9788091004022

Jaroslav Čechura Jonáš Drobík

Jste vy to ptáčkové Zloději, dezertéři, myslivci, rychtáři a kat ze dvou jihočeských městeček

K L U B PÁT E Č N Í K Ů

„Kdo chcež před právem práv býti, musíš pravdu mluviti a nelhati.“ zakládací zápis knihy práva rychterního města Veselí nad Lužnicí, 1632

„Jste vy to ptáčkové.“ hejtman v Týně nad Vltavou plavci Václavu Rozhoňovi, 1743

Dvě věty z týchž archivů, sto let od sebe. Tato kniha je o mužích, kteří stáli mezi nimi.

PROLOG

Muži, kteří stáli v pozadí píše Jonáš Drobík

Když jsme s Jaroslavem Čechurou dopsali knihu o ženách z jihočeských archivů, zůstala po ní na mém stole hromada papíru, která byla vyšší než ta, kterou jsme spotřebovali. Bylo to nevyhnutelné. Ze dvou tisíc stran jeho výpisů z Třeboně a Tábora jsme vybrali devatenáct ženských osudů. Vedle každé z těch žen ale stál nějaký muž: hospodář, který ji vyhnal, pacholek, který jí slíbil svatbu, rychtář, který ji zavřel, kat, kterého na ni město zavolalo a pak se rok handrkovalo, kdo ho zaplatí. V první knize dostali slovo jen tam, kde bylo třeba. Tady dostávají celou knihu. Nečekejte hrdiny. Muži, o nichž se v archivech psalo, byli většinou ti, kteří něco provedli, nebo ti, kterým se něco stalo: pacholek, který ukradl pět ovcí, protože „na pouť neměl peněz“, plavec, kterého hejt­ man přivítal slovy „jste vy to ptáčkové“, myslivec, jehož první rána v životě šla na zakázaného jelena, dezertér, který si změnil jméno, aby ho nepoznali, a rychtář, který v jedenáct hodin v noci vlezl na půdu, aby přistihl tovaryše s děvečkou. A vedle nich muži, které dnes nikdo nezná a kteří přesto udržovali celé to soukolí v chodu: rychtář Adam Letus, který roku 1632 založil ve Veselí nad Lužnicí knihu a na první stránku

napsal větu, kterou jsme si dali do motta. Kat z Tábora, který chtěl místo peněz obilí. Purkmistr, který psal do Prahy a čekal na odpověď šest neděl. Když jsem ty spisy četl podruhé, všiml jsem si něčeho, co jsem v první knize přehlédl. Ženské výslechy byly o lásce, o dětech, o cti. Mužské jsou o něčem jiném: o penězích, o cestách a o tom, jak se vyklouzne. Kolik stála ovce a kolik pouto, kterým vás k ní přikovali. Jak daleko je z Lince do Soběslavi, když jdete v noci a bez mundúru. Kolik dnů sedíte v šatlavě, než z Prahy přijde rozsudek, a jestli se do té doby dá utéct. Skoro každý muž v téhle knize někdy utekl. A skoro každého zase chytili, protože svět byl malý a rychtář znal každou ovci. Jaroslav to říká přesněji. V archivech nenašel „dobu temna“, našel městečka, která se soudila sama se sebou, většinou smírem, občas pokutou, výjimečně katem. Právo tu nebylo mašinérie, byl to soused v rychtářském domě, který měl doma vlastní dluhy a v hospodě vlastní nepřátele. Proto se v téhle knize tolik pije, tolik nadává a tolik smiřuje. Proto se v ní tak často počítá: kopy, zlaté, krejcary, dny, míle. Účty jsou nejpoctivější pramen, jaký Jaroslav zná, a tahle kniha je na nich postavená. Dělba práce je stejná jako v první knize. Kapitoly vypráví historik: osmnáct skutečných příběhů, tak jak je našel v pramenech, s poznám­ kami pod čarou, ať si každý může ověřit, že nic není vymyšleno. Já vstupuji tam, kde by se ptal každý z vás: v rozhovoru na úvod, ve čtyřech mezihrách mezi částmi knihy a na konci každé kapitoly, kde Jaroslavovi položím ještě jednu otázku. Tu, která by vás nejspíš napadla také. Ještě jedna věc. V první knize jsme slíbili, že v ní není jediná vymyš­ lená scéna, jediný vymyšlený dialog, jediné vymyšlené jméno. Slib platí

7

i tady. A platí i to druhé: nečekejte temno. Čekejte lidi, kteří se v tom, co jim doba nadělila, snažili nějak protlouct. Někdy s poutem na noze. Začneme ve Veselí nad Lužnicí, v říjnu roku 1632, u muže, který si sedl a založil knihu.

