Romány a novely (Ukázka, strana 99)

jen ty němé obrazy lidských postav v těžké krajině, jen Hirošima, má láska. Tak Bogomil s Johanou zakládali na dnešní svět. Plátno se prověšovalo tíhou povrchních obrazů. Vyděšení modernisté byli spolu a nemohli k sobě, a přitom atomové ponorky, těžké a krásné jako velryby, zkoumaly krajinu na dně moře.

98

balabán — Černý beran

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165842

Vysoké mraky

Cesta života se před Františkem Josefem rozdvojovala jako hadí jazyk. Oba konce jsou slepé, a on přesto ví, že hned tak neumře. Je to takový okamžik pro falešného hada, který se ti plazí po cestě, a ty nevíš, jestli ho máš zašlápnout nebo nechat být. Nechat být, nemyslet, říci si „ono to nějak dopadne“. Kéž by si František mohl v bezradnosti říci slova tolikrát útěšně opakovaná ústy dobré ženy, Bogomilovy matky a Františkovy babičky: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všechno spraví.“ Tuto jistotu víry jsme někde potratili. Už Bogomil ji neměl, když odešel od Johany na druhý konec světa, a nemá ji ani František Josef, když tu suchýma očima hledí na slepýše svého života. Asi se stydíme na Hospodina tu svou bídu valit. Spíš jen tak čekáme, jak to dopadne, odhodláni zachovat se alespoň slušně. Stud je náš život. Studna, do níž zalézáme jako nahý Adam do křoví. Když se jednou člověk stydí před Bohem, tak už se může stát cokoli.

František Josef seděl na verandě domu v ulici Glenholm a uzavíral své poznámky. Bál se Evropy, vlasti, města, ženy, rodiny i dětí svých. Věděl, že to schytá, ať už udělá cokoliv. Myslel na Bogomila, který před lety letěl do Nového světa založit nový život, on teď poletí zpět do starého světa a bude se tam stydět před Bohem i před lidmi.

Vysoké mraky

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165842

100

Po nebi rychle plulo několik vysokých mraků, které barvou i tvarem připomínaly játra. Cáry jater. Co nás ještě čeká, pro Krista Pána. František zavřel kufr a chtělo se mu přestat myslet. Přestat žít? Snad ne! Šel si vyčistit zuby do koupelny, kde nad rohovou vanou stál skleněný jelen. V dřevěné misce suché okvětní lístky růží, vůně a jelen. Tady by si člověk mohl pěkně otevřít tepny. Za chvíli mi ale letí letadlo. Musel se tomu smát.

Smát se s plnou pusou pěnící pasty. Na zrcadle zůstaly kapky, nechal je tam.

S Bogomilem se už rozloučil. Má dnes službu u záchranky. Asi je na stanici, kolem které vysadil mnoho ovocných stromů. Za dvacet let se stanice ocitla uprostřed planého sadu. Nikdo ty meruňky, jabloně a bůhvíco ještě nerouboval a neštípil.

Teď ještě pár stisků a polibků a zavazadlo do kufru, taxi a na letiště. Je mrazivě čisto, až na ta játra na nebi, teď jsou dokonce trochu do zelena, jakoby cirhotická. Takový mráz, myšlenky v něm tuhnou jako bílé březové dřevo. Plevelný strom s korunou zlatých listů se láme větrem v mrazu. Poražení, Patricie, v listí na studené zemi, tak se budeme milovat v Evropě.

Už nasedal do taxíku, když zahlédl dvě dětské postavičky. Bing a Kana, japonské děti, na které dohlížel, když pracovaly na farmě. Kana nosila brýle a dlouhé vlasy svázané v ohon dosahovaly až k pasu. Měla na sobě uniformu drahé soukromé školy, v rodině byla považována za naději, která to dotáhne na univerzitu. Její potřeštěný a neklidný bratr Bing měl na hlavě kapuci a zev­ lo­val jako neupřáhané tele. Bude pekařem, k ničemu jinému se stejně nehodí, bude pekařem jako jeho otec, říkala Františkovi jejich matka Hiroko. A potom mu vykládala o internačních táborech v Britské Kolumbii,

balabán — Černý beran

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165842