Všechno, co svrbí, jednou svrbět přestane
přibližně polovinu, vynoří se z nároží v mém protisměru dvě junácké postavy; podezřele rozveselení Jaci s Tomášem. Setkání to bude rozpačité, a má lež, že se zrovna vracím od jedný spolužačky (budu se ještě stále nacházet na přímé trase ke kinu), vyzní útrpně nepřesvědčivě. Právem se budu obávat, že mám navíc pusu upatlanou od čokolády a oči usvědčivě zaslzený. Na otázku, která že spolužačka bydlí v týhle čtvrti, vystřelím od boku Nelu Hříbětovou. „To je taková ta zvláštní?“ bude zajímat Jaciho. Vida, jak široký horizont Nelina aureola zasahuje. Na otázku mou, jakže bylo na horách, odpoví, že skvěle. Tomáš bude mlčet. Popřemýšlím, jak jim nacpat Nelinu originální pomoc při biologii ad „neučit se“ láčkovce, coby pádný důkaz našeho přátelství, ale vhodnou konverzační přihrávku k tomu nedostanu. Pak se nějak přirozeně nabere cesta k Lupičovi. Až nás tam číšník přijde obsloužit, žoviálně klukům adresuje: „Něco jste si tady zapomněli, pánové?“ „To ne. Zato jsme něco roztomilýho na cestě našli,“ zavtipkuje Tomáš. Budu dělat, že mi je to jedno a objednám si mattonku. Tentokrát však potrvám na tom, že si ji zaplatím sama. Až mi mattonku přinesou, uslyším v praskajících ledových kostkách, jak se tříští sen.
9/ Ránu z milosti zajíčkovi uštědří lupičská fosforečná blondýna, nebo aspoň předpokládám, že to byla právě ona, se kterou se Jaci líbal na lavičce nádražní haly. Proč že jsem se k tomu musela nachomýtnout zrovna já, opravdu nevím. Asi to tak mělo být. Marně jsem v ten den doma na Jaciho čekala, a když se ani dvě hodiny po domluveném čase u nás nestavil, dál už jsem se v našem bohem zapomenutém venkově užírat sebelítostí nevydržela. Vyrazila jsem do Polabin za Kačkou Šťávovou, která má vždycky nějaký dobrý nápad, jak zabít čas. No a Kaččin dobrý nápad byl zajít na nádraží, že se tam
98
Romana Riba-Rollingerová
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166638