8

KAPITOLA 13

Jste vy to ptáčkové „Já ani s ním nerozprávěl, jen důchodní naše jména sobě zapsal a pan hejtman pravil: jste vy to ptáčkové.“ Tak zněla odpověď na šestnáctou otázku výslechu, konaného, jak stojí v jeho záhlaví, „při právě města Soběslavi“ v červenci roku 1743. Muž, který ji vyslovil, se jmenoval Václav Rozhoň, bylo mu okolo dvaatřiceti let a živil se plavením vorů; jeho řekou byla, soudě podle míst, která jmenuje, Vltava. Hejtman, o němž mluví, seděl v Týně nad Vltavou, městě pražských arcibiskupů; k soběslavskému právu se plavec dostal až oklikou přes krajský úřad. A ona věta, kterou hejtman pronesl, když mu důchodní zapisoval jména dvou svázaných mužů, je jediné, co z celého týnského „doptání“ zůstalo. Hejtman se na nic neptal. Podíval se a řekl: jste vy to ptáčkové. Přiznám se, že jsem tu větu, když jsem ji poprvé četl ve výslechové knize soběslavského magistrátu, podtrhl tužkou a dlouho jsem se k ní vracel. Není v ní žádný fakt, žádné číslo, žádná krádež. Je v ní toliko pohled. Pohled úředníka na dva chlapy, které mu sedláci přivezli s rukama přivázanýma k žebřinám vozu a kteří pro něj byli ptáčkové ještě dřív, než kdokoli zjistil, co vlastně provedli. Ptáček je ten, kdo je šikovný, kdo uletí, koho je třeba chytit; ptáček je z definice podezřelý. A přesně tímto pohledem se na Václava Rozhoně dívali všichni, kdo

189

v následujících osmi měsících o jeho osudu rozhodovali: vojna, která ho kdysi verbovala, vrchnost, která od něj chtěla peníze za svolení k sňatku, správce, který o něm psal, a právo, které ho drželo v šatlavě. Tato kapitola je o tom, jak takový pohled funguje, když se s ním střetne muž, který, jak sám opakoval a přísahal, neudělal nic. (Spis je nevelký a nikdo v něm není odsouzen, nic se v něm nepro­ káže a hrdina odchází bez trestu. Tvrdím ale, že právě spis, v němž se soudní mašinerie točí naprázdno, ukazuje její soukolí zřetelněji než spis s katem.)

Začněme u osoby. Písař si s Rozhoňovým jménem nevěděl rady a zapsal je nejméně v pěti podobách, od Rosshann po Rozhoň; přidržím se té poslední. Na první otázku odpověděl: „Václav Rosshann, okolo 32 let starý, na kořenský hospodě rozený jsem.“ Kde kořenská hospoda stála, mé výpisy neprozrazují; soudím, že při Vltavě, protože při vodě se odehrává celý jeho život. Byl „poddanej hraběti z Vrtby k panství nezdašovskému“, tedy k Neznašovu nedaleko Týna, ale bydlel, když právě neplaval, na sousedním panství týnském, ve vsi Volešné (tak písař) u ševce Šimona. Matka mu zemřela před šestnácti lety, otec se znovu oženil a zůstával v téže Volešné jako „vrátný při plavení soli“, rozuměj vůdce plavidla, muž u předního vesla. Ženatý nebyl. Ale chtěl být, a písař to zapsal způsobem, který stojí za doslovnou citaci: „Nejsem ženatej, však ale chtiel sem ženit, mám nevěstu v Selčanech, kterou sem obtěžkal, s ní mám již dceru, kterej zde na třetí tok, já sobě ji chtěl vzíti, však ale vrchnost na mě za dovolení mnoho chce a já s to pro nemožnost nemohu býti.“1 Má v Sedlčanech 1SOkA Tábor, AM Soběslav, kniha 411, fol. 163v–173r: Examen s Václavem Rozhoněm in puncto suspecti furti, Soběslav 23. 7. 1743, fol. 164r–170r, otázky 1 až 8. Odtud pocházejí

