Možná za to mohlo to kuře, které jsme si celé koupily a hned na parkovišti snědly. Nebo ta křupavá křidýlka, co nám k tomu paní nenápadně přihodila. Možná tomu pomohl i čokoládový dort v kavárně, kterým jsme oslavily můj svátek. Každopádně jsme se cítily jako znovuzrozené a všechno jsme stihly líp, než by si to kdo naplánoval. Dokonce nám zastavil pán dřív, než jsme zvedly na parkovišti palec, a zeptal se, jestli nechceme hodit na trail, že jsme určitě hikerky. S plnými žaludky i krosnami jsme se tak ještě ten den dostaly zpátky do národního parku, ušly dalších pět kilometrů a pak si konečně postavily stan u řeky. Seděly jsme na kamenech, v ruce každá jedno pivko a pozorovaly jsme, jak proti proudu táhnou obrovští lososi. Olympic nám ukazuje svou příznivou tvář, krása je všude kolem.
15. ETAPA
vysoká sedla
nádherná krajina
zajímavé možnosti alternativních cest
přírodní hot springs medvědi černí
dostatek vody
indiánské oblasti
Olympijské hory nás naprosto nadchly. Pokud vyjde počasí, jedná se o jednu z nejkrásnějších etap celého PNT.
Hory nemají srdce
Bylo znát, že se blíží podzim, tady na horách u studeného Paci ku snad ještě o něco dřív. Vařily jsme si víc horkého čaje před spaním a ranní káva tak nějak rychleji vystydla. Myslely jsme i na ltr, který jsme si teď už dávaly přes noc do spacáku, aby nám nezmrzl, protože tím by se zničil. Ráno svítalo zase o něco později a na stanové plachtě se třpytila jinovatka, která svědčila o jasných chladných nocích.
Snad by se ta nádhera dala zachytit akvarelem nebo vepsat do veršů? Nejlépe je ji poctivě zažít do vzpomínek, každým krokem přímo tady, každým úderem srdce přímo tady. Olympic se oblékl do podzimních barev a ranní mrazíky ozdobily vršky stříbrnou. Mraky nanášel vítr jako studené obklady na rozervanou západní stranu hor. Seděly jsme dlouhé minuty nahoře v sedle Appleton Pass, kde slunce skrz mlhu promítalo tisíce barev světla.
Minuty se měnily v hodiny, čas tu neznamená nic. Zdánlivě neměnné hory počítají roky na staletí a milénia na věčnost. Teď a tady má větší váhu než políčka v kalendáři. Možná že tady se dotýkáme nekonečna. Možná že tady se dá objevit Začátek i Konec.
Hory nemají srdce. Je jim jedno, jestli v nich trpíme nebo žasneme nad jejich nádherou. To naše srdce, neúnavně bijící, křehké a vnímavé, přenáší na neoblomné chladné skály své city.
Takže proč se odvažujeme tvrdit, že v horách jsme nejšťastnější, že hory léčí a cítíme se v nich tak nějak blíž Bohu? Neumím odpovědět jednoduše. Je to tak niterné, že odpověď je přímo vetkaná do vláken mých svalů, včetně toho nejdůležitějšího, který mě drží při životě.
„Everybody needs beauty as well as bread, places to play in and pray in, where nature may heal and give strength to body and soul.“ (John Muir)
Každý potřebujeme krásu stejně jako chléb, místa ke hrám i k modlitbě, kde příroda může uzdravit a dát sílu tělu i duši.
Častokrát jsme se po návratu z divočiny, z dlouhých trailů, z vysokých hor cítily, že do světa, kam jsme patřily, už tak úplně nepatříme. Jako by se všechno příliš zrychlilo, ztratilo na jasu, přidalo na hluku, jako by se všechno za tu dobu naší odloučenosti od civilizace změnilo. Obklopil nás svět ženoucí se vpřed a nebyl prostor se nadechnout. Jako by nám ani naši nejbližší lidé nerozuměli. A jak by taky mohli? Vždyť to, co jsme po tolik
měsíců rok za rokem zažívaly, nás muselo proměnit. Svět zůstal stejný, to my jsme se změnily. Chybí nám jednoduchost, prostota a ryzost života na cestě, ale taky pochopení druhých lidí, kteří neprošli tou katarzí, ale dál žili každodenní životy.
