Dýka s hadem (Ukázka, strana 99)

„Koho?“ snažil se rychle orientovat královský prokurátor.

V duchu zvažoval, jak se má při inkvizičním jednání zachovat.

Byla to ošemetná věc. „Jindřichova vraha,“ trochu popuzeně odpověděl velitel královské družiny. „Už vím, jak to bylo!“ „Nu, tak se posaď, tady máš medovinu, spláchni prach z cesty a řekni, kdes byl a co víš!“ Diviš rychle pověděl o včerejší hádce mezi vojáky i o tom, co se dozvěděl o Hynku Berkovi z Dubé a o Přibíkovi, který mu ráno po vraždě nesl snídani. „Jel jsem za ním, pán z Dubé Přibíka uklidil do špitálu, aby nebyl na očích. Potvrdil mi, co jsem si už stejně myslel,“ končil vítězoslavně. „Pán z Dubé do něho vrazil při snídani schválně, nechal se polít a pak mu přerazil nos. Předem si to připravil, aby mohl vysvětlit, kde se na jeho šatech vzala krev.

Když někomu přerazíte nos, tak krev nezačne téct tak rychle, aby útočníka potřísnila. Nota bene když odletíte do druhého kouta místnosti! Krev na šatech musel mít pán z Dubé už dřív, před snídaní. Já tvrdím, že to byla krev zavražděného Jindřicha!“ Královský prokurátor přimhouřil oči, pravou rukou si hladil vousy a přemýšlel. Pak vzal do ruky pergamen se svými poznámkami a studoval je. Najednou se usmál a pergamen vrátil na stolek vedle křesla. „Máš pravdu, Diviši,“ řekl uznale. „Bylo to přesně tak, jak říkáš. Ta krev byla Jindřichova.“ „Takže máme vraha?“ rozzářil se velitel královské družiny a jeho zjizvená tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Bohužel ne,“ zavrtěl hlavou Oldřich. „Krev na šatech pana Hynka svědčí pouze o jiném provinění.“ „Ale...,“ zakoktal se Diviš a jeho úsměv se změnil v nechápavý výraz. „Když to byla Jindřichova krev, je jasné, že on je vrah!“ protestoval. „Dej upravit sál pro soudní zasedání a přiveď pána z Dubé. Že ho předvolávám. Na jednání se všechno dozvíš. Já se jen převléknu a za chvíli tam budu!“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166935

Byl už večer, když královský prokurátor zahájil výslech Hynka Berky. Byl oblečen do svého fialového kabátce, vyšívaného zlatým dracounem, a za jeho křeslem, potaženém rudým suknem, stál Diviš s rukou na jílci meče. Se zájmem sledoval pána z Dubé. Byl přesvědčen o jeho vině a těšil se, jak se bude tvářit, až se všechno provalí.

Oldřich rychle zopakoval, jak bylo nalezeno Jindřichovo tělo. Pak se přísně podíval na pána z Dubé, napil se medoviny a pokračoval: „Při vyšetřování jsem narazil na řadu rozporů.

Zjistil jsem, pane z Dubé, že jste se nezachoval jako čestný rytíř. Nemluvil jste pravdu před královským soudem!“ „Co si to dovolujete?“ vyskočil urostlý velmož rudý hněvem. Několik královských vojáků, stojících za jeho lavicí, ho okamžitě obklopilo s napřaženými kopími v rukách. „Spiknutí!“ křičel Hynek Berka. „To se, pane královský prokurátore, snížíte k tomu, abyste kvůli dvorským pletichám pošpinil nevinného?“ „Nejsem tady proto, abych pletichařil. Soudím pouze viníky. Podle práva a na základě důkazů. Protože si vás jinak vážím, pane Hynku, přejdu vaši poznámku o dvorských pletichách, abych vás nemusel potrestat ještě za urážku našeho krále. Vražda Jindřicha z Donína není skutečně jednoduchý případ. Zvláště, pokud zatajujete fakta. Jak mám potom zjistit pravdu?“ chladně se optal Oldřich.

Pán z Dubé se zatím trochu uklidnil. Zůstal stát a pozorně sledoval královského prokurátora. Víčka měl stažená do úzkých štěrbin, obočí hněvivě vytažené vzhůru a občas tiše zaklel. „Dám vám ještě poslední šanci, pane z Dubé. Než vás začnu oficiálně vyslýchat jako královský prokurátor, zeptám se vás jen jako Oldřich z Chlumu. Nezatajil jste skutečně nic?

Něco důležitého, co by se týkalo Jindřichovy vraždy?“ Pán z Dubé mlčel a v jeho přísně stažené tváři se nehnul jediný sval. Pouze zavrtěl hlavou. „Dobrá, pane z Dubé, zahajuji oficiální slyšení u královského soudu! Začneme tím večerem, kdy byl Jindřich z Donína 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166935

zavražděn. Vy jste byl po večeři u něj, v jeho ložnici. Když vám jeho sluha Jakub přinesl víno, hádali jste se. Je to tak?“ „Nebyla to hádka, jen jsme si ostřeji vyměňovali názory.

Znáte to sám, pane Oldřichu,“ zabručel. „Nebudeme vést spor o slovíčka,“ souhlasil královský prokurátor. „Tahle věc stejně není podstatná. Tvrdíte, že když jste Jindřicha opustil, ještě žil. Odešel jste do své ložnice a šel spát.

Pak už jste nevyšel a co bylo dál, nevíte. Ráno po vraždě jste měl na svém kabátci krev. Podle vás nesouvisela s vraždou, potřísnil vás jeden z vašich vojáků, kterému jste přerazil nos. Jsou to všechno známá fakta?“ „Jsou,“ zabručel pán z Dubé neochotně. „Jen si vyhražuji formulaci, že krev na mém kabátci nesouvisela s vraždou podle mne. Ona s ní nesouvisela skutečně, pane královský prokurátore! Nezapomeňte, že pak, když jsem Jindřicha opustil, byl u něj ještě ten venkovan, o němž tvrdíte, že je nevinný. A to Jindřich nesporně žil, to jistě uznáte?“ „Uznám,“ usmál se Oldřich. „Ani to není v tuto chvíli podstatné. Zeptám se jinak. Byla krev na vašem oděvu skutečně krví vašeho vojáka?“ „To jsem už řekl; nevím, proč se k tomu stále vracíme?“ „Protože jsem zjistil, že jste lhal, pane Hynku!“ Hynek Berka z Dubé zesinal vzteky, ale ještě dříve, než se stačil ohradit, královský prokurátor pokračoval: „Žádné hlouposti! Nezapomeňte, pane z Dubé, že jste před královským soudem! Že to byla krev vašeho služebníka je pohádka, kterou jste si chytře vymyslel, abyste si udělal alibi. Ve skutečnosti to bylo jinak. Když jste později v noci odcházel z komnaty, kde už ležel na zemi zavražděný Jindřich, nevšiml jste si ve tmě, že jste se ušpinil. Ráno se to už nedalo zapřít. Proto jste poslal svého panoše pryč a nechal se obsluhovat jedním ze svých vojáků. Strčil jste do něho, aby vás polil vínem, tvářil jste se naštvaně a v předstíraném vzteku jste ho udeřil do obličeje.“ „Kde máte důkaz, pane královský prokurátore, že Jindřichovým vrahem jsem já?“ řekl s pohrdáním v hlase pán z Dubé.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166935