Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku (Ukázka, strana 99)

Zhruba od města Bahía Blanca se začíná více měnit ráz krajiny. Rovina zůstává i nadále, ale je intenzivněji zemědělsky využívaná. Častá pole obdělaná až k obzoru se střídají s obrovskými pastvinami. Míjíme estancie a postupně i vesnice, častější jsou nyní křižovatky, silnice lemují vysazené stromy. Patagonské ovečky ve sporých keřících tvrdé trávy vyměnily vypasené krávy v hebkých zelených lukách. Dnes po celý den pozorujeme na silnici ohromné množství dobytčáků zásobujících Buenos Aires čerstvým hovězím.

Spotřeba asada zřejmě není v hlavním městě malá. Mne po takovém množství smutných černých očí, mířících na jatka, chuť na asado skoro přešla.

Den byl náročný. Hustý provoz, dopoledne jedeme navíc dvě hodiny hustou mlhou, musíme jet pomalu, obzvlášť opatrně.

Chvílemi si povídáme, pak ale v kabině řve rádio, aby unavený, domů spěchající řidič neusnul. Antonio má nejraději neobydlenou Patagonii, její nedozírné pláně, velkolepost skrytou v pustině. Na cestách bývá vždy tak týden, pak den dva doma a znovu. Vydělá 1 200 – 2 000 pesos, jak kdy (tehdy bylo jedno peso jeden dolar).

Buenos Aires (MARTIN) A jsme ve městě La Cuidad de la Santísima Trinidad en el Puerto de Nuestra Señora Santa María del Buen Ayre, neboli ve „Městě nejsvětější trojice v přístavu naší Panny svaté Marie dobrých větrů“, jak zněl původně oficiální název dnešního hlavního města Argentiny. Marie dobrých větrů byla patronkou námořníků, v jejím jménu založili Španělé v ústí řeky La Plata roku 1536 první osadu, kterou ale brzy opustili. Roku 1580 dochází ke znovuzaložení – tentokrát s výše zmíněným sáhodlouhým jménem. Hovorový jazyk je ohleduplnější, z názvu zůstalo jen dnes známé Buenos Aires.

Argentinci to navíc rádi zkracují na pouhé „BsAs“.

Malé a velké Buenos Aires

Díky poloze město dokonce svému názvu dostojí, vzduch je díky blízkosti moře čistý, jen je třeba počítat s vlhkostí danou subtropickým klimatem. Lidé se nazývají porteños, obyvatelé přístavu, a zejména v druhé polovině 20. století se město rozrostlo do nebývalých rozměrů. Se všemi předměstími, dohromady zvanými Gran Buenos Aires, Velké Buenos Aires, má podle sčítání lidu z roku 2001 přes 12 milionů obyvatel. To je skoro třetina Argentinců.

Město obklopuje stejnojmenná a současně nejvýznamnější argentinská provincie Buenos Aires (jejímž hlavním městem je město La Plata). Vlastní Buenos Aires, zvané Capital Federal je pak z provincie vyčleněno, aby jako federální území sloužilo za hlavní město všem argentinským provinciím. Na jeho území žijí asi tři miliony obyvatel, hlavním městem Argentiny, nezávislé od roku 1816, se stalo tři sta let po svém založení, tedy v roce 1880. V období kolem zrodu svobodné Argentiny bylo město svědkem velmi zamotaných mocenských bojů a třenic mezi Španěly a budoucími Argentinci. Problémy způsobovali i Angličané, kteří chtěli výhodně položený přístav dobýt a ovládnout. Při budování mladé republiky také docházelo k šarvátkám i mezi Argentinci samotnými. V 19. století soupeřilo město o postavení vstupní brány do přilehlé části Jižní Ameriky s uruguayským Montevideem, vyhrálo Buenos Aires. Díky tomu všemu a mohutné evropské imigraci prakticky po celou dobu své existence je dnes „BsAs“ prosperující moderní a elegantní metropolí, nejevropštější ze všech jihoamerických měst.

