Fokalizace (Ukázka, strana 99)

ťanského výkladu světa. Je-li vyznění díla interpretováno jako nezavršený a nerozhodnutý střet dvou či vícero odlišných ideologií představovaných různými narativními subjekty, pak to ovšem neznamená rozpolcenost implikovaného autora a jeho ideologie – která stojí v díle hierarchicky nejvýše, resp. hierarchii rámuje –, neboť nezavršený střet ideologických pozic není nic než jedna z možných ideologií (pluralita světonázorů), která je navíc pro evropskou kulturu a evropský román dosti typická.

U některých typů narativů ovšem k uvědomění si ideologičnosti pozice implikovaného autora nemusí vůbec docházet.

Takovým typem je především narativ, v němž je užito objektivního vypravěčského způsobu, kdy er-formální, heterodiegetický vypravěč (z našeho pohledu se vypravěč nekonstituuje) události příběhu nekomentuje a nehodnotí. Pozice implikovaného autora zde nesplývá s nějakou narativní instancí (vypravěčem či postavou), která by svou ideologii explicitně „zveřejňovala“.

Pokud se nám pozice implikovaného autora jeví jako ideologie prostá, jako „neinfikovaná“ ideologií, neznamená to nic jiného, než že tuto ideologii s implikovaným autorem sdílíme.

Připomeňme si výše citované van Dijkovo vymezení ideologie, které zdůrazňuje relační aspekt pojmu ideologie: jde o soubor přesvědčení, názorů a hodnot vymezený vůči „jinému“. Máme totiž tendenci chápat ideologii jako něco omezujícího a vnuceného a jestliže nějaký soubor přesvědčení, názorů, norem a hodnot dobrovolně sdílíme, pak je taková pozice implikovaného autora pro nás ideologicky bezpříznaková, „přirozená“, a k jejímu uvědomění nejsme podněcováni žádnými distinktivními rysy.

K tomu, že si neuvědomujeme ideologii implikovaného autora, však může docházet i v případě, že se tato projektuje – pokud ne zcela, tak alespoň ze značné části – do hlediska vyprávěcí postavy. Vhodným příkladem by nám mohl být Defoeův Robinson Crusoe. Tato vyprávěcí postava naplňuje svým jed96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167048

náním a uvažováním ideologii implikovaného autora: přestože projevuje občasné slabosti a prodělává dílčí selhání, nezadržitelně spěje k naplnění civilizačního úspěchu evropské kultury a k naplnění křesťanského ideálu člověka. Současná postkoloniální čtení tohoto románu byla umožněna tím, že dnešní čtenář je s to uvědomit si pozici implikovaného autora jako ideologicky příznakovou a román čte prizmatem vztahu kolonizátora ke kolonizovanému, tedy prizmatem vztahu k „jinému“.

Uvažovali jsme zde převážně o postavách narativně privilegovaných: o vypravěčích či fokálních postavách. Nositeli ideologie však mohou být rovněž postavy, které se v narativu stávají výhradně postavami vyprávěnými, nikoli vyprávějícími či promlouvajícími (ve formě přímé řeči, resp. v dialogu), nebo které jsou výhradně objekty fokalizace (v Balové pojetí této kategorie). Takové postavy jsou zbaveny možnosti vyjádřit svou interioritu. Narativem jsou podány jako přivlastněné (viz HRABAL 2009). Jejich ideologická pozice není součástí fokalizace, neboť je objektem fokalizace.

Tvrzení, že každé dílo má svou ideologickou strukturu, neznamená, že každé dílo plní primárně služebnou roli vůči nějakému politickému cíli, že slouží jako nástroj k dosažení mocenské pozice a podobně, jak je tomu například u některých českých budovatelských románů z padesátých let dvacátého století. Každá románová výpověď je však výpovědí o světě nahlíženém člověkem. Taková výpověď je vždy perspektivní, a tudíž i ideologicky motivovaná.

Nakonec ani sám pojem „literatura“ nelze vymezit ne-ideologicky, sama konceptualizace pojmu „literatura“ je vždy ideologicky ukotvená. Žádné „vědecké“ pojednání o literatuře nemůže být neutrální a objektivní, jelikož jeho autor nemůže vystoupit ze své sociokulturní pozice (srov. SIMPSON 1993: ix).

97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167048

3.6. Dílčí závěr Jak plyne z předchozí analýzy, koncept fokalizace Mieke Balové nepovažujeme za vhodný. Vychází z nepodložených předpokladů, je vnitřně rozporný a snaží se pokrýt příliš mnoho jevů jak narativní, tak i nenarativní povahy. Balové pojetí navíc spíše zastírá rozlišení mezi vyprávěcí a fokální instancí – tedy rozlišení, kvůli němuž byl tento koncept Gérardem Genettem zaveden. Chybné předpoklady Balové, na nichž staví svou teorii narativu, tak „spouštějí“ proliferaci dalších, v zásadě zbytečných pojmů, které komplikují naratologickou konceptuální soustavu a spíše znejasňují rozumění tomu, jak narativ funguje.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167048