Lydie Romanská
STVOŘENÍ
fotografie Vojtěch Kemenny
Slovo úvodem / Rozhodla jsem se pro Stvoření. Dám mu přednost před verši, snad i próza může osobitě splnit kritéria, kterými oplývá poezie. Zabývám se tím zvláště teď, kdy na mě znovu zapůsobily prózy nobelistky Annie Ernaux Místo a Obyčejná žena. Nejde mi z mysli čistota těch zdánlivě jednoduchých útvarů, naplněných něčím, co se už dávno rozešlo s pravdou, co už je jenom odrazem, snem. Ernaux píše o otci a matce; jak žili, se jí zdánlivě netýká, netvořila a netvoří jejich život, tvořili ho sami ovlivněni okolnostmi, a také jí samotnou, která se oddělila a prosmýká se v mezerách jejich vědomí. Její pohled je zevnitř jí samé, je to nové stvoření obou životů. A já bych chtěla postupně stvořit sebe v tehdejším málo idylickém světě vnímaném slepýma dětskýma očima. Ráda bych oživila to nepravděpodobné stvoření se všemi riziky, odpárala všechnu dnes se nabízející milosrdnost, vystavila se kritickému pohledu, chtěla bych pak čistá vystoupit z lázně své zpochybnitelné pravdy; jsem a lidé byli, jen chvilku ještě a někdo podrobí mou dospělost stejnému procesu. Bude to zbytečné. Všechno, co jsem si přinesla z neuvěřitelně náhodného daru života, který jsem bez vlastního přičinění začala a dychtivě žila, stvořena tak, jak píšu, odevzdala jsem svým veršům i próze s kolísavou přesností. Začínám ten proces, ten román, pokusím se o něj co nejčistěji, s diletantskou odvahou.
-7-
-8-
Na houpačce / Lze žít v rodině, a nevnímat ji? Co jsem v dětství vnímala nejméně, byla právě ona. Vlastně nebyla. Bývala jsem sama, nebo sama a někdo, ve čtyřech málokdy, vlastně nikdy. Vidím se na houpačce, bývala v Polance, a při stěhování mi ji přenesli do Svinova; sedím, nese mě nahoru a dolů, nablízku není nikdo, je to na dvorku, když zakloním hlavu, vnímám nad domem šedivé nebe. O nikom nepřemýšlím, nikoho teď nepotřebuji, prožívám se spokojeně s pohyby houpačky. Myslela-li jsem na někoho, tak na matku, ji jsem potřebovala, o ní se mi nejčastěji zdálo, ale možná byla moje touha zbytečná, příliš podrobena času, chvatu, jakémusi ději, který jsem nepotřebovala znát. Chtěla mě vysadit z tramvaje a jet dál sama, v několika snech to udělala. V každém brečím. Nebo vysedla a mě nechala jet, naše zastávka mizí z dohledu, lítost mi trhá srdce; jednou vůbec nenasedla, tramvaj se rozjela se mnou, ona zůstala, je stále menší, brzy se otočí a beze mě se vrací domů. Tyto sny se často opakují. Trápím se. Houpu se a možná myslím na to, co se mi bude zdát dnes. Maminka se odněkud vrací, má světle modré šaty se zvonovou sukní, blíží se, otvírá náruč a já v ní šťastná mizím. Vidím jen to, o čem sním, nevidím, a nevím, že matka stojí v obchodě, který v našem domě otevřel tatínek. Zatím nedohlédnu na přední štít, který nechal nad čelní stěnou vystavět, na výraznou reklamu, že jízdní kola, kočárky a šicí stroje jsou k mání zde, v našem domě na rušné křižovatce ve Svinově.
