Issuu

��

doc. PhDr. Bo ena majsová Buchtová, CSc. RÉTORIKA Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 2398. publikaci Odpovìdná redaktorka Jana Jandovská Kubínová Sazba a zlom Milan Vokál Poèet stran 212 Vydání 1., 2006 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod © Grada Publishing, a.s., 2006 Obrázek na obálce © MUDr. Pavel áèek ISBN 80-247-0868-X (tištěná verze) ISBN 978-80-247-6902-8 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2011

OBSAH

Pøedmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1

Øeè jako fenomén kultury (J. majs). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

2. Historie a souèasnost rétoriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 2.1 Zrod rétoriky ve starovìkém Øecku . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 2.2 Øímské øeènictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 2.3 Rétorika a støedovìk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 2.4 Renesanèní rétorika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 2.5 Pøínos èeské rétoriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 3. Technika mluveného projevu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 3.1 Správné dýchání (respirace) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 3.2 Tvoøení a u ívání hlasu (fonace) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 3.3 Pøesná a peèlivá výslovnost (artikulace) . . . . . . . . . . . . . . . 32 3.3.1 Tvoøení a výslovnost samohlásek . . . . . . . . . . . . . . 33 3.3.2 Tvoøení a výslovnost souhlásek . . . . . . . . . . . . . . . 38 3.4 Spisovná výslovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3.4.1 Samohlásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 3.4.2 Souhlásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 3.5 Výslovnost cizích slov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 3.5.1 Zásady èeské výslovnosti pøejatých slov . . . . . . . . . . 55 3.6 Vady výslovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 3.7 Zvuková modulace øeèového projevu . . . . . . . . . . . . . . . . 60 3.7.1 Frázování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 3.7.2 Vìtný pøízvuk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 3.7.3 Intonace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 3.7.4 Mluvní tempo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 4. Druhy øeènických projevù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 4.1 Referát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4.2 Pøedná ka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 4.2.1 Rozhlasová pøedná ka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 4.3 Diskuzní pøíspìvek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

4.4 4.5 4.6 4.7 4.8

4.9

Slavnostní proslovy (proslov oslavný, smuteèní, pøípitek) . . . . . 86 Øeè politická a øeè slavnostní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Veøejná informace, interview, tisková konference . . . . . . . . . . 97 4.6.1 Interview vystoupení v rozhlase, televizi a v novinách . . 98 4.6.2 Tisková konference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Televizní vystoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Výbìr a vyu ití øeènických jazykových prostøedkù . . . . . . . . 103 4.8.1 Slovní zásoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 4.8.2 Stavba vìt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 4.8.3 Jazykové prostøedky umo òující navázání kontaktu s posluchaèi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 4.8.4 Jazykové prostøedky zvy ující úèinnost øeèi . . . . . . . . 107 Fráze ve veøejném projevu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

5. Pøíprava a pøednes mluveného projevu . . . . . . . . . . . . . . . . 126 6. Psychologické aspekty rétorických dovedností . . . . . . . . . . . . 147 6.1 Tréma a jak s ní pracovat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 6.1.1 Reichovy zóny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 6.1.2 Pohybové a dechové korekce zátì í . . . . . . . . . . . . 151 6.2 Mimoslovní signály a jejich význam . . . . . . . . . . . . . . . . 157 7. Cvièné texty k rozvoji rétorických dovedností (K. Dvoøáková) . . . . 165 7.1 Nemotivované poru ování slovesné vazby . . . . . . . . . . . . . 165 7.1.1 Kontaminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 7.1.2 Zeugma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 7.2 Anakolut . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 7.3 Nadu ívání dìjových substantiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 7.4 Synonyma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 7.5 Nepravá vedlej í vìta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 7.6 Nadbyteèná slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 7.7 Nevhodný poøádek slov ve vìtì . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 7.8 Klíè ke cvièením 1 8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 8. Vybrané texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 8.1 Ukázky øeèí politických . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 8.2 Ukázky textù dialogických . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 8.3 Ukázky textù humorných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 8.4 Ukázky brnìnské hantýrky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Rejstøík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208

PØEDMLUVA /

PØEDMLUVA

Pøi nedávném setkání èeských podnikatelù, které probìhlo v rámci brnìnského strojírenského veletrhu, se rozvinula diskuze o tom, jaké po adavky by mìli splòovat absolventi vysokých kol. Úèastníci se shodli, e by na prvním místì mìly být odborné poznatky, dále pak jazykové schopnosti a za tøetí umìní mluvit, vystupovat na veøejnosti. Význam dovednosti (umìní) správnì mluvit si pro své budoucí uplatnìní uvìdomují i nìkteøí vysoko kol tí studenti. Poèet pøihlá ených do výbìrového kurzu rétoriky je toti nìkolikanásobnì vìt í, ne jaký je mo né uspokojit. Mù e to být i tím, e základní a støední kolství klade ve výuce dùraz na zapamatování, obsahovou rekonstrukci znalostí a psaný projev, zatímco rétorické dovednosti ákù nerozvíjí. Kultura mluveného projevu absolventù støedních kol je tedy nízká. Zdá se, e tuto situaci komplikuje je tì jeden zcela nový faktor, o kterém zatím mnoho nevíme. Obtí nì získávanou schopnost ve kole naèerpané poznatky správnì formulovat a vyslovovat naru uje sílící tlak na minimalizaci délky sdìlení pøi odesílání zpráv sms, na úspornou komunikaci v hustém mobilním telefonním styku, a koneckoncù i rozmáhající se proces sbírání nových informací na internetu. Patrnì ani pøítomnost formálnì dokonalé masmediální mluvy témìø v ka dé domácnosti (samozøejmý poslech rádia a televize) nemá pro èlovìka bezprostøednì kultivující úèinek. Zdá se, e ke zdokonalení rétorických schopností mladých lidí vede zatím jediná spolehlivá cesta: po fázi prvotní výchovy v rodinì patrnì jen drobná mravenèí práce koly, promy lená opakující se cvièení dovednosti mluvit. I kdy se rétorická neobratnost na vysoké kole nedá kultivovat snadno a rychle, nebo se pøi jejím zlep ování objevují rùzné skryté pøeká ky, pøesto jsem po mnohaleté práci se studenty mírnì optimistická. Vìt ina studentù po pùlroèním kurzu (28 hodin) rétoriky, který vedeme aktivními metodami výuky s pou itím videotechniky, dosáhla viditelného zlep ení. A to jak ve zvládnutí techniky mluveného projevu, tak i psychologických nárokù rétorických dovedností. Mám tím na mysli sní ení obav, strachu a trémy pøi mluveném projevu a také zlep ení øeèi tìla.