190

dceru na třetí rok. Její matka je „sedlčanská dcerka a sirotek, nemá již žádného“, dcera zemřelého mlynáře a poddaná knížete z Lobkovic. Chce si ji vzít, byl kvůli tomu „v Consistoři dvakráte“ a věc leží u chlu­ meckého vikáře. Překážkou není církev, překážkou je vlastní vrchnost, která za povolení k sňatku s cizopanskou poddanou „mnoho chce“. Kolik, protokol nezaznamenal. Zato zaznamenal, jak ten vztah vypadal na dálku: „Pokaždé, když jdu z Prahy, a v zimě tam bejvám skrze tři neděle, třebas ona mě prává košile.“ Plavec dopluje s vory do Prahy a vrací se pěšky domů na jih přes Sedlčany. Na otázku, zda s ní „ustavičně zle obcuje“, odpověděl: „Neobcuji s ní od té doby, co měla dítě, pán Bůh ví.“ Zda je to pravda, nerozhodnu. Nyní k živnosti, a s ní k životopisu, jak jej podal sám. „Malý sem byl při otci, pak když sem povyrostal, chytal sem se plavny s tatíkem, a když sem byl asi 3 léta plavcem, byl sem v Nezdašově na vojnu, co v Tejni verbovali, spolu se svým bratrancem Matějem Rosshonem pod Lieb­ enstenský Regement.“ Sedm let byl „ve Vlaších“, tedy v Itálii, „potom sem dostal Abschiedt, protože sem byl od bum na nohy plaesirovaný, jak je dosavade vidět, a Abschiedt sem odvedl místodržícím“. Písařovo „Liebenstenský“ čtu jako jeden z pluků knížat z Liechtensteinu, s jisto­ tou to říci nemohu. Počítám-li nazpět (a je to jen můj počet), odešel na vojnu jako sedmnáctiletý kolem roku 1728 a propuštěn byl kolem roku 1735. Pak se vrátil k vodě: „Vždycky sem již na osmej rok zde plavbou se živil, již sem 2 léta vrátným.“ Zloděje v tom životopise nevidím; vidím muže, který třikrát změnil pána (otce, císaře, vodu) a pokaždé se vrátil k prvnímu řemeslu.

všechny citace z výslechu, není-li uvedeno jinak. K případu se vztahují i písemnosti v SOkA Tábor, Archiv města Soběslavi, kart. 94 (snímky 4229–4297). Stručně jsem se o Rozhoňovi zmínil v knize Kriminalita a každodennost v raném novověku (2008).

191

Jak se plavec dostal do soběslavské šatlavy? Na třináctou otázku, proč sem do arestu přišel, odpověděl: „Já nevím, na mou duši.“ Na čtrnáctou už vyprávěl, a jeho vyprávění je jediný popis zatčení, který spis obsahuje. Cituji je celé, protože je to scéna, jakou by si žádný romanopisec nedo­ volil vymyslet: „Tejenští sedláci s písařem p. hejtmana a myslivcem přišli na křesťan­ skou sv. Jánskou hospodu k vodě pro mého bratrance Karla Rosshon­ na, který utekl z vojny. Já s jinšíma plavci ležel na hůře, a když potom se křik udělal, a toho mého bratrance, kterej se mnou na pramenich dělal, vzali, myslili sme, že se nám pranicí trhají, jsme vstavali a k vodě běželi, a tu popadli mně s sebou ti sedláci, abych šel s nima k p. hejtmanu do Tejna na doprání, toho ale bratrance mého již měli svázaného a mě taky potom, když jsme do Volešný přišli, že sem se myslivcem zadal, skrze bratra, co je husarem, že sem jeho pistole … od strejčka Jakuba Rozhona vrátnýho, ze Smolce vzal a prodal, přímo a vzali mě, ruce k řebři nám a dovezli mě do Tejna a odtud sem byl s tím bratrancem, co z vojny utekl, a jest s jedním neznámým dererterem, kterýho do Tejna dostali, ku krajskému auřadu dodán, s ty desertery poslali do Prahy a mě sem s tou tejnskou příležitostí do arrestu přivezli.“2 Přišli tedy pro jiného Rozhoně: pro bratrance Karla, dezertéra, který s Václavem pracoval na pramenech. Václava vzali zprvu jen „na doprání“, tedy na výslech. Cestou ve Volešné se však „zadal“ s mysliv­ cem a ten vytáhl obvinění o husarových pistolích, prý je vzal u strýce ve Smolči a prodal. To stačilo: „ruce k řebři“, Týn, titulní věta, krajský úřad, a odtud „s tou tejnskou příležitostí“, čili s týnským povozem, do Soběslavi.

2Tamtéž, otázka 14, fol. 165v–166r; otázky 16 až 18, fol. 166v.