-9-
Bylo mi pět, když se obchod zavřel, a já jsem ani nestačila vejít, a pokud ano, tak bez duše, nepamatuji si. Čtyřletá děvčata se už dovedou o leccos postarat, třeba o bratry batolata, mají v domácnosti své slovo, a já jsem tu naši nestačila ani vnímat. Kuchyně, všechny dveře s okýnky, jedny do chodby, jedny do ložnice, jedny do obchodu? Ten tam nevidím. Ale vykachlíčkované zdi ano, dokud je tatínek neoklepal; později udělal z té místnosti jejich ložnici. Jednou jsem je tam viděla spolu. Tím okénkem. Že bych si byla přistavila židli? Lydinka bude potřebovat svůj pokoj, bude se učit. Sedím na houpačce, vidím se tam, přestože houpačka už dávno není, podoba domu se hodně změnila, šlo to pomalu a postupně; muselo se odklidit všechno, co připomínalo Vavrečkovo řeznictví, porážku, říkali šlachtu, tu táta zboural první, ještě dřív, než jsme se nastěhovali, aby nás ty zdi nasáklé krví nestrašily, upravil instalaci vody, odpady, to jsem jaksi nasála a držím si to v paměti, koňské zuby nacházím na záhonech dodnes. Ale nyní je kolem domu čisto, obyčejná zahrada bez přístavků, vnitřních plotů, s trávníkem a starými stromy, s pergolou ze silných trámů; nosím si tam kávu, před chvílí čaj a knížku, jsem vděčná tátovi za ten dům, za ten vlastní svobodný prostor, přestože dole za plotem nepřetržitě jezdí auta a klapou semafory, jsem tu ráda, jemu jsem to nestačila říct. A nikdo mi nesmí vzít dva staré ořešáky, které vysadil on, majestátní, obrovské, jeden u plotu nad cestou, druhý uvnitř. Proti večernímu nebi vypadají hrozivě, ve dne dávají stín a jsou měkce dobromyslné, mají to po něm, takový nejčastěji byl. Řeči o kácení znám. Tak si to listí uklízej sama! V říjnu uklízí, kdo má ruce a nohy, trvá to dlouho do listopadu a někdy i déle. Nevím, jak to bude dál. Kdo to listí uklidí, až… nebudu poháněna svou pořádkumilovnou
- 10 -
sestrou, která si zahradu vzala za svůj životní úkol. Zahrada jí za to vrací životadárný pohyb, poslouchá trpělivě její nářky, ano, bolí ji už všechno, také se potí, jen co sebere vědro spadaných jablek, má vlasy jako po sprše…; dělám to někdy, většinou nevidím, co je potřeba, a vlastně se takovému pohybu dost vyhýbám. Unavuje mě. Mám v srdci umělohmotné kroužky, na každé chlopni jeden, dělají tam dobrotu, ale příliš je provokovat nesmím. Neprovokuji. Vypadám tudíž jako líná, ta, která věčně listuje v papírech, knížkách, stránkami internetu a mnohé nechává na své nebohé sestře, o osm let starší, se zoperovanými koleny a štítnou žlázou… Srdce si diktuje, nařídí únavu a já se zastavím. A často se ani nepustím dál. A chtěla bych, chtěla bych, aby mi pro ta stále prodlužovaná zastavení neměklo tělo. A ono měkne. Nedávno mě sevřel v náruči muž, pohladil mě a já jsem přes šaty cítila, jak jeho dlaně hrkotají po hrbolech kolem žeber a boků, to se sesedá podkožní tuk, už se neudrží v pevné formaci na svých místech, pleť je bez opory. Posmutnělá si uvědomuji, že nic neodhalí očím milého člověka nelítostnou pravdu o těle tak, jako objetí. A namlouvám si sen o houpačce, ale je to pravda. Stalo se to jinde, tam, kde jsem se narodila, a teď mi jsou dva a za pár měsíců se budeme stěhovat sem do Svinova. Ale zatím mě kdosi vysadí na sedačku, je podobná těm od řetízkových kolotočů, vysadí a zhoupne. Před nohama mám odkrytou vápenku. Táta tam hasil kusové vápno, kolem domu ho bylo pořád třeba. Maltou namíchanou z vápna a písku se záplatovaly zdi, zídky, dláždění, hrázka potoka. Vápno bylo krásné, jako hustá smetana, nabíralo se kelnou stejně jako malta a do kbelíku pláclo jako kus jater v bílém. Kdosi mě tam posadí a pryč. Houpu se a nemám strach, vápenku znám,
- 11 -
přestože ještě nevím, že si do ní nemůžu stoupnout, že do ní nesmím spadnout, že se v ní snadno utopím, že mě vápno rozežere. Rozežere? Náš kocour je rozežraný, řekla teta Štěpánka, je pěkně tlustý, a je mu dobře. Tak proč bych se rozežranosti bála? Ani nevím, kdo mě tam posadil, možná moje sestra Věrka, kamsi běží, aby přivolala ochotné chůvy, má jiné plány na dnešní odpoledne, nepřemýšlím o nich, nevím, houpu se.