RÉTORIKA

Kniha je urèena v em, kteøí se chtìjí v oblasti mluveného slova dále zdokonalovat a na svém øeèovém projevu trvale pracovat. Jednotlivé kapitoly èerpají poznatky jak z dostupné odborné literatury, tak také z mé dlouholeté praxe vedení kurzù rétoriky ve výuce na vysoké kole i mezi odbornou veøejností. Text knihy mù e být pro ètenáøe pobídkou ke zlep ení jeho vlastního øeèového projevu, pomùckou pro objektivní hodnocení jeho rétorické úrovnì i vodítkem pro to, co lze pøíslu ným cvièením dále zdokonalovat. Mù e slou it kvalifikovanému posuzování vlastních i cizích øeènických výkonù po stránce formální, jazykové i obsahové. Pøi psaní textu knihy se mi vybavovala výuka èe tiny na základní kole v Èerné Hoøe, vedená Jarmilou Zindulkovou. Uèila nás nejen gramatice, ale i lásce k rodnému jazyku ètením prózy a objevováním bohatosti a krásy na eho jazyka ve ver ích básníkù. Trpìlivì s námi vybírala a nacvièovala texty pro rùzné soutì e. Je tì dnes si vzpomínám Mìla jsem také tìstí na velkého èe tináøe na støední kole v Blansku pana profesora Adolfa Ma ka. Provázel nás slo itostmi èeského jazyka pozoruhodným rozborem básnických forem a s takovou chutí a zápalem, e jsme sledovali ka dé jeho slovo. S odstupem èasu to byla pro mne i dùle itá motivace pro studium psychologie. Za mnohé poznatky o mluveném projevu, získané z osobního styku i z doporuèených knih, vdìèím a dìkuji paní profesorce Jiøinì Hùrkové. Øadu zku eností s výukou rétoriky jsem získala díky ochotì paní Franti ky Horáèkové, odborné asistentky Divadelní fakulty JAMU v Brnì, která mi umo nila úèastnit se jejích hodin výuky jevi tní mluvy. Dále bych chtìla podìkovat v em, kteøí mi pøi psaní textu knihy vy li vstøíc: panu doc. PhDr. Jiøímu Sedlákovi, CSc. za pomoc pøi výbìru ukázkových textù, prof. PhDr. Ing. Josefu majsovi, CSc. za autorství první kapitoly, za rady pøi zpracování textu a kritické pøipomínky k jeho obsahu. Mgr. Kateøinì Dvoøákové za spolupráci pøi výbìru cvièných textù, Ing. Viktoru Kulhavému za technickou pomoc pøi zpracování knihy. Brno, prosinec 2004 Autorka

ØEÈ JAKO FENOMÉN KULTURY /

ØEÈ JAKO FENOMÉN KULTURY

Jaký význam má pro èlovìka a lidskou kulturu øeè? Hodnota lidské øeèi se podceòuje jen výjimeènì. Zdá se, e právì øeè je oním znakem èlovìka, jím se nejvýraznìji odli uje od pøírody, od svìta zvíøat. S øeèí obvykle spojujeme vznik umìní, nábo enství, filozofie i vìdy, ve kerý dosavadní kulturní vzestup. Na druhé stranì v ak musíme uznat, e i jako tvorové, kteøí se dorozumívají artikulovanou øeèí, jsme neztratili star í animální formy komunikace se svìtem, e zùstáváme nedílnou souèástí pozemského ivota, s ním jsme je tì mnoha dal ími zpùsoby svázáni a propojeni. Proto má smysl polo it také nìkolik jiných, jakoby doplòujících otázek: Co jsme v dùsledku øeèi získali, a co jsme naopak ztratili? Jaký je vztah øeèi a kultury, øeèi a pøírody? Co lidská øeè na na em vztahu k pøírodì zmìnila, co zpùsobila? Ale ani na tyto zdánlivì jednodu í otázky nelze odpovìdìt bez ir ího filozofického zázemí, bez obecného konceptu èlovìka, ba dokonce, jak je tì naznaèíme, ani bez filozofického konceptu kultury. Vznik a poèáteèní vývoj lidské øeèi zùstává stále zahalen neurèitostí a neznalostí. I kdy dnes témìø spolehlivì víme, e kolébkou vzniku souèasného èlovìka je rovníková východní Afrika, nevíme s urèitostí, v jaké fázi lidské fylogeneze se objevila artikulovaná (èlánkovaná) øeè. Zèásti je na e nejistota dána tím, e fosilní nálezy kosterních zbytkù na ich dávných pøedkù, zejména lebeèních kostí, nemohou podat pøímý dùkaz o tom, kdy øeèové centrum v mozku hominidù vzniklo. Témìø jistì víme, e tomu musel pøedcházet vznik vzpøímené chùze a rozvoj neverbálních forem komunikace, zejména gest, u druhù homo habilis i homo erectus, ale nálezy skromných pozùstatkù materiální kultury z oné kritické doby pøed pøibli nì tøemi miliony a jedním milionem let kamenných nástrojù a zbytkù táboøi lovcù a sbìraèù nepøiná ejí pøesvìdèivé svìdectví, zda souèástí tehdej ího ivota hominidù ji byla, èi je tì nebyla èlánkovaná øeè. Na pøibli nou dobu vzniku øeèi musíme proto usuzovat nepøímo, z hlediska evoluèní ontologie, která disponuje také rámcovým filozofickým konceptem kultury. Teprve na pozadí hypotetického prùbìhu poèáteèní fáze kulturní evoluce lze s vyu itím empirického materiálu vìrnìji rekonstruo-

