dobro (jež značí činnost harmonickou v zjevném a v okamžitém účinku). Taková chyba je však možná vždycky. Přestane-li člověk posuzovat své činy a jejich příčiny z mravního hlediska, navykne si posuzovat všechno, co od něho pochází, jako nejlepší, neboť kořeny toho vidí kdesi u Pána Boha, na něhož při konání poněkud myslí. A tímto nesprávným sebeujišťováním může ubližovat jiným lidem, aniž si toho je vědom. Činy a jejich příčiny musíme vždy hodnotit z vyššího mravního hlediska. Musíme pozorovat, jak působí na celek, a snažit se pracovat tak, abychom svým konáním způsobili co nejméně zla. Jenom tehdy, když se disharmonickým (zlým) činům nemůžeme vyhnout, jenom tehdy se takových činů smíme dopustit. Ale přitom si musíme dávat pozor, abychom způsobili co nejméně zla. Toho docílíme tím, že potlačíme všechna osobní hlediska při vykonávání podobných činů. Koná-li člověk činy, které prospívají jenom jemu, vykonává zlo a nemůže se vyhnout následkům těchto činů, i když si již uvědomil, že mají pro ostatní lidi zlé následky. Musel by se jich přestat dopouštět a neodvolávat se na svou nevědomost, slabost, nezbytnost takového konání atd. Každý člověk, sledující mystickou stezku, musí v první řadě přijmout morální povinnosti. Tím postupně usmrtí osobnost a odstraní nutnost konat zlé skutky, k nimž ho existence osobnosti nutí. Opomíjí-li však morální povinnosti, neodstraní potřebu zlého konání a to zase znemožňuje, aby mohl rozvinout ctnosti, které již třeba pokládá za nezbytné. Z rozporu mezi povahou konání a nezbytností ctnosti vznikají konflikty, jež jsou nepřímým uznáním viny, za níž vždy následuje odplata. Bude dobře, když poukážu na následky odevzdávání se do vůle boží, které člověk chápe tak, že přestane kontrolovat vnitřní procesy ve své bytosti i povahu vykonávaných činů. Tím se přirozeně otevře vlivům, pocházejícím ze sféry, v níž se duševně nalézá právě pro své činy.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166571