nazad ke komusi, kdo s ní hovoří – ne, tak nesedí žádná velká dáma v damaškové lenošce. Ta čistota v liniích, ta úplnost v proporcích, lehké a ladné vržení roucha, ten nádech osmahlé broskve v době nejkrásnějšího zrání! A v očích má jakési sebevědomé pohrdání povýšeného člověka a neví o tom. Cosi slovácky potměšilého hraje jí kolem zdravých úst, cosi z oné bezděčné koketerie děvčat, která jediným pohozením hlavy dovedou chlapce rozďáblit. Přál bych si vidět jednou takovou dcerku krveplnou, bronzově osmahlou, sebevědomě klidnou, pružnou, a přece prostou krásku, přál bych si ji vidět v okamžiku, kdy šohaje svého bere „na nože“. Myslím, že bych viděl obraz, jaký nedovede stvořit žádná druhá z profese. – Nedovedu si ji představit jinak než jako sochu, živou, určitou, pevnou a přitom vzletnou, jak báseň vytesanou z kamene. Pojednou vstala a vyšla. I krok takový plavný, silný, a přece měkce sladěný, plný dívčí skromnosti a něhy. – Vzácný tvor. – Za chvíli odjížděl vlak přes Hodonín ke Strážnici. Těšil jsem se zas na kus Slovače. – Kdo ji jednou poznal, zateskní po ní zas a zase. Slovač je zvláštní kraj. Opravdu jiný svět. Projedeš dvě tři stanice, vystoupíš na zemi, nahlédneš do vesnice – a cosi tě ovane jak úsměv nesmírně příjemného kouzla; lahoda, svěžest, milá, snivá letora zachvátí i tebe; duše dojmu přístupná rozvírá se na celou šíř, není kroku, abys necítil, že se s tebou něco děje, že se stáváš jiným; všednost z tebe padá, cosi svátečního, co v tobě bylo, dobývá se ven; v souhlasu s celým okolím vší silou své
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166568