RÉTORIKA

vat vznik øeèi a odmítnout tradièní antropologické teorie, které vycházejí z pøedsudku o lidské výjimeènosti. Principiální nesprávnost tohoto pøedsudku spoèívá podle na eho názoru v tom, e èlovìka chápe substanciálnì, e ho staví proti pøírodì, nadøazuje ho nad ni a jeho ivotnì nezbytné vztahy s ní zastírá. Z poznání souèasných biologických vìd vyplývá, e dne ní lidé, kteøí se na Zemi objevili relativnì nedávno, tj. na samém konci tøetihor, nemohou být vrcholem a smyslem pøirozené evoluce biosféry. Neukonèená rozbíhavá evoluce ivota má toti pøed sebou je tì nìkolik miliard let svého pøedpokládaného prùbìhu: k ádnému vrcholu patrnì nesmìøuje, a proto také ádným biologickým druhem vrcholit nemù e. V echny dnes existující druhy, vèetnì tìch nejstar ích bakteriálních spolu vzájemnì souvisejí, doplòují se, spolupracují, ale i bojují, proto e mnohé pøe ívají pouze na úkor jiných. Tak e jen jako doèasné prvky vy ího systému pozemského ivota vytváøejí právì ijící jedinci, populace a druhy podmínky pro pomalou evoluci biosféry, a tím i relativnì stabilní rámec existence a vývoje lidské kultury. Ov em také èlovìk je nahodile vzniklým biologickým druhem, který, jak víme, nále í do tøídy savcù, k øádu primátù, k èeledi hominidù. V ichni dnes ijící lidé jsou kromaòonci, nebo neandertálci na i nejbli í pøíbuzní kteøí patrnì je tì nemluvili, vymøeli, nebo byli v soutì i s námi, druhem ponìkud inteligentnìj ím, pora eni. A proto e èlovìku dne ního typu se jako jedinému biologickému druhu podaøilo zapálit evoluci kulturní, je zøejmé, e jeho zvlá tnost nespoèívá v prvé øadì v tom, e mluví etnickým jazykem, myslí, morálnì jedná, uèí se a vìøí. Jeho zvlá tnost lépe vyjadøuje formulace, e se na Zemi prosadil jako druhá onticky tvoøivá evoluèní síla, jako malý bùh, jako pùvodce a tvùrce nebiologického systému kultury. K uvedené tezi, e pøirozená biotická evoluce nemù e vrcholit èlovìkem, dodejme je tì to, e právì proto nemù e být ani kultura pokraèováním pøirozené evoluce. Systém kultury, jeho pochopení je i klíèem k tajemství lidské øeèi, je toti výtvorem jediného biologického druhu èlovìka. A tento systém, který vzniká uvnitø vysoce uspoøádané ivé pøírody a který z ní nutnì èerpá svou vý ivu, musí vznikat nejen v rozporu s pøirozenou biotickou uspoøádaností, nýbr i na její úkor. Kultura má toti od poèátku jinou konstitutivní informaci, ne jakou má pøíroda. Je nadosobním nebiologickým systémem s rozptýlenou vnitøní informací, systémem, který zpøedmìtòuje svou vlastní informaci. Touto informací není tedy biotická informace genetická, která integruje biosféru, nýbr etnickým jazykem kódovaná informace sociokulturní duchovní kultura.

ØEÈ JAKO FENOMÉN KULTURY

Ve srovnání s pøírodou je v ak kultura nejen systémem relativnì mladým, odli nì uspoøádaným a integrovaným, ale také nesamostatným: stojí a padá s lidskou biologickou existencí. A proto e její prostorová expanze probíhá pouze za cenu po kozování a zatlaèování biosféry, zhor ování zdravotního stavu pozemského ivota, který lidskou existenci chrání a reprodukuje, ohro uje v prvé øadì nikoli pøírodu svébytný planetární systém funkènì propojený s vesmírem , nýbr èlovìka, lidskou kulturu samu. Proto teprve proces vytváøení kultury lidskou èinností mù e plnì odhalit podstatu a funkci øeèi. Z tohoto hlediska lze ukázat, e lidská øeè není pouze vzne enou komunikaèní aktivitou, která èlovìka odli uje od zvíøat. Svìt toti poznávají a vzájemnì spolu komunikují v echny ivé systémy. Pomineme-li zámìrnì univerzální biotickou úroveò této komunikace, tj. jazyk nukleových kyselin, jím se zapisuje informace do genetické pamìti (genomù) v ech ivých systémù, pak je to pøedev ím behaviorální úroveò smyslovì neuronální komunikace ivoèichù. O této komunikaci víme, e jako souèást adaptace ivého systému na promìnlivé vnìj í podmínky musí být zprostøedkována jiným zpùsobem, ne jakým probíhá strukturální komunikace na úrovni pøikazovacího jazyka nukleových kyselin. Realizuje se nejen audiovizuálnì, ale u vìt iny druhù také pachovými a chemickými látkami vypou tìnými do vzduchu, vody a pùdy. Proto e obì tyto formy analogového biotického poznávání jsou natolik druhovì rozdílné, e se na ádné v em organismùm spoleèné signály pøevádìt nemohou, tento typ smyslovì neuronálního poznávání jako by pøedstavoval mno inu vzájemnì nepøelo itelných druhových jazykù . A této mno inì pøibli nì odpovídá také mno ina rùzných vnitøních obrazù svìta, které spolu s biologickými druhy spontánnì vytváøí a testuje pøíroda. Etnický jazyk èlovìka, který navazuje na animální formy øeèi tìla na pachový a audiovizuální zpùsob komunikace se svìtem a který je jen zdánlivì druhovým pøírodním jazykem, musíme jako zpùsob digitálního kódování sociokulturní informace øadit k jinému typu jazyka. Vzniká toti kvalitativnì jiným zpùsobem, kóduje jinou informaci a slou í proto jinému systému (úèelu) ne zmínìné biotické jazyky. Konkrétnìji øeèeno, primárnì nezaji uje na i biologickou adaptaci na podmínky vnìj ího prostøedí, tj. reprodukci a evoluci biosféry, nýbr zaji uje vytváøení, reprodukci a evoluci kultury. Øeè je prostì jazykem sociokulturním, je významnou ontickou procedurou vytváøení a evoluce kultury. Aby lidé pøekroèili práh biotické sociální organizace lidského spoleèenství, aby vytvoøili kulturu s jejími slo itými duchovními formami, s jejími institucemi, technologiemi a materiální kulturou, museli zaèít mluvit.