192

Krajský úřad Bechyňského kraje, sídlící tehdy v Nemyšli, poslal Rozhoně soběslavskému magistrátu 13. července 1743 s krátkým německým listem. Volně překládám: Václava Rozhoně, před časem z neznašovského statku vyhnaného (důvod je v mém výpisu zkomolený, čtu jej jako zlodějství) a nyní na týnském panství s ostře nabitou pistol­ kou dopadeného, máte přijmout do vaší šatlavy „i s corpus delicti“ a zavést proti němu kriminální inkvizici, a to co nejostřeji, aby se ty den ode dne rozmáhající zlodějské bandy exemplárním potrestáním dopadených rozehnaly.3 Zlodějské bandy. Rozhoň byl v té chvíli, podle všeho, co spis obsahuje, plavec, kterého vzali místo bratrance, a už byl kandidátem exemplárního trestu. Tak rychle se v létě 1743, kdy Čechami táhla vojska, tvořil obraz zločince. Corpus delicti byla „bambitka“. Sedmnáctá otázka ji popisuje přes­ ně: „bambitku kulkou nabitou, a přitom ještě 15 kulek v pytlíku a plný růžek prachu“. Rozhoň odpověděl, že ji měl „jen třema broky nabytou pro vostrach, že sme měli plavat, potom písař tu banditku do vody vystřelil a zase ji nabil kulkou“. Na otázku, odkud ji měl, odpověděl: „Ta banditka i ty kulky s prachem byly bratra hussara. On toho nechal u strejce Jakuba Rozhoně ve Smolci a já to k sobě vzal, pro zlé lidi, když se plave, že se leccos při plavení trefí.“ Ve Volešné mu myslivec předha­ zoval, že husarovy pistole vzal a prodal; tady si ji u strýce vzal a nosil. Jedna pistole, dvě verze; Soběslavští se na ten rozpor už neptali, ačkoli právě tady, u jediné hmatatelné věci ve spisu, se dalo vyšetřovat.

Zastavme se u peněz; plavecká ekonomika je v tomto spisu vidět jako málokde. Na otázku, kde vzal peníze, které mu při zatčení sebrali, 3Tamtéž: krajští hejtmané Bechyňského kraje soběslavskému magistrátu, Nemyšl 13. 7. 1743, s post scriptem o „Diebß-Banden“. Německy; volný překlad autora.

193

Rozhoň řekl: „Od plavání pramenů, kterých sem letos 7 plaval, a od každého sem dostal 4 zl., nětco sem z těch peněz utratil, něco sem tej nejvěstě (rozuměj nevěstě) dal, a ostatek sem sobě vždycky na zimu schraňoval.“ A jinde: „měl sem zachovaných 8 zl. 30 x., které mě městkej rychtář tejnskej, když mě tam přivezli, vzal a mě z nich 30 x dal a ostatní pravil, že nebudou ztracený“. Soběslavští však věděli své: „Dyt je sem tvejch penez toliko 2 zl. 13 x. 3 d. přinešeno, kdepak ostatní zůstaly?“ Plavec: „Kde ty peníze zůstaly, to já nevím, mě z nich nic více nedali, jen toliko rychtář tejnskej 30 x. a ten, co mě sem dodal 17 x.“ A na hrozbu ostřejším výslechem dodal položku, která ho zjevně bolela nejvíc: „uměl sem pramen navalenej, mohl sem 4 zl. 30 x. dostat, a to se mi též zkazilo.“ Sestavme z toho účet. Položka

Částka

Výdělek za sedm pramenů roku 1743 (po 4 zl.)

28 zl.

Z toho „na zimu“ zachováno při zatčení

8 zl. 30 x.

Vydáno týnským rychtářem do ruky

30 x.

Vydáno tím, kdo ho dovezl do Soběslavi

17 x.

Doručeno k soběslavskému právu

2 zl. 13 x. 3 d.

Chybělo, podle výpovědi vězně („dle inquisita vyznání“)

5 zl. 29 x. 9 d.

Ušlý výdělek za navalený pramen

4 zl. 30 x.

Osmadvacet zlatých za sezonu, z toho víc než osm a půl zlatého ušetřeno na zimu, tedy skoro třetina. To není účet marnotratníka. Do Soběslavi z té úspory dorazily dva zlaté třináct krejcarů; bezmála pět a půl zlatého (!) se ztratilo někde mezi Týnem a Soběslaví, a kde, to plavec sám nevěděl. Zapamatujme si tu částku, vrátí se v posledním dopisu spisu.

