„A co vy, zlobíte se na ni?“ Sedím si na rukou, abych zastavila ten třes. Teď kývnu já. Pak dlouho nic. „Nemusíte tu se mnou sedět,“ řeknu pak. „Já jsem tu na návštěvě, nejsem pacoš.“ Ona se usměje a pokývá znovu hlavou. „To je v pořádku. Chcete mi o tom ještě něco říct?“ zkusí to znovu. Přemýšlím, která z nás je starší. A pak udělám to, co jsem udělala vždycky, když jsi po mně chtěl něco obzvlášť hnusnýho, jako třeba ty věci s tím zdravotnickým nářadíčkem, vždyť víš! Zhluboka se nadechnu a oprostím se od svého těla, přestanu k němu patřit. „Co vám mám na to říct? Mami byla vždycky naprosto nemožná, nepoužitelná. Jednou, to jsem se učila chodit — brácha už dávno běhal, ale já byla taková spíš pecka —, kolem nás proběhla parta školáků a já upadla, a naše mami na ty děti začala křičet: ,Vy darebáci! Vy jste udělali větříček! Shodili jste mi dítě!‘ To si samozřejmě nepamatuju, ale u nás v ulici se to tak traduje, dodneška se tomu sousedky smějou. A pak jsme na tom hřišti byli jindy, brácha se točil na prolejzce, uklouz a spad z ní na hlavu. Nejdřív se chvíli motal a pak dočista ztratil vědomí. Naše mami přitom seděla na lavičce a luštila křížovku, chápete, lidi tam křičeli ,Má tady to dítě nějaký rodiče?‘ a ona si pořád četla, pak Davida odvezla rychlá a naše mami si pořád luštila tu pitomou křížovku a pak odešla domů a tam teprv zjistila, že má pocit, jako by jí něco chybělo. Když si vzpomněla, že máme narozeniny, tak nám kupovala dárky, který se líbily jí — a pak se nám nějak nepozorovaně ztratily ze skříně nebo s nima podarovala nějakou nečekanou návštěvu… Spala s nepřítelem, a když by teď měla pohlédnout do očí pravdě, tak se zhroutí… Copak si jí můžu vážit?“ vykřiknu pateticky. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165843