RÉTORIKA

Øeè tedy nenahrazuje ani pouze nedoplòuje star í chemickou orientaci, gesta, mimiku a pøíjem informací o vnìj ím svìtì zrakem, sluchem a hmatem. Svým závazným sociokulturním kódováním smyslovì-neuronální informace v echny tyto formy pøekrývá, významovì je zastírá. I kdy se její formování opírá o pøirozenou výbavu èlovìka, øeè je kvalitativnì novým produktem, nosièem nebiologické sociokulturní pamìti, který vznikal a ve vyspìlé lovecko-sbìraèské kultuøe (pøesnìji: spolu s ní) a který proto nemohl být pøedán èlovìku pøírodou. Pøíroda mù e lidskému druhu pøedávat pouze biologickou schopnost sociokulturní informaci rozpoznávat, digitálnì (foneticky) kódovat a ukládat ve struktuøe neuronální pamìti lidí. Mù e èlovìku pøedávat schopnost (genetický program) nauèeným jazykem mluvit a pozdìji i psát. Poskytuje mu dispozici sociokulturní informaci ze struktur vnìj í pøírody s pomocí etnického jazyka získávat, jakoby ji vysávat z ne ivých i ivých struktur, do nich byla pøirozenou evolucí vestavìna. A díky zvlá tním okolnostem, které tu nemù eme podrobnìji rozvádìt, dala pøíroda èlovìku soubor i takových bytostných sil, jimi mù e novou foneticky zakódovanou sociokulturní informaci vyu ívat, zpøedmìtòovat ji v umìlém kulturním systému. Øeè je ov em výraznì interpretativním duchovním jevem, je u itím jazyka, který je svou povahou arbitrární a víceznaèný, co není pouze jeho nedostatek, ale také nièím nenahraditelná pøednost. Správnì utváøená slova pøíslu ného etnického jazyka, kterých je v té které kultuøe v dy omezený poèet, nejsou toti pouhými signály vìcí a dìjù vnìj ího svìta èlovìka, jako napøíklad pachy a vùnì, gesta èi vábicí a varovné pokøiky. Slova jsou signály signálù, a proto mohla být k vìcem a dìjùm pøiøazována víceménì libovolnì. Jsou také ve své vìt inì nejednoznaèná; vágní vjemy posilují pojmovými ideály, pøená ejí nejen dùle itou sociokulturní informaci, kolektivní hodnoty a emoce, ale i vnitøní stavy mluvèího. Interpretují svìt nikoli pouze takový, jaký sám o sobì je, ale také takový, jak jej pøíslu ná kultura svým konvenèním my lením chápe, hodnotí, èi pokou í se zmìnit. Interpretují v ak pøírodu pro kulturu, tj. z hlediska druhovì sobeckých lidských zájmù. Postihují tedy pouze èást reálné struktury pøírody, pøedev ím algoritmy pro její technologické ovládání tou kterou kulturou. U relativnì jednoduché etnické jazyky musely být nástroji útoèné adaptivní strategie kulturního systému: spontánnì vznikaly proto, aby tuto geneticky pøedepsanou strategii èlovìka jako druhu podporovaly, aby pomáhaly z pøírody èerpat vý ivu kulturního systému: látky, energii, informaci. Primární toti bylo formulovat takovou sociokulturní informaci o pøírodních strukturách a silách, která èasto bez ohledu na nenahraditel-

ØEÈ JAKO FENOMÉN KULTURY /

nou hodnotu pøirozeného prostøedí zaji ovala lidské pøe ití ve v ech mo ných pøírodních podmínkách. Tak e pøehlí enou, i kdy zcela zásadní funkcí lidského etnického jazyka je získávání, pøedávání, kumulace a vyu ívání kolektivnì uznané sociokulturní informace. Lidé toti tuto informaci nepotøebují proto, aby se samoúèelnì kochali pravdou, nýbr proto, aby mohli uprostøed ivotem kypících ekosystémù stavìt a reprodukovat svùj vlastní nebiologický svìt kultury. A proto také øeè etnický jazyk lidstva pùsobí nakonec onticky radikálnìji ne s pøírodu sourodý jazyk genetický, který umo nil vznik ivota na Zemi. Shrneme-li èásteènì dosavadní argumentaci, mù eme konstatovat, e lidská øeè vzniká spolu se vznikem kultury. Není tedy pøirozeným, nýbr sociokulturním produktem. Lidé mohou etnickým jazykem nejen komunikovat, tj. pøedávat si sociokulturní informaci, hodnoty a emoce vzájemnì mezi sebou v rovinì horizontální i vertikální, nýbr také tuto informaci ukládat do své pøirozené neuronální pamìti (která souèasnì vytváøí rozptýlenou pamì spoleèenskou), a tím mìnit svùj animální obraz vnìj ího svìta na obraz sociokulturní. Ale to nejdùle itìj í se obvykle pøechází. Øeè a v øeèi zakódovaná sociokulturní informace napomohly onticky rozdìlit svìt: na pøírodu a kulturu. Øeè toti svìt nejen závaznì novým nepøírodním zpùsobem interpretuje, ale ve spojení s lidskou aktivitou také novým nepøírodním zpùsobem onticky transformuje. Ov em øeè, proto e i dnes zùstává v zajetí star ích pragmatických motivù, jako by následovala biologicky determinovanou lidskou pøirozenost: vznikající kulturu spontánnì orientuje protipøírodnì a staví ji do opozice vùèi pøírodì. Nabytím øeèi jsme sice neztratili, ale bohu el výraznì oslabili svou schopnost animální neverbální komunikace s pøírodou. Øeè jako nadindividuální nástroj lidského zápasu o pøe ití neumo òuje vytváøet pouze slo ité technologie a sociální vztahy. Jde o nástroj, který ka dého novì narozeného èlovìka nepozorovanì vnitønì formuje jako pøíslu níka jisté regionální kultury. V dùsledku osvojení si øeèi proto ontogeneze konkrétního èlovìka od pøírody èásteènì oddìluje, individualizuje ho a lidstvo etnicky diferencuje. Èlovìka jako ivoèicha pøiøazuje k onticky jakoby vy ímu a jinak konstituovanému (i kdy s jeho organismem nesourodému) svìtu kultury. Na druhé stranì v ak øeè èásti lidské psychiky také odpovídá. Substituovala a roz íøila nìkteré její funkce, èásteènì nahradila potøebu pøímého haptického kontaktu mezi jedinci té e rodiny a tlupy, která je dominantním rysem v chování v ech primátù. Kultivovala a zjemnila kulturní rozli ovací schopnost lidských smyslù, zprostøedkovala potøebu estetického pro ívání svìta, potøebu nábo enských pro itkù i trvalé vnitøní duchovní

