Hajný si je změřil stejně podezíravě, jako všechno to naporcované dřevo. Bylo mu jasné, že svět je plný podvodníků. „Potřebuju posekat louku. Otavy jsou tak akorát zralý.“ „Tu u zámečku?“ zeptal se Tomeš, ale ani nečekal na odpověď. Vybavila se mu vzpomínka z dob, kdy jako chlapec chodíval za pár šestáků zametat lovecké pěšinky, zvané pistovky, aby na nich nezůstala ani jediná zrádná suchá větvička, která by mohla nečekaně prasknout pod nohou vznešeného střelce a vyplašit mu kořist. A právě tehdy Tomeš na louce před lesním zámečkem náhodně zahlédl jakousi hostinu. Byla to večeře v trávě mezi planoucími ohni, s opékanou zvěřinou a s demižóny vína; chlapce především zaujaly doširoka rozprostřené sukně krásných žen, které bez okolků usedly na zem (což by si žádná vesničanka nikdy nedovolila!), jejich rozpuštěné vlasy, zvlněná tráva a v ní míhaví bělostní hadi nahých paží... V příboji svádivého smíchu a mnohoslibného šepotu zamrkala duhovým okem pohozená sklenka, zrádný střep, hrozící otevřít bránu krve... Kudrnatý černoch s ebenově lesklou tváří – jistě jeden z těch lidojedů, o kterých vyprávěl dědeček Maxmilián! – stál uprostřed louky a v mrazivém úsměvu cenil perleťové zuby, žíhané záblesky ohňů, zatímco po jeho nohách a mocných stehnech šplhaly vzhůru chtivé prsty hraběnek, komtes a kněžen. Desetiletému chlapci tehdy připadalo, že ty okouzlující ženy jsou hlavním chodem na hostině černého obra... Jak je to dávno! A je věru komické, že nad čímsi, co se z odstupu jeví jako pěkná prasárnička, leží vábivá mlha dětské pohádky! Teď si Tomeš představil uprostřed louky sám sebe a v duchu uviděl svištící lesklou čepel ostré kosy, jež se pravidelnými rozmachy noří do spleti trávy, vlasů a nahých rukou... „Maličkost, viď?“ šťouchl do něj Šimeček, aby ho probudil z letargického snění. „Tak ujednáno,“ řekl hajný. „Zítra ráno se přihlaste u mé ženy.“
LÁSKY A NELÁSKY
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165608