Pak se podíval na hodinky (který se mu zastavily) a řek, že má žízeň. Brendan vyskočil – ale stačil jedinej pohled na Evelyn, aby bylo jasný, kdo je v rodině pánem – a tak si zase sedli. Napadlo mě, že některej člověk musí bejt jak kovadlina, aby přežil svinskej život, kterej si možná sám připravil, možná nepřipravil – a řek jsem, že jsem byl na majáku; a vyprávěl jsem o těch obydlenejch místnostech tam, kde ale nikdo nebyl, a jak mi to bylo podivný a zvláštní…, ale Michael řek, že na tom nic divnýho není, protože maják se vším kolem je prodanej jednomu milionářskýmu Američanovi, kterej to koupil jako chatu neboli holiday home. A bejvá prej tam Anna Lyons, jeho dcera, když připluje z pevniny. Což ale nebejvá moc často, protože Anna je tak trochu Bohemian čili holka do větru. A že nezamyká, to je taky normální, protože na Clare nezamyká nikdo; a k majáku kromě toho nikdo nechodí – až teda na fucking tourists, který ale na Clare Island z nějakýho důvodu nekradou, vysvětloval Michael. Taky není co – ale to se mi zas nezdálo, on měl třeba taky auto…, i když vlastně, nojo, to je pravda. A že Anna Lyons nemá na Ostrově zrovna dobrou pověst, protože nikdo neví, co dělá, když je pryč. A Evelyn řekla, že to je typický středověký myšlení, podle kterýho by ženská měla nejspíš jen sloužit a poslouchat, a držet hubu a hlavně se obětovat, bejt jak pes u boudy. Že chlap by ji nejradši viděl jako svůj majetek – a jestli má nebo nemá taky nějakej svůj vnitřní život, svý vlastní touhy a potřeby, svou představu o naplnění, to ho nezajímá. A moje žena se k ní přidala, a Mariah se k nim přidala taky, a my 4 jsme tam nakonec seděli jak blbci před kárnou komisí a poslouchali ty laviny slov a obvinění jako verdikt, protože co se na to dalo říct? Já, jako zarputilej monogamista, bych teda věděl, ale radši jsem držel hubu, protože jednak jsem byl host, a jednak mi do toho nic nebylo. Akorát jsem nevěděl, jak když někdo něco takovýho dělá, a dělat chce, jak se s tím dá potom žít? Anna Lyons byla kromě toho unmarried – ale s tím bych se asi nechytal. Tak jsem byl nakonec rád, že je to tak, jak to bylo, že mám pořád moji ženu, která je mi
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167553
věrná a patří mi i ke mně – a že to, co jsem viděl, byla jen nějaká pošahaná vize. Že nikdy nebudu muset říct Jak jsi mě mohla opustit?, že mám aspoň tuhle jistotu; že Kameny se valej dál, který melou, a všechno pořád existuje. Když už to Michael nemoh vydržet, poslal Grace pro noviny. Ovečka seběhla do přístavu, kde právě přistála poštovní loď, a když se vrátila s Irish Independent a Michael noviny rozevřel, přečet nám zprávu o počasí. A to jsme se úplně vyděsili, a Brendan měl úplně pěnu u huby, protože ne každej Princ zůstává princem, jak jsme viděli, že musíme co nejdřív pryč, protože zpráva oznamovala, že Ostrov zasáhne bouře takovýho rozsahu a síly, že ho buď zcela vymaže z mapy, nebo z něj aspoň smete vše nepotřebné. Takzvaná asanační bouře, která se vyskytne tak jednou za 20 let. Tak jsme se hned začli chystat k odjezdu, a poseděli jsme s Peterem Gillem a Ciarou Cullen z Lecarrow, správcema na lososí farmě a sepisovatelema novodobejch kléryovskejch dějin, který měli zrovna ten rok narozeniny, a procházkou se šli podívat k náhrobku Grace O’Malley, a prohlídku ostrova jsme zakončili rundou whiskey Jameson, která se vyslovuje úplně jinak, než bych čekal. A druhej den nás Michael O’Malley přepravil na pevninu, a pak už jsme byli zas v Moycullen. – A náš pobyt v Republic of Ireland se chýlil ke konci, protože červenec se chýlil ke konci, tak už zbejval jen ten poslední mejdan a odlet. Poslední mejdan se moc nepoved, protože jak jsme byli pryč a Neal s Aoifou zůstali sami doma, tak nějak neuhlídali slepici, která si za letu roztříštila hlavu o zeď, a psa, kterej ji roztrhal a sežral, tak ho Brendan zabil, a děti zbil, a bylo po náladě. A tak i když nás čekali v Galway v hospodě Crane, kde měl vystoupit Davy Spillane, což byl ten slavnej profesionální hráč na irský dudy, což je nástroj rozlezlej po celý hospodě, řek Brendan, že se nikam nepojede, ale bude se naopak doma, a nebude se pít žádnej guinness, ale naopak domácí pivo uvařený z kitu. Což je taková sračka, že jsme se tím otrávili a museli nás helikoptérama převízt do New
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167553
Yorku na Clinic of Sacred Bleeding Heart of Jesus, kde John Jenkins otravě podleh a já mám od tý doby podlomený zdraví. No ne, takhle to nebylo – ale stejně to nebylo ono, jak jsme věděli a těšili se, že pojedem domů. A tak bylo spíš dobře v tichý nostalgii, a pili jsme cider Bulmers Original, a mluvili jsme o tom a představovali si, jak Irové přijedou zas k nám. A John Jenkins mluvil o ponorkách, který prej když se jednou ponořej, jsou bezpečný a spolehlivý jako velryba, a žádnej vítr s nima nic nezmůže. A Evelyn se mě zeptala, jak se mi to celý v Irsku líbilo – jestli nejsem zklamanej? A já řek Not really. – Not really? – No. A ona se podívala na Brendana a zeptala se, jestli mi rozumí, a Brendan řeknul Ish. A pak přišla ta bouřka a lilo, a blesky se křižovaly a hromy duněly, a z repráků řval Jim Morrison This is the end. My beautiful friend. K odletu jsme se dostavili střízlivý a vykoupaný, a Brendan nám radil, ať si za ty poslední drobný, který nám zbyly, koupíme v duty-free nějakej chlast na cestu, ale já mu řek, že si je radši necháme na památku. A pak už jsme museli do tranzitu, a tak jsme se loučili, a když jsme se rozloučili, tak nám říkali a kladli nám na srdce, abysme nezapomněli pozdravovat Jirku Elexhausera a jeho rodinu. Protože Jirka Elexhauser byl taky pozvanej, aby přijel, ale on řek, že jestli se do Země zaslíbený někdy podívá, tak jedině za svý, protože by si prej musel kupovat nový tričko, a tak, a taky že prej aby si zachoval tvář a dignity. A tak nám všem ten měsíc chyběl, a tak jsme na něj vzpomínali, a teď ho všichni pozdravovali. A John řek, že pro něj má ale důležitej vzkaz, a zeptal se mě, jestli mu ho vyřídím, když mi ho řekne, a já řek Sure. Ale on se pořád ujišťoval, jestli na to určitě nezapomenu, protože to je fakt strašně důležitý, a říkal, že bych si to měl možná radši napsat – ale já mu řek, že paměť mám dobrou, ať se nebojí – a že jakej je to vzkaz? A John se ke mně naklonil, a tvářil se šíleně vážně, když mi skoro zašeptal do ucha: Mr. Green has a bad cold.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167553