Když se lekne kůň
Mrzne. Ale opravdu hodně. Když ráno vidím námrazu na autě a na teploměru minus patnáct stupňů, v duchu si nadávám, že jsem nevstal aspoň o deset minut dřív. Do toho hustě sněží a zdá se, že toho dneska asi moc nenalítáme. Ale už když se o půl hodiny později drncám po panelové cestě k základně, přestává.
Celé ráno se nic neděje, a tak si můžu aspoň na chvíli lehnout. Postel už jsem v životě rozestlával a zase uklízel tolikrát, že mi to trvá možná minutu. Tedy v práci, doma mi to z nějakého důvodu tak rychle nejde. Přijdu do skladu, kde máme kromě stříkaček a dalšího lékařského vybavení i pár poliček s lůžkovinami. Vezmu si polštář, prostěradlo, ručník, zelený povlak na deku a všechno si to odnesu na lékařský pokoj. Někteří kolegové si nosí i vlastní spacák, já v zimě navíc dvě teplejší deky. Povlíkám postel a u toho mě napadá, že už to na letecké záchrance dělám víc než deset let. Sedám si k počítači a ze zvědavosti hledám, kolik mám k dnešnímu dni vzletů a výjezdů.
Dohromady 3 289. To není zrovna málo. I když třeba proti svému šéfovi jsem pořád začátečník.
První případ dnes přichází až odpoledne. Akutní výzva. To jsou případy, o kterých zpočátku skoro nic nevíme. Jakmile dispečerka v prvních vteřinách telefonátu usoudí, že jde o vážnou věc určenou pro vrtulník, stiskne tlačítko a nám se rozezní pager. Teprve pak zjišťuje podrobnosti, které nám následně předá na palubu. Znamená to, že při startu motorů ještě mnohdy netušíme, jestli letíme do Jaroměře nebo do Chlumce, k dopravní nehodě nebo k zástavě oběhu či jestli je pacientovi osm nebo osmdesát.
I tentokrát se podrobnosti dozvídáme až na palubě. Úraz mladé
ž eny po pádu z koně. Došlo k němu na poli a záchranku si zavolala sama. Lépe řečeno se po pádu ozvala někomu z blízkých a ten pak pro jistotu vytočil tísňovou linku 155.
O pádech z koně se na rozdíl od dopravních nehod, mrtvic či infarktů moc nemluví, ale pro mě to jsou jedny z nejvážnějších zranění, která při své práci vidím. I proto dispečink často rozhodne, že k nim poletí vrtulník. Stává se totiž přesně to, co se stalo i tentokrát. Kůň s dívkou běžel po poli, nejspíš se něčeho lekl, postavil se na zadní, dívku shodil na zem, a jak stál na zadních, plnou vahou na ni spadl.
Přestože hodně nasněžilo, viditelnost je během letu dobrá. Často se o dalším postupu rozhodujeme až na místě, ale tady je víc než jasné, že pacientku budeme brát s sebou. Mezi kritéria přijetí do traumacentra totiž patří zavalení těžkými břemeny, a protože máme čas a ve vzduchu ještě nemůžeme pro dotyčnou nic udělat, začínáme se bavit o tom, kolik váží takový kůň. Rád bych řekl, že to byla debata na vysoké intelektuální úrovni, ale bohužel. Nebyla.
„Kůň je určitě těžké břemeno, ten má aspoň tři sta kilo,“ říká pilot Pepa.
„Neblázni, kůň bude mít víc, aspoň půl tuny,“ povídám já. Záchranář Jirka zatím neví, na jakou stranu se přiklonit, tak abych spor rozlouskl, beru do ruky mobil. „Tak, pánové, poslouchejte.“
Otevírám ChatGPT. „Kůň nejčastěji váží pět set až sedm set kilo, ale tažní koně můžou mít i přes tunu.“
Čili ano, kůň rozhodně je těžké břemeno.
Místo nehody i dívku vidíme zdálky. Přistát bychom mohli hned vedle ní, ale pilot se rozhodl, že to neudělá. Vybírá místo na kraji lesa, abychom byli v dochozí vzdálenosti, ale zároveň se dívky nedotkl zvířený sníh. Obvykle míváme už během přistání otevřené dveře,
ale v zimě to není nejlepší nápad, protože vinou zpětného chodu by k abina byla za chvíli plná sněhu.
