Depolitizace a soumrak liberální demokracie MICHAEL HAUSER
Na začátku devadesátých let, v euforických dobách po pádu „komunismu“, napsal Jacques Derrida v knize Marxova strašidla, ve své velké polemice s Fukuyamou, že po triumfu liberálního kapitalismu je zapotřebí více než kdy jindy pěstovat „ducha marxistické kritiky“, který opěvovatelům triumfu připomene, že vítězství liberálního kapitalismu a jeho spojenectví s liberální demokracií je křehké, kritické, ohrožené (Derrida 1994: 68). Triumf liberální demokracie se tehdy jevil jako Fukuyamův konec Dějin, jako „radostná zpráva“ o nejsvobodnějším, nejracionálnějším a nejpřirozenějším uspořádání lidských věcí, jakého lze dosáhnout, jako ukončení evoluce ideologií a vyřešení hlavních problémů lidstva. Dnes se stalo intelektuální módou se od tohoto evangelia distancovat, ale není to nakonec tak, že s Fukuyamou souhlasíme všichni, i když si to nechceme přiznat? Kdo si dnes dokáže představit něco jiného než liberálně demokratický kapitalismus? Nestal se pro nás liberálně demokratický kapitalismus tak samozřejmý a přirozený, že ani jeho největší kritici neberou hledání alternativ příliš doslova? Je to, jako by Marxova strašidla a duchové, které se Derrida pokusil přivolat jako podmínku otevřeného horizontu, zůstala daleko od nás na jiné planetě. Po dvaceti letech od onoho triumfu se stalo zřejmým, že mezera mezi ideálem liberální demokracie, „vlády principů suverenity lidu a zákona“, který podle Fukuyamy nelze zdokonalit, a socio-politickou realitou nemizí, a v některých ohledech se zvětšuje. Fukuyama si tuto mezeru uvědoKRITIKA DEPOLITIZOVANÉHO ROZUMU
97