RÉTORIKA

aktivity lidského organismu. Pøedev ím v ak pomohla rozvinout lidské my lení, poskytla mu nový stupeò volnosti a nezávislosti na vnìj ím svìtì. Uvolnila jeho potenciální schopnost vytváøet, kritizovat a zpøedmìtòovat racionální poznání teorie. Teprve prostøednictvím øeèi mohl èlovìk generovat kvalitativnì novou skuteènost. Tak e celá nynìj í vysoce rozvinutá informaèní spoleènost dobøe odpovídá kognitivním strukturám lidské psychiky, tj. právì (a pouze) tìm, které se v evoluci na eho druhu nejrychleji rozvíjely. Díky øeèi jsme jako jediný biologický druh dokázali jazykovì zakódovat smyslovì neuronální informaci. A tento jedineèný výkon, který umo nil vytvoøit nebiologickou sociokulturní pamì (genom kulturního systému), pový il lidskou aktivitu z roviny druhovì sebezáchovné (biologické) do bo ské roviny onticky kreativní. Zahájili jsme kulturní evoluci a po dobu své druhové existence jsme s to vytváøet a rozvíjet novou nepøírodní skuteènost. Ale tím, e generujeme je tì jeden, vùèi pøírodì zatím opozièní tvoøivý proces, ocitáme se v evoluèní pasti: èím více prostøednictvím protipøírodní kultury realizujeme své druhové mo nosti, tím vá nìji ubli ujeme pøírodì, svému pùvodnímu domovu, a proto i sami sobì: Stáváme se kulturou tedy sebou samým ohro eným druhem. Je tì si pøipomeòme, e v jazyce je mo né vlastní i cizí zku enost s vnìj ím svìtem pro ívat nìkolikrát (a dnes u nejen prostøednictvím øeèi psané), e je to v ak pro itek nepøímý a e prostøednictvím jazyka mù e také vznikat iluze lidské nezávislosti na pøírodì, pocit fale né svobody a nadøazenosti èlovìka nad pøírodou. Psaná forma øeèi, která èlovìku umo nila ukládat sociokulturní informaci do umìlé pamìti mimo svùj vlastní organismus, upevnila a zpøítomnila ústnì pøedávanou duchovní kulturu minulosti. Dále zpøesnila teoretickou interpretaci svìta, ale tím, e nebyla dostupná v em a e byla pouze podpùrnou slo kou ivé generaèní pamìti, nebyla nikdy s to obsáhnout duchovní kulturu jako celek. Nìkteré situaèní sociokulturní nálady a emoce se toti zapsat nedají, mají neopakovatelnou formu analogovou, umírají spolu s historickými situacemi a právì ijícími lidmi. Ov em národní sebeuvìdomìní a národní identita by patrnì nebyly mo né bez písemné formy etnického národního jazyka. Podobnì také vìda, filozofie, právo, mezinárodní politika a v nedaleké budoucnosti patrnì i vztah kultury k Zemi a jejím hodnotám musí být zaznamenávány øeèí psanou. Psaná forma øeèi, která se po vynálezu knihtisku v 16. století rychle roz iøovala do v ech jazykù s fonetickým principem zápisu, preferuje toti vizuální lineární formu lidské komunikace se svìtem. Pøiná í vìt í odstup, nadhled a objektivitu. Lidský

ØEÈ JAKO FENOMÉN KULTURY /

zrak je pro utváøení kultury objektivnìj ím smyslem ne sluch, èich a hmat. Pomìr mezi jazykem mluveným a psaným je proto tøeba i u ka dého jedince udr ovat v jistì rovnováze, obì tyto formy øeèi jsou komplementární, vzájemnì si pomáhají, i kdy si souèasnì zachovávají svou vlastní jedineènost. Dne ní trendy ov em naznaèují, e se svìt kultury, a to navzdory jejímu globálnímu existenciálnímu ohro ení, znovu obrací ve prospìch promluvy, k relativnì jednodu í øeèi mluvené. Pro obyèejného èlovìka se tím komplikuje nejen pochopení toho, co se dìje se svìtem v celku, ale i mo nost jeho vlastního intelektuálního rozvoje. Také nìkteré dal í tendence jsou spí e varovné: mizení etnických jazykù je souèasnì ztrátou jiných forem obrazu svìta, ztrátou alternativních kulturních hodnot. Obrazový záznam nepøímé zku enosti, který dnes dominuje v masových sdìlovacích prostøedcích, analogovì pøedává spí e dìjovou (vyprávìcí) a emoèní slo ku sdìlení, zatímco systematicky nebuduje (potlaèuje) obecnou filozofickou schopnost pochopení skrytých souvislostí, slo ku strukturnì informaèní. A snad také proto se za rychlým vìdeckotechnickým pokrokem a pøemìnou pøírody kulturou výraznì opo ïuje celkové svìtonázorové pochopení svìta prùmìrným èlovìkem. Na úplný závìr si pøipomeòme je tì jeden problém. Vzhledem ke svému animálnímu pùvodu mù eme i vysoce slo ité kulturní struktury poznávat a vyu ívat animálnì, neverbálnì, i kdy jsou komplikovanými historickými výtvory. Zùstala nám toti schopnost pøijímat je jako ostatní souèásti komplexního vnìj ího prostøedí. Ale tento zpùsob, který se v dne ní globalizované kultuøe roz iøuje také o vysoce rafinovanou spotøební techniku elektronickou, je perspektivnì nebezpeèný. Kulturní systém i bez jakéhokoli celkového filozofického pochopení, tj. pouze v dùsledku rùstu parciálního vìdìní, úèinnosti spoleèenské dìlby práce a lidskému motorickému uèení, stále rychleji roste a prostorovì expanduje. A proto e se souèasnì roz iøuje pokleslá ontologie v edního, která vidí jen empirickou tváø sociokulturního systému, lidstvo nepozorovanì pøedává svùj osud do rukou trhu a dal ích neviditelných regulativù spoleèenské spontánnosti. Rozpoznání lidské viny za úbytek pøírodního bytí, a tím i za mo ný pøedèasný zánik kultury, proto pøedpokládá také psané formy poznání: pozorné studium knih a dal ích písemných pramenù, iroký biologický a filozofický pøístup vèetnì osvojení evoluènì-ontologického minima spoleèenskou vìt inou.

