„Je to možné. Neměl jsem na to nikdy čas. Měl jsem dalekou cestu. Od Mrtvého moře až do Jeruzaléma, pak na ostrov Pathmos a odtud sem do Říma. A byl jsem dlouho ve vězení.“ Hostinský naplnil zase oba poháry vínem, soucitně zakýval hlavou a zeptal se: „Zavřeli tě kvůli tomu Saladínovi, že?“ „Ne, kvůli jedné ženské,“ řekl Lot. „No to snad ne!“ „Ale ano, udala mě na Pathmu, že jsem Ježíšovým stoupencem. A bylo to.“ „Zatracená ženská!“ „A když teď přijdu k papeži jakožto nepokřtěný, vyrazí se mnou asi dveře.“ „To tedy jo,“ souhlasil hostinský, „vyrazí s tebou dveře určitě. Tak se dej pokřtít a hotovo.“ „To zas nejde. Já na to pořád ještě nemám čas. Musím do Paříže. Až se vrátím z Paříže.“ „Vyloučeno!“ vykřikl hostinský. „K papeži musíš hned, je to věc vážná, a pak není jisté, jestli se z té Paříže vůbec vrátíš. Znám tady jednoho kněze, a ten tě pokřtí jedna dvě. Je to páter Onufrius od svaté Marie na Trastevere.“ Ten hostinský byl ohromný, takové lidi člověk jen tak hned nepotká. Normálně hodných lidí je na světě hodně, víc než syčáků, jinak by Bůh bořil stále různá města, jako to udělal se Sodomou a Gomorou. Habír, Thogarma, Kaifáš, kulhavý vězeňský hlídač a jiní byli samí hodní lidé a chtěli Lotovi pomoct, to je pravda, ale spíše radou než činem a taky ne hned. A ten hostinský, ten Agathon, mu chce dát hned pěkné šaty a vést ho ke knězovi, který ho prý hned pokřtí. No není to úžasné? „To je nápad,“ řekl Lot. „To je ohromný nápad,“ řekl hostinský. „Jsem Agathon, a když Agathon něco dělá, dělá to vždycky dobře a rychle. Ježíš Maria! Řád svatého Saladína. Tak krásný řád, a nikdo na to ještě nepřišel! A přijdeš s tím zrovna na mne, jako bys tušil, že jsem na takové věci jako dělaný. Pojď, jdeme hned k páteru Onufriovi a ráno už můžeš jít k papeži.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167547
16
Čerstvý křesťan Lot, který si z vděčnosti ke svému kmotru Agathonovi zvolil jméno Agathon, k papeži ráno nešel, a tak neměl sultán Saladín žádnou naději, že ho brzy prohlásí za svatého. Ráno hned na úsvitě se vydal Lot na cestu do Paříže, aby mu slavný Tomáš Akvinský odhalil konečně záhadu lidského života. Proč se vydal na cestu hned druhý den? No, za prvé mu to poradil páter Onufrius od svaté Marie na Trastevere, a ten byl opravdu velmi rozumný. Prohlásit někoho za svatého, to není jen tak, to je svatá pravda. Nejdřív musí papež vědět, že se o tom povídá a že to povídá víc lidí a ne jen jeden spravedlivý. A pak teprve nařídí Svatému oficiu, aby celou tu věc prozkoumalo, a to chce čas. A za druhé, když už nemohl jít k papeži, musel pospíchat do Paříže, čas utíká někdy zatraceně rychle a Tomáš Akvinský by mohl třeba zemřít. Lot měl dobrého koně, zásobu jídla a neměl plnovous. Koně mu daroval páter Onufrius, což bylo celkem pochopitelné. Kůň je hmotný majetek, tedy nižší hodnota, a pro kněze, který musí uznávat jen vyšší hodnoty, nemá moc velký význam. Ale na druhé straně se taková nižší hodnota může proměnit ve vyšší, když se jí používá jako dopravního prostředku k dosažení vznešeného cíle. Cesta do Paříže je nepochybně vznešený cíl, bez ní by nedošlo k výměně teologických a jiných názorů mezi křesťanem Lotem a křesťanem Tomášem Akvinským, a tak má páter Onufrius jistě radost z toho, že se jeho nižší hodnota proměnila najednou ve vyšší, aniž by se při této proměně něco ztratilo. Podle zákona o zachování hmoty kůň zůstal koněm, i když má teď vyšší hodnotu. Se zásobou jídla to už nebylo tak samozřejmé, ta pocházela od Agathona, hostinského, který si vzhledem ke svému povolání musel vážit především pozemských hodnot. Ale on si jich ani moc nevážil. Nemluvě o zásobě jídla, které bylo prvo-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167547
třídní, mu dal Agathon taky své nedělní šaty a přinutil ho jít k holiči. A ráno při loučení mu zavěsil na sedlo měch svého nejlepšího vína. Taková štědrost se nedala tak snadno vysvětlit. Především a beze sporu byl Agathon dobrý muž a měl rád lidi. Dále už to nebylo tak jisté, ale bylo docela možné, že tu hrál určitou úlohu svatý Saladín, který se stal Agathonovi najednou největším ze všech svatých. Na druhé straně však nemusel být Agathon vůbec tak štědrý k muži, který ho do jisté míry zklamal. Nechtěl se Lot dát pokřtít, aby mohl jít k papeži a požádat ho, aby prohlásil Saladína za svatého? No jo, ale když už pak byl pokřtěný, prohlásil najednou, že k papeži půjde později, až se vrátí z Paříže. Nemrzelo Agathona, že Lot změnil najednou své rozhodnutí? Pochopil opravdu, že prohlásit někoho za svatého není jen tak? Nemohl si myslet, že Lot upustil od svého záměru jen pod nátlakem církve? To by taky mohlo být. Jistě mu bylo nápadné, že Lotova zpověď trvala dost dlouho, ačkoli ani kněz, ani Lot neměli času nazbyt. Ale copak mohl Agathon vědět, že se Lot zpovídal z hříchů, kterých se dopustil za více než tři tisíce let? Lot se vymotal ze spleti úzkých, křivolakých ulic, projel městskou bránou a dal se pak širokou silnicí směrem na Caeru. Slunce právě vycházelo a všechno bylo růžové, svěží a průhledné. Na silnici potkával růžové vozy růžových sedláků, kteří vezli do města ovoce a zeleninu, růžových pastýřů, kteří hnali před sebou stáda růžových ovcí, a sem tam osamělé růžové jezdce. A všechno to šlo, jelo a běželo směrem k Římu. Opačným směrem jel jen on, Lot, a pak o něco vpředu nějaký dominikán na krásném černém koni. Lot si právě pomyslil, že by to nebylo špatné dohnat ho a popovídat si s ním o různých náboženských věcech. Vtom dominikán náhle otočil koně a cválal zpět. Asi něco zapomněl ve městě. Ale najednou zastavil koně, odhodil kapuci a řekl: „Buď zdráv, Lote, opravdu ti to sluší bez toho plnovousu.“ Lot se zamračil a chtěl jet dál, ale jeho kůň se najednou zastavil. No prosím, kůň je kůň a může být snadno v moci ďábla. Je nevinný, nemá svobodnou vůli a nemusí se bát, že mu Pangalos provede nějakou sviňárnu. Vtom si Lot vzpomněl, že
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167547