,,Takové už nemocnice jsou,“ pronesl jsem. ,,Přála bych si, aby nebyly. Nahání mi to hrůzu,“ odpověděla věcně. ▼ Bože! Co se stalo?! Co se mi stalo?! Nemohu pohnout rukou, jako – jako by mě něco tížilo. Jistě je to sádra, určitě; a hýbu prsty… Jsou to skutečně moje prsty? Jak dlouho jsem je nepoužívala…? To mě srazilo auto? Srazilo mě na kolena… Obyčejnou holku… Kdo si po ní posteskne? Upadla jsem? Ne… Kde? Kdy jsem naposledy byla v hotelu? Rychle! Vzpomínej! Kdy? Chce si to projít znovu… ▼ ,,Zkusila jsi si to projít znovu? Všechno od začátku?“ ,,Jistěže…“ ▼ Byla – tedy jsem v Berlíně? Jistěže jsem… Jen klid, ty si vzpomeneš… Přišel Stefan… Tehdy dopoledne. Potkala jsem ho přece v obchodě. Šel za mnou až do hotelového pokoje, nerozuměla jsem mu. Něco mlel a mně to bylo fuk… Bože, kdyby tu byl alespoň ten! Kdyby tu byl alespoň ten… Mohla bych poslouchat jeho zbrklý hlas, přišel by mi příjemnější než kdy jindy, určitě; jako kázání boží… Vidím ho… Je to on… K smíchu. Jeho skoro slaměné vlasy… Vidíte ho taky? Mami, tati! Poslouchejte mě! No tak! Dávejte přece pozor! Proč jste všichni v černém? Mami, pověz mi to. A ty? Vždyť víš, miláčku, povídáš mi. 98
Lukáš Vavrečka: Revolucionáři
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165664