Ota Filip
98
V dubnu začaly v pražské německé opeře první zkoušky na obnovenou premiéru Wagnerova Soumraku bohů a v české opeře v Národním divadle zkoušky na oprášenou Libuši z roku 1908. V obou operách převzala Marie‑Anna hlavní role, dopoledne jako Libuše předpovídala českému národu velkou budoucnost, která se ještě nedostavila a nebyla v roce 1914 v dohledu, a na odpoledních zkouškách milovala coby Brunhilda Siegfrieda, s nímž to v Soumraku bohů vezme špatný konec: přiotráven umírá a skoro již klinicky mrtvý se pozvedá a varuje před dalšími teutonskými podrazy a intrikami, na něž tak krutě doplatil. Marie‑Anna by roli Brunhildy v pražské německé opeře nepřijala, kdyby jí Caetani de Sermonte na podzim roku 1914 nevyjednal pohostinské vystoupení v římské inscenaci Soumraku bohů. „Jako německá Brunhilda zvládnu snadno i italskou,“ prohodila s úsměškem. Domů přicházela Marie‑Anna unavena a trpce si stěžovala na Siegfrieda, sice vynikajícího zpěváka, ale jinak jako herce nemehlo, neschopné na jevišti přesvědčivě umírat a zemřít. Starosti připravoval Marii‑Anně i její vlastní konec v opeře, jejímuž mystickými příběhy ze světa starých Germánů propletenému ději vlastně nerozuměla. „Je mi celkem jedno, jak Siegfried v Soumraku bohů sehraje svůj konec,“ rozčilovala se Marie‑Anna, „já však musím z jeviště odejít jako tragická hrdinka! Ale režisér mi ještě neřekl, jestli a jak mám v sedle koně Grama skočit na hořící hranici s mrtvým Siefriedem a má‑li režie na mysli živého koně, nebo jenom atrapu. Cosi jsem slyšela, že klidného starého koně si německá opera pro závěr Soumraku bohů už vypůjčila od smíchovského pivovaru, aby měl dost času si zvyknout na Wagnerovu muziku. Kdosi mi zašeptal, že ta pivovarská kobyla je sice klidná, na Wagnerovu hudbu rea guje s podivuhodnou lhostejností, skloní šíji a sklopí uši, ale Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165846