Jana Štroblová
JMÉNO BOŽÍ NADARMO
ilustrace Vojtěch Kemenny
Odlétání Jen trochu mávnout v sobě perutí, už dávno každý podzim odlétáme... Mha mžitka přede mnou i za mnou, sen, mha, hra (létá co peří má), čas letí, listí letí, zvon letí, oblak letí, kouř letí, střecha letí, čápi a labutě letí, bělounká holubička letí, duše letí (... přes požár na blatech, co trávám bíle zažhne chocholy. V rybnících se zrcadlíme, tažné hejno, teď zvysoka, pak – dlaně u rtů – zblízka. A jako oslíček zlaťáky třese břízka a modré z nebe jí snášejí vodstva pod kmen. Až křídly – čapími – se při setkání dotknem...) zde nejsme, to jen naše podobenky – těla
jdou o dušičkách vdechnout chryzantémy, vosk, tlení, ramenem se otřít o smrt, dávno, už dávno každý podzim mžitka přede mnou, den letí, hvězda letí (... je kdesi vysoko léto. A krajina s jezerem. Tam se už nemyslí na jiná hájemství. Vody tam jak oči prozřely. Tam mohou obživnout živí i zemřelí. Srpen tam nestárne, světla se nadých; let sluk... Poslem odjinud jsou vlasy babích lét...) a nezdolní jak svit se navracíme do ulic mezi bohabojné davy přezimující za těžkými víčky a posel odjinud – náš polibek z nahého ramene a cizokrajný motýl úsměvu z úst se vznesou, třepou křídly (dokud je neutlučou čepicemi)...
—8—
—9—
Co na tom, mžitka za mnou, hrad letí, náhrobek letí, svět letí, jen trochu mávnout v sobě perutí, zas jako každý podzim odlétáme.
— 10 —
Fialová Tady, kde jsem a nejsem, cítím dech Stvořitele. Potáhl horu vřesem jako posvátným dýmem... Ale se šípem lítosti v těle dnes jeho dílo přijmem; dřív bývali tu i vlci, dřív dobrá voda tu tekla, dnes marně z ní jedinký hlt chci, jsem-nejsem a jsi-nejsi. Nad zmarněnou krásou pláčem. A mají zmizet i lesy do horoucího pekla... Pod čí ochranou budem, pod čí? Obvažte krajinu fáčem a zastřete Bohu oči.
— 24 —
Závaží V tvých očích je zataženo a blesk tě nerozčísne nepřijde úlevný liják v hlavě máš závaží ale beztak tím nevyvážíš ten valoun tíhu z tísně zavaluje tě těžká váha lží váha lží váha skutků třísky i břevna dneška tam loděmi zabité moře zde padlý les po lebce tančící nohy nůž vbodnutý do slepce Ach Bože nadlehči mě jsem tak těžká
— 28 —
Nevíš co všecko se ti zdá Ten výsek zeleně na zdi jehož se tu a tam dotknem (jen očima) pomalu bledne a najednou nevíš zda (než docela vybledne) netouží vyjít oknem Najednou nevíš co všecko se ti zdá Ty život hltáš on tě hltá krajinka obrazu však vzepřela se o rám ten při předčasné zmínce o smrti prolomila a vykročila k horám
— 47 —
a nakonec tě pohltí