mockrát namazal líp než já… pak už jsem to nechával na něm…“ „Tak proč? Sakra?“ Naklonila se k němu a zašeptala: „Měli jsme kluky poslat s Modřenkou – nejradši bych s tebou šla někam na frťana… tady mám pořád pocit, že nás poslouchá babička Milka…“ „Taky že poslouchá… ale já jsem rád…“ „Tak to nemyslím… ale občas mi ujede nějaký sprostý slovo… a to Milka nesnášela…“ „Teď už míň…“ „Co? Co teď míň?“ Řekni jí to… stejně jsi na nejlepší cestě se uřeknout. „Že už jí to teď vadí míň. Nekoukej na mě tak… Já vím, že umřela, neboj, nejsem cvok… ale ve mně prostě neumřela a tak si povídáme… už přes rok… Najednou se ozvala… Jako by viděla, jak se tu najednou cejtím osamocenej… A tak…“ Radši mlčel, ostatní slova nahradil pokrčením ramen. Dlouho nepromluvila. Párkrát se nadechla, že něco řekne, ale neřekla. Franta s Jírou se kvůli něčemu českoanglicky hádali a vzduchem létaly sprosťárny, ale Anička na ně hleděla, jako by naslouchala něčemu v sobě a své syny vůbec neslyšela. Právě se ji snažím přesvědčit, za jakých okolností mě může slyšet. Aspoň občas… Jak ji můžeš přesvědčovat, když zároveň mluvíš se mnou?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166919