál a šel do kuchyně. Slyšela ho, jak postavil na kafe. Odhodila peřinu a prohlížela si svoje bříško. Bylo ploché, zdálo se nemožné, že by uvnitř začínal život. Byli bysme s Rhysem skvělí rodiče pro dítě, které by bylo gay, přemítala, mělo by štěstí, že má nás. Poplácala se po bříšku. Ale to je šance jenom jedna ku deseti, maličký, a jenom jedna ku dvaceti, jestli mají pravdu pánbíčkáři. Taková pravděpodobnost se mi prostě nelíbí, zašeptala směrem k bříšku. Na kliniku šla sama. Sama se taky vrátila. Taxikář byl Srb a byl dědečkem. Potěšilo jej, že si zapamatovala pár jugoslávských slov z doby, kdy byla v Záhřebu, a donutil ji slíbit, že někdy navštíví Bělehrad. Byl to džentlmen, a když viděl, že je bledá
facka
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167587
a zesláblá, doprovodil ji ke dveřím. V bytě si zběžně prohlédla okopírovaný seznam věcí, které se nemají dělat po potratu. Zmačkala papír a mrštila s ním do koše. Přistihla se, že nemůže přestat myslet na taxikáře, kterého před týdnem urazila. Svlékla se, vzala si župan a pustila televizi. Nedokázala jeho tvář pustit z hlavy. Vypnula zvuk, zavolala do taxislužby a počkala, až uslyší lidský hlas. Sdělila jim detaily o jízdě a zeptala se, jestli by jí nemohli dát taxikářovu adresu. Ženský hlas na druhé straně drátu zněl stroze. „Tyto informace vám poskytnout nemůžeme. Znáte číslo poznávací značky?“ „Ne.“ „Přejete si podat stížnost?“ „Panebože ne, chtěla bych mu poslat omluvu. Asi jsem na něj byla hrozně sprostá a on si to nezasloužil.“ Ženin hlas zjihl. „Určitě jste sprostá nebyla.“ „Ale ano, určitě jsem byla.“ Pak následovala pauza, načež žena řekla, že se přeptá a že řidiči její omluvu předá. Anouk jí poskytla co nejvíc detailů o jízdě — čas, datum, nástupní místo, cíl cesty —, a když skončila, nesměle se zeptala: „Zařídíte to, aby se k němu moje omluva dostala?“ „Pokusím se.“ „Chcete moje jméno?“ „Ne,“ odpověděla žena pevně. „To není důležité.“ Spala tvrdě a probudila se s bušením v hlavě a s pocitem, jako by jí rozpárali břicho. Pomyšlení na snídani nebo sprchu jí připadalo nesnesitelné. Navlékla na sebe tepláky a košili a zavolala Rhysovi. Nechala mu na telefonu vzkaz, aby se večer stavil. Zapnula počítač, postavila na kávu a usadila se k pracovnímu
anouk
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167587
stolu. Výpověď sepsala rychle a věcně: všechno, co chtěla říct, napsala ve čtyřech řádcích. Potom otevřela ve Wordu nový dokument. Dívala se na prázdnou úvodní obrazovku. Kurzor blikal. Napila se kávy a zapálila si. Kurzor pořád blikal. „Tak piš, sakra,“ řekla nahlas. Pustila se do psaní.
facka
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167587