ANTONÍN KONEČNÝ
tu. Poprosila, jestli si může přisednout, a velmi upřímně řekla, že by ráda věděla všechno o Praze, o životě v Praze a že nám bude velmi vděčná, když s ní budeme mluvit česky. Samozřejmě že i nám to dělalo radost. Mezi těmi všemi informacemi z naší i její strany se objevila její poznámka, že Etiopané nenávidí Izraelce. Podívali jsme se na sebe s Jaromírem a hned nás napadlo, že problém s kmotrovstvím je vyřešený. S touto bývalou Pražačkou jsme strávili příjemné odpoledne, nebylo to poslední, a hned jsme šli k Antoniovi vypracovat plán, jak bez bolesti se toho kmotrovství zbavit. Večer při placení jsme se nastávající matky zeptali, kdy se to asi narodí, a když řekla, že to už bude brzo, tak jsme jí s nevinnou tváří řekli: „No tak se už musíme podívat, kde je tu nejbližší synagoga a dohodnout všechno s rabínem.“ „A proč synagoga a proč rabín,“ ptá se. My nato: „A můžeme my Židé křtít ve vašem kostele?“ A potom to začalo, signora vylétla z pokladny, začala si rvát vlasy (to tam ženy s oblibou v rozčílení dělaly) a začala řvát strašným hlasem, že její dítě žádní Židé neponesou na křest a ještě k tomu do synagogy a asi ještě něco horšího v jejím mateřském jazyce, podle gestikulací to bylo asi nějaké prokletí, a nevím, jak by to dopadlo, kdyby nezasáhl Antonio a neposlal ji domů. Blížily se Vánoce, nedělali jsme žádné přípravy, protože Antonio nás již dopředu zval na štědrovečerní večeři do jeho rodiny, jenomže těsně před Vánocemi k našemu velikému překvapení jsme dostali písemné pozvání na tento večer k panu velvyslanci. Tam sice byl vánoční stromek, byla i tradiční jídla, jako ryba, bramborový salát a jiné dobroty, ale co nám vadilo, byla supermoderní hudba, která se nepřetržitě velmi hlasitě linula z magnetofonu a nijak vánoční náladu nevyvolávala. Ani debata s velvyslancem neměla ani trochu vánoční ráz. Stále chtěl hovořit a nakonec i mluvil jen o svých diplomatických úspěších a o své budoucí dráze 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165604