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167229

(BARČA) Do Berazategui, jednoho z předměstí Gran Buenos Aires, kde bydlí Antonio, přijíždíme před osmou večer. Obydlí našeho hostitele leží asi 30 km od centra velkoměsta, kam je to ještě zhruba půl hodiny příměstským vlakem. Domek, v této čtvrti zřejmě typické obydlí nižší střední třídy, je skromně zařízený. Zdi mají jen hrubou omítku a nejsou vymalované, na podlaze beton, ale vládne tu velmi příjemná atmosféra. Antonio bydlí se svými třemi dětmi a jeden pokoj pronajímají mladému Uruguayci, který v „BsAs“ pracuje.

Vítá nás pohledná černovlasá Sylviána, Antoniova devatenáctiletá dcera. Přijala nás přirozeně a bez problémů, radostně se baví s otcem a zároveň připravuje večeři. Dříve jezdila kamionem po Argentině celá rodina, později, když měla čas, jezdila Sylviána moc ráda s otcem na jeho mnohadenní štreky jenom ona. Dokonce umí kamion i řídit. Během večera tátovi i nám nadšeně ukazuje nové přírůstky její sbírky – zapalovače s obrázky kamionů. Miluje totiž vše, co se týká kamionů. Dozvídáme se, že nejmladší sestra Gabriela, které je devět let, bydlí přes týden u tety, kde to má blíž do školy a doma bývá jen přes víkend.

Sylviána, která studuje dálkově ekonomii, má tak čas odpoledne studovat, dopoledne je v práci. I Gabriela působí, že se dovede o domácnost starat naprosto přirozeně, je velmi bystrá a má cit být správnou hostitelkou. Nejstarší bratr Carlos (23 let) působí v této rodině nejméně „normálně“, vypadá trochu dekadentně, „nad věcí“. Pracuje v rozhlasové stanici „Rádio na pobřeží“, která vysílá jen v letní sezóně, kdy jsou plné zdejší pláže. To se musí hodně makat, aby si vydělal dost peněz na zbytek roku – na přežití a aby po zbytek času nemusel dělat nic. V té době prý tráví nejvíce času u TV, videa a s kamarády a nejraději prý má, když se nemusí od domu vzdalovat dále než v rozmezí čtyř bloků.

Obě dcery, které zasypávaly večer otce svou něhou, připravovaly jídlo a střídaly se u něj na klíně, se vzájemně oslovovaly „mami“. Pravá maminka před lety zemřela.

Dovolili nám použít koupelnu, jsme pozváni k večeři a úplně přirozeně přijati do rodinného kruhu. Antonio šel spát brzy, znaven po celodenní jízdě a vůbec z posledního týdne, kdy projel celou Patagonii na zhruba pětitisícové štaci.

Spíme dlouho, je třeba doplnit spánkový deficit. Antonio od rána opravuje a vylaďuje kamion. My vyrážíme do centra. Hlavně potřebujeme navštívit ambasádu a zjistit zdejší ceny letenek do Evropy. Na ambasádě máme poštu, je ale neděle, tedy den „neúřední“.

Tak se jdeme podívat do centra města, na známou pěší zónu v ulici La Florida s luxusními obchody. Teď v poledne je ruch v ulicích omezený, je tu klidno, jen sem tam korzují skupinky lidí. Také na osmiproudé silnici vedoucí centrem kolem známého symbolu města 67 metrů vysokého obelisku na slavné „nejširší třídě světa“ 9 de Julio (šíře: 110 metrů, název připomíná argentinský den nezávislosti) je mírný provoz. Buenos Aires má polední siestu, nadechuje se pro noční život.

Cestou zpět na předměstí chceme využít metro. Bohužel jsme přejeli stanici, kde jsme měli vystoupit. Chceme se vrátit o jednu stanici zpět a zjišťujeme, že argentinské metro funguje jinak než naše. Musíme prý znovu zaplatit. Policista, který nás viděl se vracet, je nekompromisní.

Nechce nic slyšet, odmítá nás vpustit k vlaku. Nakonec tedy platíme znovu peso za každého.

Při našem rozpočtu je to částka, kterou máme k dispozici na jídlo na celý den, takže se s ní neloučíme lehko. Celou akci sledoval zpovzdálí jiný policista.