- 12 -
- 13 -
Tatínek / Tatínek je vášnivý cyklista, jízdním kolům rozumí, rozebere každé do mrtě a zase složí, ale předtím nechá nasmaltovat rám, galvanicky oživit chrom na součástkách, prostě udělá z každého araba, jak tady výrostci říkávali, nové kolo. Lidé mu nosí celé bicykly i jednotlivá kola. Většinou jsou neřiditelná, házejí sebou jako zdivočelí janci, je třeba centrovat. Kolikrát jsem se na centrování dívala, možná, že bych to i svedla, ale nebylo mi dáno, a já se nehrnula, líbilo se mi, jak táta s kolem zachází. Zavěsil je do stojanu na stole, otáčel a kulatým ohrnutým talířkem ve své jediné ruce postupně přitahoval dráty, říkalo se špice. Nakonec napsal na lísteček 3 Kčs nebo 5 Kčs, sroloval a zastrčil ruličku za špici. To všechno dělal ve svém svinovském panství, říkalo se „v zadku“; byla to místnost na zádi lodi, kterou byl náš obyčejný venkovský dům. Nikomu to nepřišlo vulgární. Pro zadní část těla jsou tady u nás docela jiné, přiléhavější názvy. Rostla jsem s tou dílnou, byly tam věci, které v jeho ruce uskutečňovaly nepřetržitou řadu úkolů, záměrů, za nimiž do dílny, jen co se uvolnil z obchodu a později z práce ve fabrice, spěchal. Opravil zámek, sáňky, uhlák, přidělal panty, kliky, utěsnil vodovod…; co všechno měl v zásuvkách a jak přesně uměl své kleště, rašple, hasáky, důlčíky, svá dláta, kladívka, ale také různá mazadla, vazelíny, konopné vlasy a kousky kůže, použít! Co to bylo drobností, zajímavostí, nástrojů – a všechny patřily k němu. Když jsem nedávno viděla fotografie těchto věcí, řekla jsem, ano, ty patří k mému Stvoření. Všeobecně se říká, že tatínek přišel o ruku ve fabrice. Je to pravda, a přesto ruku měl, byla pevná a vždycky nosila ru-
- 14 -
kavici. Jednou jsem si ji mohla dobře prohlédnout. Tatínek spal a zpod postele na sebe upozorňoval špatně zasunutý kufřík. Tam spala jeho ruka. Dlaň s prsty v rukavici, mírně sevřená, nehybná…, dál už jen dřevo, světlá kůže, řemínky…, těžká, tuhá, jak to, že mu nikdy nespadne? Tak jsem se s jeho rukou seznámila. Nebylo to nic milého, trochu jsem se ostýchala a možná i bála, co když se najednou probudí? Potom jsem často vídávala, jak ji používal, přidržovala mu majzlík, ten vždycky zasunul mezi palec a ukazováček v černé rukavici a praštil kladivem. Úspěšně. Na práci měl rukavici obyčejnou, ošoupanou, vždyť míchal maltu, nosil cihly, osíval písek, zdil a stavěl ploty, řezal, piloval, šrouboval, uměl všechno, nevím, který muž oběma rukama nadělal pro svou rodinu tolik, co náš tatínek svou jedinou. Pracoval, jako by mu ruka nechyběla, byl vyhlášený odborník, široko daleko takového znalce bicyklů nebylo. Kol s lístečky za špicemi stálo u