Ota Filip
/ 98
Z chalup na Dolním náměstí stoupají fáborky modrého kouře. Podzimní vůně leží nad zoranými poli a lukami a ohýnky pasáků. Ze sušáren ovoce zaslechne Valdštejn zpěv. U rozpálených pecí sedí ženy, dřepí u kotlů a míchají bublající povidla. Holý kopec nad vsetínským zámkem leží už ve večerním stínu. Když míjí barvířovu chalupu, slyší z pootevřených oken zpěv. Zastavuje koně, chvíli naslouchá, pak sesedne a potichu vchází nízkými dveřmi do tmavé síně. Pod loučí u okna velké jizby sedí Dorota Kurtinová, spřádá vlnu a zpívá. „Dobrý večer, ženo,“ zdraví. Kurtinová sebou trhne, otáčí se k návštěvníkovi, odkládá pomalu vřeteno. „Co zde, pane, pohledáváš?“ „Slyšel jsem tvůj zpěv, připomněl mi píseň, kterou jsem slyšel u řeky.“ Jako očarován hledí na Kurtinovou. „Ano, kvůli tobě se vracím z Vídně,“ sklání hlavu, „kdykoliv jsem přivřel oči, viděl jsem tě stát u řeky s duhou kolem ramen…“ Kurtinová pootevře ústa, povstane. Valdštejn pociťuje neodolatelnou touhu přiložit svou hlavu k mohutným prsům. „Jsem zde sama,“ chvěje se Dorotin hlas. „Jsem také sám!“ „Pane,“ šeptá Kurtinová, „nepřinesl jsi mi nic dobrého…“ „Mlč,“ zachraptí Valdštejn. „Odejdi,“ chvěje se Kurtinová, „odejdi!“ Na krku cítí Valdštejn teplý dotek silných prstů. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS166162