Osad s názvy San Javier, San Rafael, San Miguel, Santa Ana a podobně bylo v koloniální éře Jižní Ameriky ve víře v ochranitelské schopnosti křesťanských patronů založeno bezpočet. Pohledem do rejstříku podrobnějších atlasů napočítáme od každého jména nejméně osm, ale spíše více jmenovců. Ale jen těm chiquitánským v Bolívii vtiskl nezaměnitelnou tvář otec Martin Schmid. San Javiér A na rozdíl od ostatních jezuitských misií v Paraguayi, na území dnešní Argentiny či v Moxos (dnes bolívijská provincie Beni), se kostelíky zachovaly do dnešních dnů ve výborném stavu. Také díky tomu byly v roce 1990 zařazeny organizací UNESCO na listinu kulturního dědictví lidstva. Ještě sympatičtější na celé oblasti je však fakt, že bez ohledu na svou unikátnost všechny „chiquitánské misie“ doposud žijí klidným, na pohled ospalým tempem, svými do nekonečna opakovanými náboženskými zvyky a rituály s kořeny hluboko v minulosti. Jednotvárný běh vzájemně podobných ročních období, stejně jako celých roků, zde narušují jen pravidelné, živější oslavy všech křesťanských svátků, které si nechá ujít jen mizivé % místních obyvatel. Přesvědčil jsem se o tom, stejně jako o schopnosti indiánů dokonale interpretovat evropskou barokní hudbu, v roce 2006, kdy jsem se dostal do bývalých misií podruhé.
Hudebníci ze Santa Any (2006) (MARTIN) Do San Miguelu jsem se opět dostal po devíti letech. Tentokrát jsem tam dojel až za tmy. Rovnou hledám domek paní Viki. Doptávám se asi na potřetí. Ve správné ulici už domek snadno nacházím. Z místnosti do ulice vychází světlo, naopak dvorek za plůtkem tone ve tmě. U dveří stojí mladá žena a nějaký muž, zrovna se ve svém vážném hovoru odmlčeli. Ptám se muže na paní Viki. On mne jen odkazuje na ženu. Ta – skrývající rozbouřené emoce z předchozího rozhovoru – jen krátce říká, že ona je Vikina dcera a ať počkám. Nejprve si prý musí tady něco vyříkat. Přemísťuji se opodál do temnoty k plotu, veřejnému osvětlení tady stíní strom, usedám na batoh a chtě nechtě, zachytávám útržky vášnivého hovoru. Žena k muži promlouvá chvíli úpěnlivě, pak zase dost rozčileně. On většinou něco krátce a mrzutě odvětí, pak je ticho, a pak se to opakuje. „Víš, taková ženská to je a ty na ni úplně kašleš! Kdyby ses aspoň občas na chvíli zastavil, potěšil ji, ale ty se nestavíš ani na ty Vánoce. Hlavně, že máš svoje drahý auta!“ celkem rozčileně naléhá ona na něj. „Aspoň na chvilku ji potěšit, říct jí, že o ní stojíš, zeptat se, jak se má a jestli něco nepotřebuje, hned by bylo všechno jiné. Stačilo by tak málo. Na děti se zeptat, aspoň chvilku si s nimi pohrát, oni moc nepotřebují. Ale ty se vždy jen mihneš, hlavně abys ukázal nový auto, a nic jiného tě nezajímá!“ Muž jen tak postává, občas se snaží něco namítnout, jindy se malinko rozčílí, pak je zase zticha. Žena po chvíli pokračuje dál svou „promluvou do duše“, urputně chce pomoci své sestře, kterou ten muž zřejmě pomalu „pouští k vodě“. Zřejmě neuspěla. On se nakonec nakvašeně otočil, práskl dveřmi svého drahého auta s náhonem na čtyři kola a zmizel ve tmě. Žena zašla do stavení a dlouho se nic nedělo. Později jsem se odvážil připomenout se. Žena hned vyběhla a omlouvala se, že na mne v tom rozčilení zapomněla. Prý už je to ale pryč, už je to za ní, teď už je v pořádku a trpce, ale upřímně se na mne usmála. Je velmi sympatická, hezká, rozhodně ne bez charizma, a jak jsem za chvíli zjistil, ač prostá, velmi chytrá a se zdravým úsudkem. Chvíli jsem jí vysvětloval, kde se tady beru a kdo jsem, a ona velmi rychle vše pochopila a pozvala mne, ať si zase jako tenkrát na dvorku postavím stan. Je další dcerou paní Viki, při mé minulé návštěvě
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167228