RÉTORIKA

2. HISTORIE A SOUÈASNOST RÉTORIKY

2.1 ZROD RÉTORIKY VE STAROVÌKÉM ØECKU Rétorika1 vìda o mluvení má svùj pùvod ve starém antickém Øecku, kde øeènictví pøedstavovalo významnou souèást veøejného ivota. Pokud se chtìl nìkdo obhájit v té dobì pøed soudem nebo pøed shromá dìním lidu, musel pøednést svoji øeè sám, i kdy mu ji písemnì pøipravoval znalec pro øeèi soudní.2 Psaná øeè byla dùslednì propracována jak obsahovì, tak i rozvr ením pùsobivosti dùkazù. Z té doby pochází známé pøirovnání, e staøí Athéòané byli milovníky poslechu , milovali krásu mluveného slova. Historicky první dokumenty o rétorice pocházejí z 5. století pø. n. l., kdy byla rétorika vedle dramatu, hudby, sochaøství a stavitelství pova ována za tvùrèí umìní. Slavným a vyhledávaným uèitelem se v té dobì v Athénách stal sicilský Øek Gorgias z Leontin (483 380 pø. n. l.). Jím zalo ená první kola rétoriky usilovala o takové umìní øeèi, které by se svojí krásou a pùsobivostí vyrovnalo básnictví. Øeènictví dále rozvíjeli sofisté3, kteøí v ak, podle mnohých filozofù, usilovali o øeènickou obratnost na úkor obsahu. Pøesto se stylistické zásady Athéòana Isokrata (436 338 pø. n. l.), který ctil tradièní øeckou morálku, staly základem celé pozdìj í teorie a praxe stylistiky. Vývoj antického øeènictví rozhodujícím zpùsobem ovlivnili øeètí filozofové Sokrates, jeho ák Platon a slavný filozof Aristoteles. Umìní dialogu rozvinul jako souèást svého filozofického uèení athénský filozof Sokrates (469 399 pø. n. l.). Sokrates svùj postup vedení dialogu otázkami pøirovná1

Základem pojmu rétorika je øecké slovo rhésis øeè. Øecké slovo rhétor, latinsky orator, oznaèovalo øeèníka, mistra slova, ale také uèitele øeènictví. 2 Ve starovìku se øeènictví èlenilo na tøi obory: soudní øeènictví, politické (poradní) øeènictví a slavnostní øeènictví. 3 Sofisté byli øeètí filozofové v 5. století pø. n. l. Zejména Sokratùv ák Platón vystupoval proti empirické sofistické filozofii a prosazoval svùj objektivnì idealistický koncept skuteènosti.

HISTORIE A SOUÈASNOST RÉTORIKY /

val k porodnickému umìní , v nìm pomáhal rodícím se my lenkám partnera spatøit svìtlo svìta. Platon (427 347 pø. n. l.), ák Sokratùv, nazýval rétoriku psychagorií, èím mìl na mysli, e øeènické umìní je kouzelným vodìním du í a kladl dùraz zejména na odpovìdnost øeèníka a na jeho morálku. Od Sokrata pøevzal Platon dialog jako ánrovou formu, která umo òovala pøesvìdèivì podat odli né názory postav dìje.V dialogu Faidros formuluje nároky na øeènické umìní. Platon byl prvním, kdo rétoriku pova oval za ucelený systém vìdìní, který má dùle itou spoleèenskou funkci. Aristoteles (384 322 pø. n. l.) na rozdíl od Platona pova oval rétoriku spí e za umìní (techné) ne za vìdu (epistéme). Posláním rétoriky je podle nìj zejména napomáhat hledání cesty k pravdì. Øeè je nástroj komunikace, který mù e pomoci pøi øe ení sporných problémù. Jeho filozofická východiska rétoriky najdeme ve spisu Rétorika (347 pø. n. l.), který je prvním systematickým pojednáním o øeènickém umìní. Øada zásad, které jsou dùle ité pro øeènický projev, platí dodnes. Patøí mezi nì: n Invence posláním øeèníka v této úvodní etapì je shromá dìní ve ke-

rých podkladù, dokumentù a dat pro svoje vystoupení.

