Potrefená husa kejhá nejvíc — Mušina byla odmalička tak netrpělivá, že jednou dokonce snědla vlastní botu, protože jí hastrman namluvil, že kdo sní vlastní botu, dočká se večera dvakrát rychleji. A tak hloupá mladá Mušina ochotně snědla vlastní botu. Ale hastrman měl vlastně pravdu, lesní žínka se večera dočkala natošup. Udělalo se jí špatně, rodiče ji odvezli do nemocnice, kde jí vypumpovali žaludek, potom jí dal tatínek pár facek, a než se nadála, večer byl tady … Mušina raději přestala vzpomínat. Kdo moc vzpomíná, vzpomene si na věci, na které si vůbec vzpomenout nechce a které by nejraději jednou provždy zapomněl. Přestala vzpomínat a vrátila se do přítomnosti. „Duhovému princi nezbylo než zavolat na pomoc kamaráda. Vzpomínáte, má drahá, před časem se s ním seznámil právě tady, na našem palouku?!“ „Vy myslíte toho zatraceného trpaslíka, který si každé ráno smaží v mé houštině vajíčka s cibulkou?“ „Já nevím, jestli si ve vaší houštině smaží vajíčka s cibulkou, ale vím, že kdysi chodil do zámecké zahrady Pavoučího muže na maliny.“ „Tak to je on! Každé ráno si smaží v mé houštině vajíčka s cibulkou. Bože, co si počnu, jestli toho nenechá, až přijedou příbuzní z Vídně? Takové nóbl bytosti odér vajíček s cibulkou skutečně nesnesou!“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS165457