Vyskakuju ven a sněhu je opravdu hodně, možná i třicet centimetrů. Špatně se mi v něm běží, ale všímám si, že jsou přede mnou stopy. Výborně. Jsou tedy trochu zvláštní, ale to je mi jedno. Šlapu do nich a asi až po pátém kroku mi dochází, že jde o otisky koňských kopyt. Znamená to, že mě dovedou přímo k místu úrazu.
Dívka sedí, což je u pádu z koně zvláštní a má to pokaždé nějaký důvod. Představím se jí, zjišťuju její křestní jméno, abych s ní během ošetřování mohl mluvit, a ptám se, jestli si nechce lehnout nebo si jakkoliv jinak udělat větší pohodlí. „Vůbec se nemůžu hnout,“ odpoví. „Tohle je jediná poloha, kdy to míň bolí. Ale i tak to bolí šíleně, nejvíc kolem pánve a břicha.“
Mezitím k místu dobíhají záchranáři z pozemní posádky a já začínám pacientce vysvětlovat, co se bude dít. „Nejdřív vás udržíme v teple a zajistíme žilní vstup, abychom vám mohli dát něco proti bolesti. Díky tomu pak s vámi budeme moct hýbat.“ V duchu si říkám, jak jsou si dívky jezdící na koni podobné. Drobné, hezké, tahle má navíc celý obličej černý z toho, jak plakala a namalované oční linky se jí roztekly po tvářích.
Existuje několik možností, jak lze pacienta zahřát. Na zimu do vybavení vrtulníku přidáváme zelený vak, který je zevnitř pokryt izotermickou fólií a udržuje pacienta v teple. Je to důležitější, než by se mohlo zdát. Sami víte, jak člověk mrzne, když v zimě na pár minut vystoupí z auta třeba na benzince.
Při bouračce vás půl hodiny nebo i čtyřicet minut vyprošťují hasiči, za volantem sedíte zaklínění v mikině, nebo dokonce jen v triku, auto už dávno netopí a do toho jste zranění, takže energii využívá vaše tělo na něco úplně jiného, než aby vás hřálo. Pro snadnější ošetření navíc lidem při nehodách stříháme oblečení,
takže by najednou leželi ve spodním prádle na silnici, kde je třeba minus patnáct stupňů.
Dříve se při první pomoci hodně zdůrazňovalo pravidlo pěti T.
Ticho, teplo, tišení bolesti, tekutiny, transport. právě o teplo se skvěle starají naši záchranáři. Začíná to už tím, že každá infuze, kterou od nás pacient dostane, je předem zahřátá.
Máme na to ve vrtulníku speciální červenou ohřívačku: vak se dvěma infuzemi, což dohromady znamená litr roztoku. Dokonce i krevní transfuze, kterou s sebou vozíme, se předem ohřeje. Jedno takové ohřátí přijde zhruba na pět tisíc korun, protože souprava je jednorázová a po použití se musí vyhodit.
Dál vás vždy přikryjeme dekou, na ní je izotermická fólie a k tomu přidáme vak, který jsem popsal před chvílí. Pokud tušíme, že člověk po zranění prochladne opravdu hodně, vozíme s sebou v zimě ještě
chemické vyvíječe tepla. Připomínají polštářky, u kterých se rozlomí plíšek a okamžitě začnou hřát. A ani to není všechno. Přidám ještě novinku, chemickou deku, která po rozbalení drží teplo několik hodin. Trvá jí ale poměrně dlouho, než se zahřeje, takže pokud víme, že letíme k podchlazenému pacientovi, vytáhneme ji z obalu už cestou.
Možná to zní všechno hezky, ale je potřeba dodat jednu důležitou věc: ani jedním z těchto způsobů člověka aktivně neohřejeme, pouze u něj zabráníme dalším ztrátám tepla. Několikrát jsme si vyzkoušeli, že pokud ošetřujeme pacienta s tělesnou teplotou například 23,6 stupně a dáme mu infuze i všechny zahřívací deky s fóliemi, má při předání v nemocnici 23,7 stupně.
Jakmile někoho potřebujete opravdu ohřát, musíte ho umístit na mimotělní oběh nebo mu provést výplach močového měchýře
či žaludku teplou vodou. Jinak to skoro nejde.
Naše pacientka naštěstí tak podchlazená není a její tělesná teplota ani na chvíli neklesá pod třicet šest stupňů. Dáváme jí celou ampuli
léku sufenta, což zní sice jako velká dávka, ale je to jen sto mikrogramů. I to ovšem stačí, aby člověk například při amputaci nohy skoro nic necítil. Sufenta je totiž tisíckrát silnější než morfin, a proto se i teď stane přesně to, co se stát má.
