v celé dědině, ačkoli neměl žádného štěstí ve hře, nebo snad právě proto. Mezi manžely Benešovými vyrostla takto hrozivá propast, odcizení. Nemluvívali spolu o tom, nebylo křiků, ale zato cítili víc než nejhlasitější řeč mohla vyslovit, že už rodinné jejich štěstí leží na dně té propasti, která je odloučila. Opět a opět Petr míval okamžiky jasné a po celé týdny i měsíce dělával dobrotu. Než přišel do toho nějaký trh nebo zatáhl ho někdo jako žertem do hospody, a zase bylo běda. V takových okolnostech uplynulo mezi Petrem Benešem a jeho ženou několik let. Mezi nimi už nic nebylo společného, leč láska k malému chlapci. Z Petra se stával podivný člověk. Nesmělý, zamlklý, až bázlivý, jako by ho něco pronásledovalo. Když přicházel z pole, nikdy nebouchl vraty nebo nepřirazil dveří, nýbrž vplížil se do domu jako stín. V domě byl více duchem. Nemluvil hlasitě, nechodil pevně, nešramotil, vypadal, jako by měl jen půl života a půl ho někde zapomněl. Zdálo se, že poznával svůj hanebný úpadek, a proto hleděl svým neustále laskavým úsměvem a často otrockou ochotou ke všemu dosáhnout u ženy ne-li odpuštění, aspoň milosrdenství. Mezi čeládkou a mlatci neměl žádné vážnosti. On nic nepřikazoval, nic nerozhodoval, a když byl střízliv, pracoval víc než nádeníci sami, kterým nepřipadal ani jako hospodář. Všechno vedla žena a matka Beneška, vždy ještě velmi rezolutní, která snachu milovala a hleděla jí život ulehčit místo syna svého. Podivno, jak Petr chlapce svého měl rád. Přikradl se k němu, když si někde hrál nebo na trávníku drn vyřezával, sedl si k němu jako s tajnou bázní, aby ho svou přítomností příliš nepobouřil, a hladil ho, a lichotil se k němu. Později chlapec býval jak u vidění. Včera například capkal vedle matky z kostela, obletoval ji vesele jako včela, a náhle bylo mu do pláče. Matka táhla ho rychle pryč, neboť bylo slyšeti z hospody klení, nadávání a bouchání o stůl. A byl to
98
Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165645