194

Nyní k tomu, co na Rozhoně přišlo z Neznašova. Soběslavští, sotva plavce převzali, napsali správci vrtbovského statku a žádali „specifica“, tedy konkrétní skutky. Správce Jan Antonín Casparides odpověděl německy, a je to jediný text ve spisu, kde vrchnost mluví o svém poddaném. Volně překládám: dotyčný je sice zdejší poddaný, ale pro mnohonásobné neposlušnosti, střílení zvěře (čtu-li dobře) a jiné v pan­ ských lesích způsobené škody byl milostivou vrchností vyhnán; slyší se také, že v Sedlčanech svedl a k pádu přivedl jednu ženskou; jedním slovem, on i jeho otec nenosí v sobě dobré srdce ani poctivou mysl.4 Ani jedna krádež s datem, ani jeden poškozený, ani jedna suma. Zato otec, který s věcí neměl co dělat, dostal své přídavné jméno také. Soběslavští z toho dopisu udělali otázky. „Proč pak jsi byl před nějakým časem od tvé vrchnosti vypovězen?“ „Já nebyl, na mou duši vypovězen, jakživ mě to moje vrchnost neřikala, abych šel z panství pryč.“ Co zapíráš, pokračovala komise, vždyť je tu písemně od pana správce, žes byl vypovězen „skrze všelijaké krádeže, handle a neposlu­ šenství, střílení v lesích a činěné lesní škody“. A Rozhoň: „Bůh je mi svědek, jak živa mě vrchnost moje nevypovídala, a nic sem zlého neuči­ nil, sem sám, mohu se živit.“ Otázky o handlích a neposlušnosti vydaly nečekaný zisk: kus živo­ topisu, který jinak nemáme. „Já handlů žádnejch sem nikdy nemíval a o neposlušenství žádným nevím, jen že chtěl pan hrabě předně, abych byl kovářem a poněvadž sem byl slabej, nemohl sem, šel sem od kováře domů, potom chtěl pan hrabě, poněvadž sem s vazbou uměl, abych byl myslivcem a dal mě k votickýmu postmistrovi, kterej měl revier najatej, abych u něho za mládence sloužil, já ale když měsícen samou laborei, 4Tamtéž: správce Johannes Antonín Casparides soběslavskému magistrátu, Neznašov (v mých výpisech s datem 1. 7. 1743; záhlaví spisu na fol. 163v uvádí dopis vrchnosti z 21. 7. 1743). Německy; volný překlad autora. Několik slov z výčtu Rozhoňových provinění je v mém výpisu nečitelných, proto výčet krátím.

195

bez vší peněžitý služby dával, u něho sem zůstati nechtěl, odešel sem a pravil panu hejtmanu, že zadarmo liberaje sloužiti nemohu, a raděj se se svou prací živiti budu.“5 To byla celá jeho neposlušnost. Ke střílení zvěře řekl: „Já sem žádné zvěři nestřílel, jen že sem myslivcem aubrichtským někdy na zástup, když tam mladý hrabě přijel, chodil, a někdy sem s mým švagrem myslivcem kulladějských s jeho zbraní, když mě pobídnul, do lesa šel, a v lesích sem žádných škod nědělal, jen že sem nekdy nějakej šlahounek a 3 neb 4 hauže uťal.“ Houže, čili houžve, jsou ohebné pruty, jimiž se svazují vory. Škoda v panském lese měřená v houžvích. Pokud vrchnost věděla o větší škodě, nikdy to nenapsala.

A pak přišla otázka třiadvacátá, „přiznej se bohu jmilou pravdu, co jsi kde ukradl“, a s ní odpověď, kvůli které jsem tento spis zařadil do knihy. Rozhoň nejdřív přísahal, že nikdy nic nevzal, „aby má duše k spasení nepřišla“, a pak připustil, že jednou nařčen byl: že prý vzal peníze Malíkovi v Újezdci, „na neznašovskej půdě“. Byl za to „v Janovicích arrestirován a bit přeukrutně“, Malíkův pacholek seděl pro tytéž peníze ve Voticích, po sedmi nedělích byli oba propuštěni a Václav se vrátil k Malíkovi. Tady bych čekal tečku. Místo ní následuje toto: „Mezitím, poněvadž jeden sedlák z Janovic pověděl, abychme vzali 3 hlavy z Hošnice a na nich ležali po 3 noci a modlili se, že těch hlav duchové přinutějí toho, kdo ty peníze vzal, aby je přinesl, tak sem já z toho Malíka synem Antoninem šel do Aulbrechtic večer a tam, on An­ toním 3 hlavy do pytlíku vzal a šli sme s nimi domů, a Antoním na nich ležal a já podle něho, pak v noci ti duchové s nim hejbali a pravili: ‚vrať mi mou hlavu’, a on pravil: nevrátím, dokudt mi nepovíš o měj ztrátě. Tak potom ti duchové šli k pastejři, kterek v noci viděl, když Honzíček 5Tamtéž, otázky 19 až 26, fol. 166v–169v.

