Muž přikývl, mírně a nejistě. Nehleděl na ně, ale nepřítomně kamsi daleko, do neznáma. Doktor Kneipp přehlédl recept, vložil jej muži do dlaně. „Jak se daří vašim rodičům, pane Steinmanne, matce a panu otci?“ zeptal se doktor, „zdrávi?“ Steinmann přikývl. Potom, vlastně poprvé, promluvil. Promluvil těžce, jako by velmi unaveně: „Jsou zdrávi,“ mírně přikývl, „chvála Pánu Bohu, jsou zdrávi. Matka sice říká, že dlouho žít nebude, ale však ji znáte.“ Doktor se souhlasně usmál: „To říká, pokud vím, již dvanáct let …“ a muž přikývl. „Víte,“ obrátil se teď Kneipp k němu, který tady nad nimi stál a nechápal zhola nic, „víte,“ řekl Kneipp, „pan Steinmann je velmi senzitivní člověk, že?“ a plácl muže slabě po stehnu. „On je spisovatel, že? A také hraje na varhany, komponuje a sochá. Pan Steinmann je kumštýř, mám pravdu, pane Steinmanne?“ Steinmann přikývl. „Jsem,“ řekl jakoby na obranu, „jenže teď již nic nepíši ani nesochám.“ „Pan Steinmann napsal tlustou knihu, řekněte jakou …“ „Napsal jsem,“ řekl Steinmann, „knihu. S názvem Nos.“ „A o čem pojednává …“ vybídl ho Kneipp. „No jen to klidně tady panu Laubovi řekněte …“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167543
„Pojednává o geniálním psychiatrovi, jistém Freudovi, který na zájezdu na Mars ztratí svůj nos … Kolem toho se točí mnoho veselých příhod,“ a Steinmann se, vlastně poprvé, usmál. Byl to usměv jemný, všiml si, velmi velmi nejistý. „Pan Steinmann,“ řekl doktor Kneipp, „došel ve svém románu k tezi, že i psychiatr je jen člověk, a sám se vyléčit nedokáže. Je to tak? Četl jsem to. A teď řekněte,“ zvolal doktor Kneipp téměř vesele, „proč trénujete a jak …“ „Trénuji,“ řekl Steinmann tiše, „protože jsem … předvídavý. Mám starou matku, i otec můj je starý. Oni jistě brzy zemřou.“ A muž zavzlykal. „Proto,“ řekl po chvíli, „musím cvičit. Denně a přísně. Jednou jim přeci půjdu na pohřeb, doprovodím je na poslední cestě, to je jasné. Mohl bych zemřít první, to bylo kdysi jediné řešení …“ „Ale pane Steinmanne,“ řekl doktor Kneipp a položil muži ruku na stehno, „to jsme si přeci již vysvětlili …“ „Ano, bylo by to sobecké. Tedy musím trénovat a být připravený na tu chvíli … Proto také nepíši, není čas …“ „Trénovat ano, to ano,“ přikývl doktor Kneipp, „… a jak dlouho jste byl dnes na hřbitově, pane Steinmanne?“ „Od osmé hodiny ranní až … až doteď.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167543
„To je moc,“ usoudil doktor Kneipp. „Ale v poledne jsem byl půl hodiny na obědě.“ Doktor Kneipp se usmál. „Musíte s tím přestat,“ řekl, „to by vám jen uškodilo. Vy byste měl zase začít psát. Řekněte, nemáte nějaké téma?“ Steinmann zdvihl hlavu a pohlédl na doktora Kneippa. „Mám,“ řekl, „mám. Životní sílu rozkládá mi jed …“ řekl náhle jakoby ve snách, „a nedočkám se už zpráv … Víte, to jsou jedna z posledních slov Hamleta.“ Náhle jako by pookřál, vstal a začal přecházet márnicí. „To by bylo téma na operu. Řekněme, že by Hamlet nezemřel … Totiž,“ opravil se a projel si rukou vlasy. „Víte, celé dílo Shakespearovo není dokonalé. Pro mě … pro mě je to … já to chápu jen jako expozici mého románu,“ Steinmann na ně pobaveně pohlédl: „Oni Hamleta sice odnesou, ale zjistí se, že vypil jen silné opium, takže jeho motorické … zkrátka on se probere, ale myslí si, že už je po smrti, takže …“ Steinmann v tu chvíli rozhodil rukama. „Bylo by to o lidské negaci, popření... ale každý dobrý román musí být,“ řekl s pohledem na Kneippa, protože jen na něho po celou dobu hleděl, „o více tezích, to se ví už dávno. Takže by to také bylo o eschatologii a také o mezilidské komunikaci, on by totiž můj Hamlet žil 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167543