nás dennodenně několik. Tatínek poctivě, vždy po práci odešel do dílny (a to mu asi maminka zazlívala) a věnoval se té práci. Možná chtěla, aby se trochu víc věnoval jí, ale on to neuměl, nebyl pro to stvořený, měl ženu rád, nosil ji v hlavě a srdci, stačilo mu, že byla nablízku, mezi dílnou a kuchyní, mezi obchodem a ložnicí. A tak pro ni sloužil domu a bicyklům. Tak to měl rád. Když k večeru sypal korunky do hrnečku v kredenci, byl šťastný, myslel si, že i žena to bere jako štěstí. Jsem si jistá, že to tak bylo? Buďme si jistí, bylo. Desítkykrát se to opakuje a pokračuje vždycky stejně. V obci byla kromě naší ještě jedna prodejna s jízdními koly. O kilometr dál, blízko nádraží, ji otevřel pan Holuša. Proč nezřídil hračkářství, to ve Svinově nebylo. Nevím, jak se k sobě tihle konkurenti chovali, a nevím, jestli táta v jeho
- 15 -
prodejně vůbec někdy byl. Ale já ano, tatínek mě poslal asi na výzvědy, nebo co. Nakoupila jsem a měla oči otevřené. Šicí stroje a kočárky neprodával, jen kola. Ale hračky by byly potřebnější, myslela jsem si. A pak jsem šla ten kilometr zpátky po chodníku kolem červených domů, běžela, hopsala krok sun krok, tašku na krku, točila se, pak k Porubce a do parku, byla to pěkná cesta, stačila jsem si. František chtěl syna, tenkrát, když jsem se v Polance narodila, bylo to v neděli 12. září 1943 za pět minut půlnoc, nebyl za mě vůbec rád, zhroutily se mu životní plány, počítal, že si jednou postaví dům, syn by mu za takových patnáct sedmnáct let, to by tatínek zrovna nějaké peníze na stavbu ušetřil, pomohl. Ale tak byl na práci sám, a stavěl-li plot nebo dláždil dvůr, zval si kamaráda, byl to sebejistý pan Alois Silber z blízkého obecního domu, kterému se dodnes říká Birmanovec. Nikdy neodmítl, pracoval s tatínkem a rád si dobíral maminku. Nevím, jestli ho ona vídala ráda. Spíš ne. Ale pivo, tatínek je nepil, a svačinu mu podala. Stavět dům svépomocí je něco jiného, než si na všechno najímat, to se obecně ví. Ale v naší velké bílé posteli, kde se rodilo, ale dnes už jen umírá, v polovině domu, kterou jsme v Polance nad Odrou vlastnili, jsem se ocitla s velkým křikem já. A že budu šťastná, jsem nedělňátko, vyjádřila se bába; doslechla jsem se toho a postavila na tom svůj osud. Můj šťastný život se mi stal nárokovou složkou. Nikdy nepochybuji o svém štěstí, i kdyby nebylo, tak si ho najdu. Na všechno se podívám ze všech stran, tu nejlepší si vyberu, a ono tam vždycky je. To způsobila věštba, a neříkejte, že je to bluf. Není. Nikdy nikomu neprorokujte zlý osud, podepíšete se na něm, jako se podepsala na mém osudu porodní bába, v jejichž rukou jsem se na počátku svého vesmíru ocitla já.