196

Rybák, strejc toho Malíka almárku s penězi ve vodě na lodi houpal, a tomu pastejři, aby na něj nepověděl, 6 zl. dal. A tomu pastejři nedali pokoje ty duchové, aby pověděl, kdo ty peníze, šelma vzal, což trvalo dvě noci. Na to pastejř bál se svějch duchů, přišel k Malíkovům, povídal, kdo jim peníze vzal, ze nemá pokoje od těch duchů a nám pověděl: ‚poněvadž těch duchů hlavy máme, abychme je zase do kosnice donesli, by on pokoj míti mohl.‚ Tak on Antoním potom ty hlavy do kosnice donesl a já s ním šel, a ty ukradený peníze duchovnímu neznašovskému odvedené byly, které potom za pokutu, že Malíkův syn ty hlavy bral, na správu kostela přišly.“6 Tento text nebudu vykládat; řeknu jen, co v něm doslova stojí a co v něm nestojí. Stojí v něm, že radu dal „jeden sedlák z Janovic“, nikoli kněz, nikoli bába. Že hlavy nesl v pytlíku Malíkův syn Antonín, že na nich ležel on, „a já podle něho“, a že duchové „hejbali“ Antonínem. Že pastýř, který za mlčení dostal šest zlatých, nakonec poprosil, aby hlavy vrátili do kosnice (tak písař; rozuměj kostnice). Že peníze nakonec odvedli neznašovskému duchovnímu a ten je za pokutu obrátil „na správu kostela“. Nestojí v něm, kolik peněz bylo, co bylo s Honzíčkem Rybákem ani jak se na to díval farář, který zjevně věděl, odkud peníze přišly a proč. Nikdo nebyl souzen. Kde leží „Aulbrechtice“ a odkud byly hlavy, jestli z „Hošnice“ nebo odjinud, výpis nevyjasňuje a já to nechám být. A soběslavská komise? Ta vyslechla vyprávění o duších a napsala otázku čtyřiadvacátou: „přiznej se, co jsi kde ukradl?“ Ani slovo o hlavách, ani slovo o pověře. Přitom v téže šatlavě seděly od začátku září dvě ženy vyslýchané „ex puncto suspectae superstitionis“, tedy pro 6Tamtéž, otázka 23, fol. 167v–168v. Identifikaci „Janovic“ s Vrchotovými Janovicemi a „Aulbrechtic“ s Albrechticemi nad Vltavou uvádím jako domněnku ze svých výpisů; „Hošnici“ jsem neurčil.

197

podezření z pověry. Lidová magie mužů, když se jich ptali na krádež, nezajímala nikoho. Zaznamenal ji písař, protože zaznamenat musel, a tak se ke mně dostala.

Výslech skončil hrozbou a přísahou. Otázka sedmadvacátá: „Hleď, jestli že se po dobrým nepřiznáš, co jsi kdy zlého učinil, ostřeji se k tobě přikročí a přinucen budeš tvé zlé činy vyznati.“ To je formule, za níž v jiných spisech stojí kat. Rozhoň odpověděl: „Já sem, jak sem živ, nic nespravedlivého neučinil, jak sem živ sem v arrestě nebyl, jen jen skrz ty Malíkový peníze a jestli křivě mluvím, a co zlého bych byl dokázal, abych božské tváře nikdy neuhlídal, a zdrav se z toho místa nehnul.“ A na otázku poslední, jak dokáže svou nevinu, když správce na něj „všeliké zlé činy vyznává“: „Já chci na to velebnou svátost přijmout, že sem nic zlého neučinil, vždy sem od té vody spravedlivě živ byl, a kdybych co byl, kdy učinil, mohla mě moje vrchnost trestati.“ Od té vody spravedlivě živ. Podepsali dva spoluradní, Jan Rieb a Jakub Bělík, rychtář Jan Špaček a syndik Grünenholzer. Bylo to podle záhlaví pro­ tokolu 23. července 1743; dopis, jímž magistrát tentýž výslech posílal krajskému úřadu, nese ovšem datum 21. července, a ten dvoudenní rozpor neumím vysvětlit jinak než omylem písaře nebo svým. Ten dopis krajskému úřadu je nejpoctivější kus celého spisu. Sobě­ slavští v něm hlásí, že správce jim „toliko Generice odepsal, krádež ale nec in Qualitate, nec in quantitate nikterakaž Specificirovanna nejni“, a že bez konkrétní, přísahou stvrzené a na peníze spočítané škody nelze věc apelačnímu soudu ani předložit. A dodávají větu, kterou jsem si opsal celou: „My pak bez dukazlivých zlodějství potahův in Inquirendo ad Inquisitu (: který pláče a naříká, že nevinný udání jest :), ani po

