„Moc se nerozhlížej, ježibabo!“ okřikl ji jeden z vojáků a popohnal ji úderem ratiště kopí, „jestli hledáš šibenici, tak ta je tamhle! Ale pro tebe mají jistě nachystáno něco lepšího!“ Ostatní zbrojnoši se rozchechtali. Oheň trávil svou kořist rychle. Brzy se zuhelnatělé proutí zhroutilo a stěny chatrče se propadly dovnitř i s vypálenými kusy mazaniny; z požářiště se vyvalil čpavý kouř a ponořil opuštěnou rokli do šedé mlhy. Děsivé zakvílení, který se těmi místy pojednou rozlehlo, by jistě i nebojácnému člověku nahnalo husí kůži. To zrůdný skřet seběhl z viničních kopců a naříkal nad dýmající hromadou popela, točil se dokola, frkal a čichal jako větřící pes. Pak se v předklonu a s rukama téměř u země pustil dlouhými skoky blátivou pěšinou dolů k městu... Bouře zuřila celé odpoledne, déšť bičoval křivolaké střechy města, proudy vod crčely z tlam chrličů, jako by kamenné obludy zvracely temnou zlobu, která během let zcela přeplnila jejich útroby. Vojáci, držící hlídku u „židovské fortny“, častovali nevybíravými kletbami hnusné počasí. Úzké uličky za brankou, která je oddělovala od Starého města Pražského, byly liduprázdné a okna nízkých domečků potemnělá. Jako by se z židovské čtvrti vytratil veškerý život. Její obyvatelé, odříznutí od světa kruhem ozbrojených stráží a uzavření uvnitř své čtvrti jako vězni, jako odsouzenci a zatracenci poznamenaní cejchem plíživé smrti, se již zřejmě vzdali veškeré naděje. Tohle veliké ticho působilo mnohem děsivěji než sebevětší nářek. Izák s pláštěm rozprostřeným nad hlavou rychle přeběhl plácek před synagogou; přes mlžnou clonu padajícího deště uviděl slabě ozářené okno rabínova bytu. Rýsoval se tam velký štíhlý stín; rabbi zřejmě, tak jako obvykle, seděl za stolem ponořen do hlubokého rozjímání. Stín se náhle pohnul a pozdvihl ruku... „Ó, Pane, zadrž!“ vykřikl Izák zděšeně, když si uvědomil, že silueta ruky pokračuje
RABBI LÖW
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165613