- 16 -
Zabalili mě do růžového svetříčku a babka řekla, že se mnou poroste, a rostl. Nosila jsem ho dlouho, ještě jako tříletá, a možná déle. Už ho nemám, ale tu postel pořád máme, je teď na půdě, sneseme ji vždy, když se někdo přistěhuje, aby u nás umřel. Poprvé to byl matčin tatínek, neměl doma dost péče a ona mě k němu do Polanky nechtěla pořád posílat. Sestavili jsme postel a dědeček Emil v ní v obývacím pokoji ve Svinově za krátký čas skonal. Nechtěl mě nejen tatínek, ale i sestra Věrka, je téměř o devět let starší, má právo na to, aby se jí plnila přání, alebohužel. Brácha zůstal na houbách, jsem tu nechtěná já. Občas mi to opakuje i nyní. Teď s úsměvem, ale tehdy zoufale chtěla bráchu, byla by mě nejraději utopila, jak občas říkávala, a myslím, že v jistém životním období litovala, že to neudělala. Teď je ráda, natírám jí, ač to nemám v oblibě, bolavý hřbet, vozím ji za synem, někdy do marketů, které nenávidím, stříhám jí vlasy, odpovídám ano, když se ptá, půjdu-li zítra do kostela. Bráchu už nedostala, měla sestru, to se tak někdy stane, že nakonec odříkaného chleba největší kus. Ale líbila se chlapcům, řetízkový kolotoč, to bylo její, vyprávěla jednou kamarádce, a já jsem šmírovala, jak ten kluk sedačku roztočil, až se zapletly řetězy a výskalo se a točila se hlava. A jednou jsem ji viděla, přijela na motorce s bratrancem, on odmykal bránu a Věrka držela stroj, také ho prý cestou řídila. Měla na sobě kalhoty a košili s vyhrnutými rukávy, vypadala jako dospělá, skoro jsem jí záviděla, široce se usmívala, vlasy větrem sčesané dozadu, moc jí to slušelo, byla důležitá a moc hezká. Já jsem v tu chvíli nebyla vůbec důležitá, bude o tom později řeč. Tehdy v tu půlnoc, kdy tatínek nebyl rád, že jsem přišla na svět zrovna já, udělali s maminkou a paní Plevovou, po-
- 17 -
rodní bábou, jako náplast na tátovo zklamání malý podvod, který dodneška zvláštně pociťuji. Zfalšovali můj rodný list. Pět minut sem, pět minut tam, bylo před námi moje první pondělí a tatínek by musel do práce. Jezdil denně z Polanky, která leží na Odře, do Vítkovic, v zimě v létě, a jak jinak než na kole. A proto se rychle na dvanáctku zapomnělo a na mém rodném listě je datum pondělní, září bylo toho dne třinácté a tatínek do práce nemusel. Taková byla tehdy pro novootce vyhláška. Nebo zákon? Pro tatínka ulehčení. Nevím, zda mě v to moje první pondělí s někým zapíjel, to se ke mně nedostalo, ale určitě měl co dělat, aby se smířil s osudem, který mu nadělil místo syna dceru. Já vím, táta by byl rád ze mě udělal chlapce, ale byl prostý a zůstal takový po celý život; dnešní debaty o genderu by asi neustál. Určitě by ničemu nerozuměl. Ano, byl prostý, polím neříkal lány, ale lana, místo Vietnamu měl Vejtman, rád opakoval, že na chleba se těžko robi…; a jeho ruka prý co vyděla, to profuka; někdy si prozpěvoval Viděl jsem Helenu v bazénu náhodou…, a někdy úplně jinou Na Zárubku v malém domku měl tam chlopek švarnu robku…; ve stáří se mě často ptal, Lydinko, proč…, jak to…, nebyly to otázky osobní, spíš přírodovědné a o běhu světa, neměl nikdy čas přemýšlet, zvlášť o životě, nebo se tomu cílevědomě vyhýbal. Po čerstvých zprávách ani po nových poznatcích se nepídil, občas si koupil noviny, ale myslím, že mu čtení dělalo potíže, snad kvůli zraku. Knihy nečetl, myslím, že neměl ve své závěrečné samostatné domácnosti ani jedinou. Jednou mi knihu koupil, to už jsem uměla číst, ale on nebyl vůbec v obraze, nevím, kdo mu to poradil, byl to titul Dějiny husitského hnutí, kniha se u nás neujala, tak ji nakonec dal svému kmotřenci Zdeňkovi, který je stejně starý jako já, a přidal k tomu kolo.