n Organizace v této fázi se tøídí shromá dìný materiál a zpracovává se

logická struktura projevu, která se èlení na úvod, vlastní sta (argumentatio) a závìr. n Styl pro zvá ení zpùsobu øeèi a správnou volbu stylu projevu jsou rozhodující dvì vìci: o lidé, kteøí budou slovùm naslouchat, o charakter, typ projevu, který mù e být humorný, pouèný, oslavný n Zapamatování dobrý øeèník si musí text zapamatovat a hovoøit v kontaktu s lidmi. Psaný text mù e být jen pomùckou s hlavními body sdìlení. n Pøednes ve kterém øeèník zhodnotí výsledky své pøedchozí práce. Musí zvolit prostøedky, které mu umo ní, aby ho lidé dobøe sly eli (síla hlasu), rozumìli mu (artikulaèní dovednost), mohli sledovat posloupnost jeho argumentù, tedy aby mu porozumìli, pøijali jeho stanoviska a na jejich základì i jednali. Dùle itou souèástí projevu je osobnost øeèníka, charisma jeho osobnosti. Antické Øecko mìlo nejen velké filozofy, kteøí polo ili teoretický základ øeènickému umìní, ale i dodnes uznávané øeèníky. Za nejslavnìj ího øeèníka starého Øecka byl pova ován Isokratùv ák Demosthenes (384 322 pø. n. l.). Proslul zejména velkou snahou, usilovnou prací a vùlí, s ní pøekonával osobní nedostatky potøebné pro øeènictví. Mìl i velkou motivaci.

RÉTORIKA

Jako malý chlapec ztratil otce a poruèníci ho pøipravili o velkou èást jmìní. Kdy dospìl, zaèal se soudit, a to jej pøivedlo k rozhodnutí podstoupit tvrdý øeènický výcvik. Demosthenes cvièil slabý hlas a potí e s dechem bìháním po pobøe í a pøekøikováním pøíboje moøe. Nedobrou výslovnost pøekonával mluvením s oblázky v ústech. Nepøíjemný tik, trhání ramene, odstraòoval bodnutím meèem, který mìl povì ený na vìtvi stromu, pod ním stál. Demosthenes se stal uèitelem øeènictví a pozdìji i politickým øeèníkem a státníkem. Nejvýznamnìj í jsou jeho filipiky , tøi bojovné øeèi proti Filipovi II, makedonskému králi, který chtìl Athény zbavit jejich samostatnosti øeèi O zále itostech Chersonských, O vìnci, O míru. Ve své øeèi pou íval Demosthenes èasto øeènické otázky (tj. otázka, kterou si sami polo íme a sami si na ni odpovídáme): Proè tak hovoøím? Proto abych Zdùrazòoval silná stanoviska: Ne, tomu tak není, rozhodnì tomu tak není! Pøekvapivì hlasitì polo il otázku: Kdo by si mohl myslet, e se tak stane? A po tom v em vy se je tì ptáte, proè zále itosti státu tak dopadly? Jeho vìty byly krátké, úderné, øeè jasná a srozumitelná. Èasto pou íval pøirovnání a metafor. Demosthenovy projevy byly vzorem a pøedlohou pro øeèníky mnoha generací v Øecku, ale pozdìji i v Øímì.

2.2 ØÍMSKÉ ØEÈNICTVÍ Zdá se mi, e není nic nádhernìj ího nad umìní lidi ve shromá dìní upoutat, mysl jejich si naklonit a jejich rozhodnutí vést, kam èlovìk chce, a odvrátit je, od èeho chce. (Cicero) Øímané zpoèátku bránili pronikání vyspìlých øeckých rétorù a filozofù do Øíma. Ale pøes nepøíznivé snahy se zde postupnì prosadilo politické i soudní øeènictví, urèované øeckými vzory. Slavnostní øeèi se proná ely ve formì pohøebních chvaloøeèí. Z velkých øeèníkù øímské republiky vynikli zejména Cicero, Marcus Antonius, Cato, Brutus, Caesar a dal í. Nejznámìj ím z øímské øeènické koly se stal Marcus Tullius Cicero (106 43 pø. n. l.), jeho vzorem byl øecký rétor Demosthenes. Jeho spis O øeèníkovi (De oratore) je hlubokou úvahou o øeènictví, úloze rétoriky a vlastnostech dobrého rétora. Podle nìho musí øeèník nejen umìt u ívat jazyka, volit pùsobivé ar-

HISTORIE A SOUÈASNOST RÉTORIKY /

gumenty, hovoøit k tématu, ale pøedev ím musí hájit mravnost a peèovat o estetickou hodnotu øeèi. Cicero pova oval øeènictví za vrcholnou formu lidských schopností a za nejdùle itìj í souèást politické praxe. Byl zastáncem spojení rétoriky s filozofií, proto e obì tyto disciplíny pova oval za dùle ité souèásti výchovy aktivního obèana a øeèníka. Z dob Cicerona a jeho pùsobení se dochovalo nìkolik desítek soudních a politických øeèí, které jsou mistrovským dílem promy lené argumentace. Bohatost výrazu Ciceronovy rétoriky byla vzorem pro mnohé jeho souèasníky, ale postupem èasu nabývala na významu a dostala se za hranice antického svìta. O sto let pozdìji po Ciceronovì pùsobení, asi v 1. století n. l., se nejvìt ím rétorem doby stal Marcus Fabius Quintilianus (35 96 n. l.). Je autorem dvanáctisvazkového díla o rétorice Institutio oratoria (Základy øeènictví).4 Ve svém kompendiu shrnul poznatky více ne pìt set let trvající antické rétoriky a doplnil je svým pojetím øeènického umìní a systémem výchovy. Soudil, e k ovládnutí øeènického umìní nestaèí jen znát pravidla, ale je nutné propojit studium se cvièením a praxí. Propracoval také jazykovou kulturu v systému výchovy od narození do dospìlosti, která ovlivòovala evropské kolství je tì dlouho po zániku antického svìta. Quintilianus byl prvním státem placeným uèitelem øeènictví a jeho uèebnice rétoriky byly hlavním pramenem støedovìké rétoriky. Poznámka Vyuèování v antické øeènické kole probíhalo následovnì: uèitel sedìl v místnosti na vyvý ené idli a vyuèování zaèal vyhlá ením tématu pro daný den. Podìlil se s áky o rady, jak k tématu pøistoupit a jak je mo né ho rozvinout. Ka dý sám pak téma podle poznámek zpracoval do projevu. V øeènických kolách v dobì Cicerona mìla vybraná témata vztah k ivotu nebo k soudnímu jednání (k obhájení sporu). Za doby císaøe mìly v ak zadané námìty men í vztah k realitì. Jakmile áci text projevu zpracovali, uèitel ho opravil. Pak se v ichni uèili projev nazpamì . Vystoupení ka dého jednotlivce bylo posuzováno uèitelem a spolu áky. Jiné dny byly v øeènické kole vìnovány slohu a kompozici.

