Účastníci se rozcházejí. Na místě zůstává jenom pracovní komando. Srovnáváme mrtvé do jámy a snažíme se zapamatovat si jejich polohu. Kata musejí z Ústeckých kasáren skoro odtáhnout. „Mám dobré srdce! Jsem tvrdý, ale kdo přihlédne k mému skutečnému nitru, ví, že jsem dobrý… Já musel… kdybych to nebyl já, udělal by to někdo jiný…“ „Drž hubu, hrboune!“ okřikuje ho četník. Áda Fischer leží pak nějakou dobu, než ho zima probudí, u prkenné ohrady, která odděluje ghetto od takzvané árijské silnice, a spí. Je 10. leden 1942 a nikdo netuší, co nás v nejbližších měsících ještě čeká.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166506