- 18 -
Maminka měla s knihami trochu šťastnější ruku, radila jí kamarádka, knihovnice v elektrárně, kde obě pracovaly. Ale zůstávat sám a bez práce, to tatínek neuměl. Když ztratil rodinu a dům, chodil denně ven, když žil v centru Ostravy ve svém novém bytě jako starý a dá se říci osamělý muž, rád se procházel městem, a bylo-li třeba, opatřil na požádání věci v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století hůř dostupné; postavil se ochotně do fronty na pračku, nejraději sousedce, platila úsměvem nebo pozváním na kávu, to se tatínkovi líbilo, postavil se už v noci do fronty na favorita, no ano, na auto nebo na maso, stálo se všude. Pomohl a rád za to sklidil přívětivý pozdrav nebo slovo, těšilo ho být prospěšný a platný, zvláště ženám. Za dobrých časů se cítil dobře v kolektivu, miloval eróhácké dovolené, kam jezdíval s maminkou, Kouty nad Desnou, Krkonoše, Hluboká, tam všude byl ve svém živlu. Nikdy jsem s nimi na takové rekreaci nebyla. Musely mi stačit fotky, na nich jsou většinou kus od sebe, zaujalo mě to, a maminka většinou nemívá šťastný výraz. Nepřišla jsem tomu na kloub. Chtěla snad něco jiného? Být jinde? S někým jiným? Nebyly jsme důvěrnice, nic takového jsme mezi sebou ani ve vyšším věku neřešily. Myslím, že to ani tatínek nijak v sobě nepřetřásal. Vždycky si našel smysl, důvod pro svou spokojenost, bylo to zvláště tehdy, když se u nás sešla společnost, většinou o Velikonocích, nebo tehdy, když se malovaly transparenty k Prvnímu máji. Měla jsem ráda to hemžení, pracovní ruch, měl smysl, dělalo mi to průkazně dobře, nepřekážela jsem, pomáhala, vypadalo to, že jsou všichni zajedno, šťastný pocit, navíc – hodně legrace. Své hosty štědře pohostil, nepil s nimi, ale alkohol jim popřál. V těch chvílích měl rád u sebe svou ženu, byla štíhlá,
- 19 -
pěkná, chlubil se jí a rád viděl, že i ona se mužům líbí. Necítil v tom žádný paradox ani nebezpečí. Byl vždy tolerantní, přejný, i trochu naivní, nikdy vztahy nepřeceňoval, kumpánie nepěstoval, do hospody nechodil, celé dny pracoval, ať ve fabrice nebo doma, korunky sypal do hrnku v kredenci, do jedné… V celém dětství jsem nepoznala žárlivé scény mezi rodiči, hádky ano, když tatínek dotáhl domů novou pohovku, pro mě, a maminka s těmi penězi počítala na nový plášť. Mluvilo se o tom důrazně anebo dlouho, proto to vím. Myslím, že život nikdy neměl pevně v ruce, něco chybělo, aby se v něm vyznal. Jeho ber se ju, čímž odpovídal zájemcům o taneček s jeho Elou, svědčil paradoxně o tom, jak byl na zájem o svou manželku pyšný a jak se stavěl přejným, sebejistým; proč by jeho manželka nemohla tančit s jinými. Na žárlivost neměl, na lhostejnost už vůbec ne. Jak se odráží taková svoboda v mysli ženy, v mysli jeho ženy, netušil. Myšlenky se stávaly odstředivými, nebyl důvod setrvat, když se vytrácel pevný bod. Ve společnosti sousedů a kolegů neplatil táta za prosťáčka, naopak, byl respektovaný, protože uměl pracovat. Uměl všechno, za co vzal: klempířinu, ale byl též instalatérem a zedničil, uměl být kominíkem i kamnářem, dlaždičem. Ráda jsem se dívala, když opravoval vodovodní potrubí. Tenkrát pracoval s olovem, dnes se to nesmí, trubky nahříval plamenem, který po zapálení vycházel z konvičky plné hořlaviny, obyčejná letlampa. Plamen zacílil na postižené místo, to změklo a pak trubku lehce ohýbal, poslouchala ho. Hodně používal vazelínu, byla hustá, tmavě červená, jiná než ta, kterou si v zimě natíral opruzenou ruku. Hrábl prsty do krabičky, nabral a nanesl ve slušné vrstvě; vytáhl ze sáčku pramen konopí, takové světlé vodníkovy vlasy, trubku obto-
- 20 -
čil, ještě jednou sáhl do vazelíny, uhladil, vlasy byly tmavě červené a mastné, roztočil matku a závit sedl jako ulitý. Voda přes takové těsnění netekla. Nikdy jsem si do vazelíny nesáhla, jak ji potom dostat z rukou, jak odstranit barvu? Ten pocit kluzka, to vyřazení ruky z běžného provozu, ne, na nic se potom nemohlo sáhnout, brrrr. Však byly tatínkovy ruce po letech zašlé, jejich vrásky měl tmavě vykreslené, nešly umýt ani nejlepším mýdlem. Vždycky jsem ho litovala, viděla jsem, jak má zdeformované konečky prstů, byly třeba rozevřené do dvou konců, jak se zahojily po zranění, a také měl roztodivně tvarované nehty, však ta jedna ruka musela táhnout za obě a vždycky to někde pěkně schytala. Přemýšlela jsem, jak to, že ho rány nebolí, vždyť mě bolely, jak moc jsem naříkala, kdy jsem si na harampádí za domem rozbila koleno! Zvláště, když mi