V èeském pøekladu vy el v nakladatelství Odeon v roce 1985 výbor z tohoto rozsáhlého díla.

RÉTORIKA

2.3 RÉTORIKA A STØEDOVÌK Antická øeè jako projev soudní nebo politický, jako øeè oslavná èi poradní, ztratila ve støedovìku na významu. Støedovìké soudy probíhaly toti zcela odli ným zpùsobem ne v antice. Také øeèi politické byly spí e výjimkou. Tì i tì mluveného projevu bylo v té dobì v køes anských kázáních. A s rozvojem univerzity se zaèala vyvíjet akademická øeè, která mìla znovu svá pravidla, související s antickými zásadami. Rétorika nacházela ve støedovìku uplatnìní pøedev ím v psaném projevu. Stanovila a pìstovala, podobnì jako v antice, zásady psaného slohu. Ve støedovìku se vyuèování øeènictví øadilo mezi sedm tzv. svobodných umìní. Ta vycházela z my lenkového bohatství antiky a byla základní osnovou církevního a svìtského kolství a do novovìku.5 Patøila mezi nì gramatika, dialektika a rétorika, které tvoøily základní skupinu; na nì pak navazovala aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Støedovìká rétorika mìla tøi hlavní oblasti: n Ars poetici rétorika psaní ver ù. n Ars dictaminis umìní, teorie psaní listù (s tím souviselo i psaní úøed-

ních listin).

n Ars predicandi umìní kázat, které postupuje od pozdnì antických dob

a prochází vlastním vývojem.

Køes ané pøíli nedbali na svùj rétorický umìlecký projev a museli èasto èelit výtkám pohanù. Omlouvali stylistickou nedostateènost potøebou pouèovat také prosté lidi, kteøí by slo itému umìleckému projevu nerozumìli. Pøes ve keré zneva ování rétoriky je pro støedovìk smìrodatná výpovìï Aurelia Augustina. Podle jeho mínìní nelze rétoriku, která je sama o sobì bezcenná, nechat pohanùm, aby ji zdobili svými omyly, ale je nutné ji vyu ívat v boji za køes anskou pravdu. Pøitom i ranì køes an tí øeèníci respektovali antické pojetí rétoriky. Øeè mìla posluchaèe pøesvìdèovat persvastere , mìla v nich vzbuzovat city movere a krásným slohem lahodit jejich krasocitu, co byly zásady, které prosazovali i antiètí øeèníci. Nahlédneme-li do Augustinových pravidel køes anských kázání, najdeme tam i tato slova:

V Praze se u v roce 1068 tzv. svobodná umìní stala základem výuky ve kole svatovítské a vy ehradské.

HISTORIE A SOUÈASNOST RÉTORIKY /

Øeèník Cicero øíkal, a øíkal pravdu, e je tøeba mluvit tak, aby øeèník posluchaèe pouèil, potì il a dojal. Potom dodal, e uèit je nutné, potì it je pøíjemné a dojmout znamená zvítìzit. První cíl, to je vlastnì nutnost vzdìlávat, pøiná et o ka dé my lence, kterou vykládáme, dvì dal í o tom, jak ji mù eme vyjádøit. Potom, kdy chce øeèník posluchaèe pouèit a cítí, e ho posluchaè nechápe, má se tváøit, jako by mu je tì neøekl to, co vlastnì øíci chtìl. Kdy v ak chce svého posluchaèe dojmout, neuspìje, pokud si nebude dávat zále et na tom, jak mluví. Nìkteré antické autority byly mezi støedovìkými vzdìlanci natolik známé, e staèilo jejich pouhé obecné pojmenování. Filozof s velkým F byl Aristoteles, Cicero býval oznaèován jako øeèník s velkým Ø a Vergilius, to byl mistr. Ale i básníci, jakým byl Qualtér Kastiliónský ve 12. století, se museli bránit naøèení, e poru ují pravidla tzv. básnické komunikace: Já prý skládám ver íky, lehké básnì robím. Za to mnohých kritikù ostré výtky lovím, e tvoøím jen ze sebe, øíkám jen to, co vím, nemluvím snad vzne enì, nedbám na vzdìlanost, obèas plácnu nìco tak, jak mi zobák narost. Netopím se v hádankách, z tajù nemám radost, tak lze kráèet té , kdy jinak nedá ti malost.

2.4 RENESANÈNÍ RÉTORIKA V období renesance zájem o antickou rétoriku vzrostl. Objevila se øada pøíruèek tzv. ciceroniány, které kultivovaly tehdej í latinu. Autorství jedné z nich patøí Holanïanovi Erasmu Rotterdamskému (1469 1536), který napsal Ciceronián neboli o nejlep ím zpùsobu vyjadøování. Usiloval o to, aby rétorika pøispìla nejen ke kultivaci veøejných projevù, ale také k celkovému povznesení øeèi ve spoleènosti jak v mluvené, tak i v psané formì. K tomu slou ila i jím sepsaná praktická pøíruèka O zpùsobu psaní dopisù, vydaná v roce 1509. Pro nábo enské kazatele mìla v té dobì velký význam Erasmova uèebnice kazatelství Kazatel aneb o zpùsobu kázání. Erasmus byl nejen kritikem støedovìké církve, zastáncem rétoriky, ale také autorem filozofických spisù. Známé je jeho satirické dílo Chvála bláznovství, které bylo pøelo eno i do èe tiny. Rétorika se v 16. století stala støedem zájmu národních jazykù. Do té doby bylo ve keré pojednání o øeènictví v latinì. Z období 16. a z poloviny 17. století pochází nìkolik set rétorických pøíruèek, které èerpaly z antických rétorických dìl.