Za pár vteřin je dívka téměř bez bolestí.
Položíme ji na vakuovou matraci, celou dobu s námi mluví, opakuje, že nejvíc cítí pánev, a přestože už v sobě má léky, pořád nechce natáhnout nohy. „Je mi to nepříjemné,“ vysvětluje.
Může to být známka krvácení do dutiny břišní.
Obvykle při práci v terénu nevnímám nic, a to už jsem zasahoval v horku, dešti, větru nebo i těžko snesitelném zápachu. Ale takový mráz jako dnes snad nepamatuju.
Vzpomínám si na doktorku Kristýnu Höschlovou, která létala pro záchranku ve Švýcarsku, a když tam vrtulník zasahuje v horách, je poměrně obtížné podat pacientovi infuzi. Okamžitě totiž v hadičce zamrzne. I teď dáváme pacientce na ústa kyslík a hadička skoro nejde ohnout, jak je ztuhlá. „Nemá cenu pokračovat, zbytek ošetření provedeme ve vrtulníku,“ navrhuju.
Jenže dívka pořád není schopná povolit nohy tak, abychom jí mohli navléknout pánevní pás a tím pádem ji dostat do polohy, ve které by bylo možné ji naložit a odletět.
Proto se rozhodnu podat ještě ketamin, který sám o sobě může působit nepříjemné halucinace, ale v kombinaci s dalšími léky člověka spolehlivě uspí, nic ho nebolí a ani si následně nic nepamatuje. Zároveň spontánně ventiluje, neklesá mu krevní tlak, a není tudíž potřeba ho intubovat. Svaly se dívce povolují tak rychle, až to přihlížející a její blízké vyděsí. „Omdlela?“ ptají se.
„Ne ne. Jen jsme ji uspali, protože je to pro ni teď nejlepší,“ odpovídám. Konečně jsme schopni nasadit pánevní pás, natáhnout pacientce nohy a odnést ji do vrtulníku.
Ještě předtím se stane taková věc… Snad můžu říct zábavná
věc. Zatímco při sufentě je možné s pacientem normálně mluvit, ketamin nastupuje velmi rychle. Potřebujeme zjistit dívčiny osobní
údaje, její kamarádka zná jen datum narození, ale už ne rodné číslo, které je při předání v nemocnici důležité.
Doklady u sebe při jízdě na koni logicky neměla.
„Řekněte mi ještě rodné číslo,“ požádám ji a ona začíná diktovat.
Nula, tři… Každé další číslo vysloví pomaleji a pomaleji.
„Začátek máme, potřebujeme koncovku,“ skočím jí rychle do řeči. „Seeeedm…“ A vtom usne. „Škoda, že ses nezeptal o patnáct vteřin dřív,“ zasměje se záchranář.
K místu se mezitím začínají sbíhat další jezdci a ptají se, jestli něco nepotřebujeme. Lépe řečeno se nesbíhají, ale jeden z místních obyvatel se nabídl, že je k nám bude vozit na čtyřkolce. Přiváží tak i doktora z Jičína, staršího a zkušeného mistra svého řemesla. Když ho vidím, naskočí mi v hlavě text písničky: „Jede král, jede král…“
Prohodím s ním několik slov a mezitím se s kolegy balíme.
Přichází ke mně jedna paní od koní, nabízí pomoc, a ještě než to dořekne, sama od sebe se chopí defibrilátoru. Je to nejtěžší přístroj, který máme, a většinou ho bere doktor. Záchranáři ve spolupráci s několika místními nesou do vrtulníku pacientku, paní jde s defibrilátorem a mně to po chvíli začíná být hloupé.
„Počkejte, přece jako dáma neponesete defibrilátor, dejte mi ho.“
„Prosím vás, my holky od koní jsme zvyklé nosit těžké věci,“ usměje se a pak hned dodá: „Počkejte, co jste říkal? Já nesu defibrilátor?“ Úplně se jí rozsvítí oči.
„Ano, to je defibrilátor.“
Zpyšní, jako by nesla zlatý poklad. „Tak ten vám rozhodně nedám!“ Spokojeně ho donese až k vrtulníku, její kamarádku naložíme a do traumacentra v Hradci Králové oznamujeme, že jsme na cestě. Na palubě ještě pacientce prostřihnu triko, abychom ji mohli napojit na monitor a za letu sledovat její funkce.