198

dobrým ani po zlým nic znamenitého vyzkoumati nemůžeme.“7 Který pláče a naříká, že je nevinně udán. Písař to dal do závorky, jako by se to k úřednímu dopisu nehodilo, a přece to tam nechal. Je to jediné místo spisu, kde Rozhoně vidíme jinak než v odpovědích na otázky. A rada se ptá nahoru, co s ním: poslat ho vrchnosti „ad locum nativitatis“, nebo věc přece jen předložit do Prahy? Odpověď z Nemyšle z 25. července zněla: vyšetřovat dál. A pak na­ stalo ticho; další list je až z 22. října. Soběslavští v něm píší do Třeboně, že „Václav pak Rozhoň hned od 13. Juli“ sedí, že další poručení nepři­ chází, „autraty však den ode dne s nimi zdejší obci (: která skrz vojenské běhy dosti ubraná jest :) rostou“, a prosí, aby se s vězni „nějaký konec (: neboť skrz dlouhý arrest také se vinna maže :)“ učinil.8 Skrz dlouhý arest se vina maže. Radní malého města tu formulovali zásadu: kdo sedí bez rozsudku dost dlouho, ten si vlastně už odseděl, ať provedl cokoli. A obec platí. Zbývalo přimět správce, aby přijel a pod přísahou řekl, co ví; magist­ rát ho vyzval s odkazem na Josefinu, články 5 a 7, podle nichž má udavač své udání „specifice et jurato“ doložit. Casparides odpověděl 1. listopa­ du česky a úhybně: „nemohu bez zvláštního poručení vrchnosti mé do Soběslavě se odebrati“; toho arestanta „sem vysaditi nedal, ani nějakou žalobu na něho skládal“, poslal jen to, „co se o témž … Roshonnovi na statku povídá, doslejchá“; „já jsouce jenom 2 léta v Nezdašově, velké povědomosti o něm míti nemohu, o jeho zločinnosti nepochybuji, že

7Tamtéž: soběslavský magistrát krajskému úřadu, Soběslav 21. 7. 1743, fol. 170r–171r; odpověď krajských hejtmanů z Nemyšle 25. 7. 1743, fol. 171r. 8SOkA Tábor, Archiv města Soběslavi, kart. 94: soběslavský magistrát do Třeboně, Sobě­ slav 22. 10. 1743 (o Rozhoňovi a o dvou ženách, vyslýchaných 29. 10. 1743 „ex puncto suspectae superstitionis“).

199

v Examinu se vyznati musil.“9 Muž, jehož dopis rozhodl o Rozhoňově zatčení, teď říká, že nic nežaloval, psal jen, co se povídá, a nepochybuje, že se vězeň jistě přiznal. Nepřiznal. Soběslavští 4. listopadu poslali celý svazek do Prahy s trpkou poznámkou, že správce je „toliko … psaním odbyl, a sem se nepostavil“.

Praha odpověděla 3. března 1744, po sto dvaceti dnech. Apelační soud za podpisu Václava hraběte z Kokořova napsal soběslavskému právu: „Dali jsme sobě vaší, toho při právě vašem ex capite Suspecti furti vězněným zjištěného Václava Rozhonna tejkající hrdelní otázku, spolu s písmy vyhledávajícími náležitě přednésti. I vynacházejíce my, že nad dotčený Václav Rozhonn proti dobrému napomenutí by on zlých a po­ dezřelých lidí se vyvaroval, z arrestu propuštěn býti má.“ Peníze, které mu vzal týnský rychtář a které byly složeny u práva, se mu mají vrátit po odečtení „posražených 47 x., které on Václav Rozhonn durante arrestu již přijmul“.10 Žádný trest: ani práce pro obec, ani karabáč, ani vypo­ vězení. Napomenutí a peníze zpět, sedmačtyřicet krejcarů nepočítaje. Účetnictví apelačního soudu bylo přesnější než účetnictví krajského úřadu, který mluvil o bandách. Misiv došel, jak se zdá, nejprve do Třeboně a třeboňský hejtman jej 23. března poslal dál s pokáráním, že magistrát „nepatřičně“ poslal akta přímo apelačnímu tribunálu, ač je měl posílat jemu.11 Soběslavští 9SOkA Tábor, AM Soběslav, kniha 411: Casparides soběslavskému magistrátu, Neznašov 1. 11. 1743, fol. 171v–172r; soběslavský magistrát apelačnímu soudu, Soběslav 4. 11. 1743, fol. 172r–v (s odkazem na „cís. Josefs. hrdelního práva, art. 5 et 7“). 10Tamtéž, fol. 173r: apelační soud soběslavskému právu, Pražský hrad 3. 3. 1744. Opis téhož s podpisy Václava hraběte z Kokořova a Vavřince Kundratěje v SOA Třeboň, Vs Třeboň, sign. I B 5 BP 11, snímek 6840. 11SOA Třeboň, Vs Třeboň, sign. I B 5 BP 11, snímky 6838–6841: třeboňský hejtman soběslavskému magistrátu, Třeboň 23. 3. 1744. Německy; volný překlad autora.