Zatímco jsme seděly v tichosti schované v jemné mlze podzimních hor, přemýšlely jsme nad tím, jaký bude návrat tentokrát. Jestli už víme, jak se znova naučit rozumět lidem? Tady v horách a v přírodě získává člověk odstup a nadhled. Je tu tolik potřebný prostor – fyzický i duševní. Důležitým se zdá jen zlomek toho, co nás drtilo dřív, protože když se dívám z očí do očí pumě, nemyslím na hádku s ředitelem, a když po dni bez vody najdu pramínek, nemyslím na zprávy… Nakonec je to stejně všechno o přežití a spoustu životně nedůležitých těžkostí si zbytečně ukládáme do zátylků našich informacemi přeplněných hlav. A jednou nám to zlomí vaz.
Je to útěk? Nebo detox? Nebo fascinace krásou, možná dokonce závislost?
Prostě jen čistá radost? Stále víc je to způsob života. Už se nevracíme do města domů, postupně víc a víc vnímáme, že doma jsme na trailu a na cestě. Testament všech tuláků, vandráků a hikerů, kteří si svobodu oblíbili natolik, že jim stojí za to ji hledat i na konci světa, ukrytou v bahně dávno zapomenuté horské cesty, na dně nekonečného oceánu, ve větrem bičovaných skalách a ve smrtícím horku pouště.
Ne, neutíkáme od lidí. Jen hledáme ten prostor, samotu a volnost, abychom pak o to víc mohly být s lidmi. Právě v nich jsou totiž nakonec největší poklady tohoto světa. A na rozdíl od hor, lidé mají srdce.
Olympijské h(o)ry
Čtyři dny jsme se vystavovaly nádheře. S nadšením jsme stoupaly do vršků a opíjely se krásou surových hor, s odhodláním jsme se pak prodíraly vegetací bujícím pralesem dole. Pily jsme vodu z ledovců a tvář nastavovaly slunci. Koupaly jsme se v horkých pramenech schovaných v deštném lese a kochaly se vodopády. O výhledy jsme se dělily s orly, o borůvky s medvědy. Beze strachu jsme sledovaly černé chlupáče, jak sbírají kuličku po kuličce cenné kalorie na zimu. V jehličnatých vzdušných lesích jsme viděly ohnivou zář zapadajícího slunce promítanou na hrubou kůru stromů, ve strmých svazích jsme kličkovaly mezi vysokými rovnými borovicemi. A všemu tomu vévodila ledem ověšená nejvyšší hora Mt. Olympus. Pro-
cházely jsme po upravených trailech v ryzí nádheře. Oblast, které jsme se kvůli dešťům tolik obávaly, se stala jednou z nejkrásnějších částí trailu. Celý Olympic byl vlastně za odměnu.
„Já ti to říkala, že tyhle hory budou skvělý,“ spokojeně prohlásila Alča a podala mi müsli tyčinku. „Ale že budou takhle skvělý, to jsem nečekala.“
Udělaly jsme dobře, že jsme si v půlce došly koupit další proviant, protože s plným žaludkem se to všechno užívá ještě o něco líp. „To jo, nakonec škoda, že jsme si nedaly do permitu o den navíc,“ odpověděla jsem s plnou pusou, „tady by se dalo toulat všemi směry dlouho.“
Olympic je oblast, kde by stálo za to trochu zpomalit a projít si ve vyšších partiích víc než jen jeden trail. My jsme si trasu zpestřily o High Divide
Traverse, ale kdybychom tušily, jak krásná oblast to bude a že nám vyjde počasí, napsaly bychom si na permity minimálně ještě jedno místo na spaní navíc. Takto jsme ale musely pokračovat dál.
Nejtěžší disciplína olympijských her přišla až na závěr. Klesaly jsme dolů, pryč z národního parku, z dvou tisíců až k nule. Čekal nás přece oceán. Nebe se zatáhlo a spustil se déšť, který proměnil deštný prales v mokré peklo. Co nestihly napáchat dešťové kapky přímo z nebe, to dokonaly všudypřítomné mokré listy, promáčený vysoký podrost, několik pater stromových korun nad námi a potoky vody prýštící z přesycených mechů. I kdyby přestalo pršet, tady potrvá déšť ještě další dva dny. Nadešel čas se seznámit s pravou tváří studených paci ckých deštných lesů a pochopit, kde berou sílu ke své zelené kakofonii.
Promočené do posledních kousků jsme se prodíraly přerostlým špenátem podél řeky Bogachiel, která nás spolu s množstvím vody odnášela z národního parku pryč. Kdybychom se nechaly unášet dalších třicet kilometrů, dostaly bychom se k indiánské rezervaci kmene Quileutů a do zátoky La Push, kde by nás drtivou silou objaly zuřivé vlny oceánu. Potrvá to ale ještě několik dní, než tam dlouhou oklikou dojdeme pěšky. Teď jsme u silnice zvedly palec a odstopovaly do města Forks, abychom si koupily jídlo na závěrečnou úplně poslední etapu. Za týden budeme u konce.