Postup je takový, že dotyčnému umístíme na hrudník malé elektrody, které mají každá svou barvu a snímají srdeční rytmus: červená se dává na pravé rameno, žlutá na levé, zelená doleva na bok a černá doprava na bok. Je to pomalejší způsob, který využíváme u méně kritických pacientů. U vážně zraněných lepíme takzvané kombo elektrody, které jsou jen dvě a lze díky nim zároveň podat výboj. To se na palubě neděje často, ale třeba u pacientů s infarktem se to stát může, a proto jim elektrody raději lepíme předem. Stejný stav občas nastane u lidí, které jsme už předtím resuscitovali a ve vrtulníku takzvaně zfibrilují. Což hned vysvětlím.
Lidské srdce se stahuje pravidelně a každým stahem vypudí určité množství krve. Čas od času ale dojde k tomu, že se komory začnou jen tak lehce míhat, nevypuzují nic a na monitoru místo pravidelných tvarů najednou vidíme klikatou čáru.
V takový moment nabijeme defibrilátor: na 200, na 300, nebo na 360 joulů podle toho, kolikátý výboj člověka čeká. Ozve se dlouhý táhlý zvuk, který ukazuje, že se přístroj nabíjí, pak přijde další zvuk a po něm zmáčkneme tlačítko. Pacienta se v tu chvíli nesmí nikdo dotýkat, dostane výboj, jemně sebou škubne (ne jako ve filmech) a v ideálním případě se srdce zpět umoudří.
Ještě teď si vzpomínám na moment, kdy jsem na palubě defibriloval poprvé. Pilotem byl Vráťa, já byl trochu nesvůj, a tak jsem se u něj ujistil, jestli můžu elektrody použít. „Můžeš, ale hlavně se u toho nedrž kovové kliky,“ odpověděl a dodnes nevím, jestli si ze mě dělal legraci. Ale jak ho znám, tak spíš ano.
Od té doby to posádce vždy oznamuju dopředu, a to minimálně proto, aby věděli, co se za letu děje.
Klidně se taky může stát, že pacient, například s infarktem, zfibriluje v půlce věty. Něco nám vypráví, najednou upadne do zástavy oběhu, dostane výboj, zase se probere a vůbec si nepamatuje, co se stalo. „Pardon, já jsem vám tu na chvíli usnul,“ omlouval se jeden takový člověk kolegovi. „No vy jste nám spíš na chvíli umřel,“ odpověděl mu kolega. Nic podobného se dívce po pádu z koně naštěstí nestalo. „Vypadá to na zlomenou pánev,“ říkám záchranáři.
Za pár minut nás čeká přistání a na střeše nemocnice už zdálky vidíme čekajícího sanitáře. U těžkých pacientů bývají dokonce dva a někdy se ze zvědavosti přidá i zdravotník, který je v nemocnici na stáži. Je to zrovna pár dní, kdy šíleně chumelilo a jistý doktor si na střechu přišel vyfotit vrtulník. Vůbec netušil, co kombinace rotoru a sněhu udělá, a po přistání jsme ho rovnou mohli hodit do sušičky. „Amatér,“ smál se pilot.
Léky máme vyměřené a nadávkované tak, že se dívka začíná probouzet přesně ve chvíli přistání. Nebo my spíš používáme výraz nabouzet. Na jednu stranu je to fajn, protože jste všechno dobře odhadli a lékařům na urgentu se pacient líp vyšetřuje. Na druhou stranu se občas stane, že takový člověk začne řvát bolestí ve výtahu a vy vypadáte jako trouba, který mu nedal léky. Horko těžko se to pak vysvětluje a kolegové z urgentu si z nás kvůli tomu dělají legraci. „Ještě na palubě mu nic nebylo, že?“ Nebo: „Ještě ve výtahu žil a zástavu dostal až teď, jasně.“ Asi už to párkrát slyšeli…
Dnes na urgentu slouží zkušený a sympatický traumatolog, pacientku si v klidu převezme, a už když ho vidím, je mi jasné, že nepřijde žádná výtka ve stylu: „Tahle na urgent nepatří.“ Anesteziolog se dívky ptá, co ji bolí, jak se jí dýchá, poslechne si ji fonendoskopem, sestřičky provedou krevní odběry a do systému zadají osobní údaje.