200

ten stupeň přeskočili, protože z Nemyšle dostali teprve na druhé psaní pokyn obrátit se rovnou na apelaci; pokáráni byli v tomtéž dopisu, kterým se jim oznamovalo, že měli pravdu. Rozhoň dostal 24. března 1744 od rychtáře Jana Špačka atest s městskou pečetí: že apelační soud nařídil ho propustit s napomenutím, „by on zlých a podezřelých lidí se varoval a dobře živiti se hleděl“, a že peníze, které mu týnský rychtář odňal, „(: jichž dle inquisita vyznání by 5 zl. 29 x 9 d. vynášelo :)“, mu právo „zpátky navrátiti neopomine“.12 Odečtěte od osmi zlatých třiceti krejcarů dva zlaté třináct krejcarů do­ ručených a sedmačtyřicet vydaných a vyjde vám právě těch pět zlatých devětadvacet krejcarů. Rychtář Špaček počítal dobře. Zda se ty peníze skutečně našly a kdo je vydal, spis neříká. Rád bych to věděl.

Co tedy z Václava Rozhoně zbylo? Od 13. července 1743 do 24. března 1744 je 255 dnů. Dvě stě padesát pět dnů (!) v šatlavě za jediný výslech, jednu pistoli a jeden dopis správce, který pak sám napsal, že nic neža­ loval. Obec to stálo útraty, které „den ode dne rostou“; plavce jednu sezonu, pramen navalený za čtyři a půl zlatého, zimu u nevěsty v Sedl­ čanech a peníze, jichž se v březnu teprve měl domáhat. Byl to zloděj? Nikoli, aspoň ne podle ničeho, co je ve spisu. Byl to muž, kterého vzali místo bratrance, muž s nohama poraněnýma od pumy, jehož vrchnost (tak aspoň vypověděl) chtěla mít kovářem a myslivcem a za dovolení k sňatku chtěla „mnoho“. Každý, kdo o něm psal, ho viděl po svém: správce jako člověka bez dobrého srdce, krajský úřad jako člena zloděj­ ských band. Soběslavská rada, po mém soudu jediná instituce, která s ním skutečně mluvila, do závorky napsala, že pláče a naříká, a ptala se 12SOkA Tábor, Archiv města Soběslavi, kart. 94 (snímky 4229–4297): atest rychtáře Jana Špačka pro Václava Rozhoně, Soběslav 24. 3. 1744.

201

nahoru, co s ním. A hejtman v Týně, který byl u toho úplně první, řekl jen: jste vy to ptáčkové. Nevím, zda se Václav Rozhoň oženil. Nevím, zda mu kdo vrátil pět zlatých devětadvacet krejcarů, ani zda ho vrchnost pustila zpátky na neznašovskou půdu. Vím, že v březnu 1744 vyšel ze soběslavské šatlavy s papírem, na němž stálo, že má hledět „dobře živiti se“. Živit se uměl: od té vody, spravedlivě, jak přísahal. Zda mu to právo, vrchnost a vojna dovolily, spis neříká, a já s ním mlčím… Vojna ovšem nepouštěla jen ptáčky se sedmi lety a poraněnýma nohama. O pár let později přišel do téže šatlavy řeznický tovaryš, kterého pluk propustil pro padoucí nemoc, kterou, jak řekl, dostal u Písku po bitvě, a který si pak v noci hnal lesem cizí volky, protože „chtěl do Uher“. O něm bude vyprávět kapitola následující. J E Š T Ě J E D N A O TÁ Z K A

Jonáš: Jaroslave, ty tři lebky mi nejdou z hlavy. Dva chlapi si donesou z kostnice v pytlíku tři hlavy, tři noci na nich leží, a soběslavští radní to zapíšou a bez mrknutí se ptají dál, co ukradl. To se opravdu nikdo nezeptal, jestli to není hřích, nebo aspoň, jestli tomu sám věří? Čechura: Nezeptal, a přiznám, že mě to překvapilo víc než lebky samotné. Ve stejné šatlavě seděly toho podzimu dvě ženy vyslýchané výslovně „ex puncto suspectae superstitionis“, pro podezření z pověry, a mužovo ležení na hlavách z kostnice prošlo výslechem bez jediné doplňující otázky. Vysvětlení mám jen jedno: komise vyslýchala „in puncto suspecti furti“, pro podezření z krádeže, měla z Neznašova obecné obvinění a hledala konkrétní skutek, a vyprávění o duších jí žádný nedalo, naopak ukázalo, že zloděj byl někdo jiný. Zda tomu Rozhoň věřil, protokol neříká; říká jen, že ležel „podle“ Antonína, že

202

duchové hýbali Antonínem, nikoli jím, a že peníze skončily „na správě kostela“. Já to nechám tak, jak to řekl, Jonáši, a nedoporučuji nikomu vykládat to za něj, ani sobě.

203