tekla krev. Nepamatuji si, jestli mi někdo na ránu foukal. A jemu jistě také ne. Kolikrát měl ruce rozedřené, zakrvácené, ale krev otřel do montérek nebo do chundelatého pucvolu a pracoval dál. Tatínek mě v to osudové pondělí nezapíjel. Alkohol a on, to dohromady nešlo. Za mé dětství asi dvakrát přišel domů přiopilý. Zul se, odložil si a potichu, téměř v předklonu mířil přes kuchyň do ložnice. Jako když to vidím, skoro se plížil s pohledem k zemi, tak moc se styděl. Odklidil se. To bylo celé. Maminka neříkala nic. Znala ho. Vyspal se a bylo dobře. A když byl později společensky nucen vypít štamprle, ošíval se, bránil a pokud tu odlivku převrátil do sebe, tak se štítivou mimikou. Alkohol mu viditelně nedělal dobře, byť všichni kolem mlaskali potěšením a zkoumali, zda ta slivovička pěkně řetízkuje. A řetízkovala, což bylo tatínkovi srdečně jedno, a přece nakonec odešel způsobem, který je typický pro těžké alkoholiky – krvácení z jícnových varixů…
- 21 -
To už bydlel tatínek sám v družstevním bytě v centru Ostravy. Své družce, u které v posledku žil, však stále posílal část své penze. Moc mu nezbývalo. Těsně předtím, než se dostal do nemocnice, mě požádal o půjčku dvaceti korun na vyzvednutí svého koberce z čistírny. Bolí to, dodneška to bolí. Stejně mě trápí způsob, kterým mě nemocnice vykázala z jeho pokoje; bylo to v roce 1988, kdy už zesláblý a nevědomý ležel za zástěnou. Našla jsem si ho tam sama. Oblékla jsem bílé šaty a běhala po oddělení tak dlouho, až jsem ho našla. Poseděla jsem, ale bála se na něho promluvit, abych ho neprobudila do hrůzy, kterou jeho tělo právě zažívalo. Z úst mu stále vytékal pramínek zředěné krve, šeptala jsem slova díků, útěchy, nevím, zda mě slyšel. Přišli na mě a hrubě vykázali. Po urgencích rodiny známý primář nakonec dovolil návštěvu. Tatínka vyvezli i s lůžkem na chodbu. Tam jsme se s ním my všichni zbylí jako s živým, ale už v agónii, rozloučili. Proč to píšu? Pro tu bezmoc. Co dobrodiní jsme přijali od svých blízkých, a v jejich nejtěžších hodinách zůstávali sami. Tatínka minula útěcha pohlazení, minula ho slova díků. Žehrám na tehdejší režim, v tomto ohledu (i v některých jiných) byl nelidský. Dnes už je všechno jinak. Díky za to.
- 22 -
Obsah / Slovo úvodem /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Na houpačce / . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Tatínek /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Cestování /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Cesta na Zárubek /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Děda František /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Dům v Polance / . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Negramotná Polka /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Něco o mamince /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Já odrostlé batole /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Z Polanky do Svinova /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Jak šel život /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Zahradník /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Děda Emil /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Tětka Maryčka /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Anka /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Násilí /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Dělání /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Co je doma, to se počítá /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Komárkem k tetě Lídě /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Malé radosti /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Škola / . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Jak končí dětství /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 S dospělými /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Dětská erotika /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Útěk ze samoty / . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Přemítání / . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Konec obchodu /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Dětské řádění, Marta, Tony /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Bezstarostní a nespravedlnost /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Klavírista /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Slovo závěrem /. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179