Dál se na urgentu standardně provádí rentgen hrudníku, pánve, zlomených kostí a ultrazvuk břicha, aby se zjistilo, jestli do něj člověk náhodou nekrvácí. Pokud ano, musí okamžitě na sál.
Naše pacientka nekrvácí, ale z rentgenu je vidět, že má opravdu hodně polámanou pánev. Dnes už se snímky nevěsí na zeď, prohlížejí se digitálně, a tak se kolem počítače nasoukáme všichni. „To vidím i já,“ pronese záchranář Jirka. „Ty? Tak to už musí mít opravdu hodně zlomené,“ zasměju se. „No tak ses v diagnóze konečně jednou trefil. Už bylo načase,“ vrátí mi to.
Po pár dnech se dozvídám, že je pacientka po operaci pánve, sice pořád na ARO, ale už je jasné, že její příběh dopadne dobře. Ale na koně tedy pozor. Shodou náhod jsem si zrovna v den tohoto úrazu vyfotil z vrtulníku zasněžený Hradec, fotku umístil na Instagram a dopsal k ní: „Kdo tvrdí, že nejhezčí pohled na svět je z koňského sedla, nikdy neseděl na palubě záchranářského vrtulníku.“ Ozvalo se mi snad dvacet koňáků s tím, že nevím, o čem mluvím. „Tohle může tvrdit jen člověk, který na koni nikdy neseděl,“ psali mi.
Z urgentu se po předání dívky přesouvám zpátky na základnu, čtu si jejich vzkazy a v duchu si říkám: „Jo, kdybyste tušili…“
Jak na první pomoc… při pádu
Pokud s vámi osoba po pádu z koně, z kola nebo z výšky mluví, je to vždycky dobré znamení. Říká tím o sobě, že dýchá a taky že má dostatečně vysoký krevní tlak na to, aby byl prokrvený mozek a ona zůstala při vědomí.
Zkontrolujte, zda takový člověk nekrvácí. Z hlavy, krku, uší, pak prohlédněte hrudník zepředu i zezadu, břicho, třísla, nohy. Jakmile někde objevíte masivní krvácení, tlačte do rány, ideálně s nasazenými rukavicemi. Poté ránu vypěchujte obinadlem nebo jakoukoliv čistou látkou, případně ošetřete tlakovým obvazem.
Je-li dotyčný při vědomí, poptejte se na bolesti. Jakmile je to možné, nechte ho zaujmout úlevovou polohu – člověk obvykle sám nejlíp vytuší nebo si vyzkouší, v jaké poloze zlomená kost nebo vykloubený kloub bolí nejmíň.
Volejte záchranku na čísle 155, se zbytkem vám poradí operátor.
Udržte u zraněného tepelný komfort. V parném létě mu vyrobte stín, v tuhé zimě ho přikryjte zespoda i seshora. Mokré oblečení sundejte, dejte mu suché, ale ne za cenu zbytečných či bolestivých pohybů. Tohle může počkat až na záchranku, která mu nejspíš všechno oblečení rozstříhá.
Při jakémkoliv svlékání a ošetřování myslete na důstojnost a intimitu zraněného. Nemusíte se stydět, na druhou stranu není nutné, aby všichni kolem všechno viděli. Právě tímto se ve starých poučkách myslelo „ticho“ – dneska bychom řekli spíš celkový komfort.
Tišení bolesti nechte raději na záchrance. Žádný z běžně dostupných léků podávaných ústy bolest neztlumí, u člověka v šoku se
z žaludku ani nevstřebá, a dokonce spíš vyvolá zvracení. V šokovém stavu se totiž žaludek neprokrvuje a místo vstřebávání se zbavuje všeho přebytečného.
Podobné je to s tekutinami. Zraněný má obvykle žízeň a chce, abyste mu dali napít. To nedělejte. Můžete mu lehce svlažit rty a záchranka mu poté podá přímo do žíly infuzi, která pocit žízně spolehlivě zažene.
Ohledně transportu se domluvte s operátorem tísňové linky. Člověka se zlomenou rukou můžete naložit do auta a odvézt do nemocnice, u pacienta po pádu z pátého patra by to nebyl nejlepší nápad. Tam nechte převoz na záchrance.
Samozřejmě platí to, co vždy: Než se pustíte do jakékoliv pomoci, rozhlédněte se – například kde pobíhá kůň a jestli vás nemůže nějak ohrozit. Třeba proto, aby vrtulníky nemusely letět dva.