Když jeho starší spolupracovník učinil spravedlnosti zadost a spokojeně odešel, přistoupil k nám a podával nám dvě pesos se slovy: „Tady máte, abyste si nemysleli, že v Argentině nemáme rádi cizince!“ Usmál se, zasalutoval a zmizel v davu. Frajer!

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167229

Jdeme nakoupit zásobu potravin a pokoušíme se volat jednomu Martinovu známému, který bydlí blíž k centru, zda bychom u něj mohli pár nocí přespat. Nechceme zneužívat pohostinnost hodného řidiče, a tak jsme rádi, že Daniel souhlasí.

Přeplněným příměstským vlakem se vracíme k Antoniovu domku. Dostáváme zcela automaticky večeři, ale Antonio se loučí. Po jediném dni odpočinku, který věnoval údržbě auta, vyráží na další desetidenní cestu. Šéf byl prý v telefonu neúprosný. Měl se ozvat dva dny po příjezdu. Jenže zavolal už dnes dopoledne a pracovní pokyny ukončil slovy: „.. a dnes večer vyrazíš na ...“ Antonio nás ujistil, že u nich klidně můžeme ještě přespat, ať na noc nejezdíme přes město, může to být nebezpečné. Dal poslední pusy dcerám a se svým vozem zmizel v temnotě večerní ulice. Návrat za deset až čtrnáct dní.

Sylviána nás pozvala do jednoduchého obýváku na historicko-pohádkový film. Dobrá lekce španělštiny.

Ráno už bez odkladu vyrážíme, nechceme hodné hostitele déle zneužívat. A Martin by se rád viděl se známými, u kterých kdysi přebýval, doufáme, že oni svou pohostinnost zopakují.

Není moc příjemné procházet se městem v plné polní, jenže brzy po telefonátu jsme zjistili, že Ghedinovi budou doma až vpodvečer. A tak vyvíjíme strategické řešení situace, které postupně využijeme ještě mnohokrát. Je jednoduché. Na vhodném a bezpečném místě složíme těžké batohy, já se posadím na ně, případně vedle na lavičku, a stávám se hlídačem a „čekačem“, zatímco Martin vyráží do terénu a je tímto pasován na průzkumníka a „zařizovače“. Našli jsme příhodné místo poblíž nádraží. Dopisuji deníček, učím se španělštinu a pozoruji cvrkot kolem.

Martin jde na českou ambasádu pro dopisy z domova. Zabralo mu to několik hodin, naše velvyslanectví je trochu stranou centra, jedna cesta městským autobusem přeplněnými ulicemi mu trvala celou hodinu. Setkal se ale s vlídným přijetím a velkou vstřícností.

Navečer se městem přesouváme do úplně jiného kouta velkoměsta, na adresu Martinových známých. U Ghedinů jsme přijati velmi srdečně. Daniel nám hned ukazuje svou pýchu – nádhernou sbírku mušlí a zkamenělin. Má jich v pracovně opravdu velké množství. Zatím Danielova žena Antonieta připravila bohatou večeři, u které si povídáme dlouho do noci.

Následující den zkoušíme oběhnout letecké společnosti a zjistit ceny letenek, vyřídit emaily apod. Opět se rozdělujeme, po pár hodinách pro mě přišel Martin s pracovníkem ambasády Standou, který nás zve na kávu. Zbytek odpoledne trávíme v kavárně, probíráme novinky z domova, zvláště ekonomickou situaci, která nás netěší. V důsledku ekonomických změn v ČR se mění kurz dolaru ke koruně a při přímém výběru kartou máme k dispozici menší hotovost v dolarech, než s jakou jsme počítali. Tím padají naše plány na eventuální odlet z Buenos Aires.

Nemáme dost peněz na dvě letenky. Víme, že z americké Floridy můžeme se společností Air Hitch letět za méně než třetinovou cenu a při našem způsobu cestování bychom měli i přejezd půlky kontinentu zvládnout levněji. Jsem trochu smutná, protože moje myšlenky se pomalu ale jistě víc a více upínají na miminko a už si cestu zase tolik neužívám. Jsem teď zhruba v půlce těhotenství. Jak dlouho bude trvat cesta stopem až na sever? Ať je to jak chce, rodit bych rozhodně chtěla v Čechách.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167229