ohledech, byla to společenství modlitby a vzájemné pomoci. V jejich ústavě se praví: …sjednotit se ve společenství, na zvláštním místě a v určitý čas se společně modlit a nebudou oprávněni se někdy oddělit či se společně nemodlit … Musí usilovat pouze o mír a každému sousedovi musí pomoci … A má-li některý z nich důvod k radosti či naopak, musí jej ctít či činit šťastným. A pokud někdo způsobí druhému nepříjemnost, musí se zvednout a pomoci mu. V případě falešného obvinění proti jednomu z nich se za něj musí postavit celá skupina, takže budou všichni jedno společenství a budou si vzájemně poskytovat pomoc. (Moses ben Joseph di Trani, s. 151)
Tato společenství slavila společně se zvláštní hloubkou svátky, především šabat. V Knize tváří mystika Chajima (ben Josef) Vitala se píše: Toho roku (1570) se různí horliví a zbožní učenci a moudří města Safed dohodli, že se v předvečer každého šabatu sejdou v synagoze, aby jeden každý z nich přede všemi ostatními složil účty ze svých dobrých a zlých skutků a zpravil je o tom, co dělal v uplynulém týdnu. Neboť takto se muž bude za sebe sama hanbit a přestane hřešit. (Chajim Vital, s. 52)
V této době byla k páteční večerní modlitbě připojena zvláštní liturgie, kabalat šabat, „přijetí šabatu“. Tyto modlitby sestávaly z řady žalmů, které mají člověka na šabat naladit, a básně Lecha dodi mystika Šloma ha-Leviho Alkabece, který žil v této době v Safedu. Píseň Lecha dodi, „Pojď milý, vstříc nevěstě“ líčí mystické sjednocení ženicha Izraele s nevěstou Šabat, která se zjevuje jednou týdně a je předobrazem spásy a vykoupení. Společenství mívalo tehdy ve zvyku opouštět synagogu a vycházet do polí a luk, aby nevěstu Šabat doslovně převzalo a odvedlo do synagogy k šabatové modlitbě. Všechna židovská společenství tento safedský zvyk přejala a umístila tuto liturgii na počátek večerní páteční bohoslužby. Na připomínku starého zvyku se Židé celého světa při poslední sloce „Přijď 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166491