nala, že se pánové setkají, a to se také stalo. Ale povězme, jak k tomu došlo a je-li to možné, informujme o tom se vší možnou decentností a veškerou zdrženlivostí, již takový námět vyžaduje, neboť je dost nemravný už sám o sobě. Když byl mladý voják unaven rolí milence, dostal výstřední nápad — u mužských to není nic zvláštního —, chtěl chvíli hrát roli milenky. Místo co by se milostně utápěl v objetí své bohyně, chtěl držet v náručí on ji, čili to, co je vespod, dal nahoru. Díky této výměně rolí se paní Dolmena, nahá jako Venuše Kallipygos, položila na svého milence a skláněla se nad oltář, kde obvykle přinášela oběť. Vystavovala tak směrem ke dveřím do pokoje, v němž se odbývala mysteria, to, co staří Řekové nábožně obdivovali na soše, o níž jsme se právě zmínili, jedním slovem tu krásnou část těla, která má tolik obdivovatelů v Paříži, abychom nemuseli chodit někam daleko. V takovém rozpoložení je tedy zastihl Dolbreuse, zvyklý přicházet bez zábran a s popěvkem na rtech. Naskytl se mu pohled na to, co, jak se tvrdí, skutečně počestná žena nesmí nikdy ukázat. Spoustě lidí by to udělalo velkou radost, ale Dolbreuse couvl a vzkřikl: „Co to vidím… ty nevěrnice… tohle pro mne zbylo?“ Paní Dolmena se právě v tu chvíli nacházela v jedné z těch krizí, kdy žena mnohem líp jedná,
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165464