Na začátku osmdesátých let jsem viděl film Koyaanisqatsi, který natočil Godfrey Reggio. Film o civilizaci, o lidství, pojatý jako humanistická filmová báseň. Byl jsem nadšený, jako ostatně mnoho dalších filmových diváků, také minimalistickou filmovou hudbou Philipa Glasse. Po letech jsem byl pozván do jedné pražské galerie na polosoukromou akci, na které byl osobně přítomen i Philip Glass. Seděl jsem tři metry od klavíru, na který hrál.
Magdalena je navenek jemná půvabná žena, blondýnka, ale jinak je to „pěkný chlapák“. Žena, jejíž umění je objevné, silné, s poselstvím současnosti. V českých luzích a hájích je známá především dřevěnou židlí, která při povodni v roce 2002 odplavala od Musea Kampa. Její tvorba se ale během let zásadně proměnila. Pracuje s vojenskými dýmovnicemi, lasery, její projekty využívají i satelitních záznamů. Mapuje celou zeměkouli, ale i nitro každého z nás. Není to tak dávno, co jsem s ní natočil film do cyklu Orbis Artis pro Českou televizi. Byl jsem za ní doma, v ateliéru v Německu. Postupně jsme natáčeli, jak vytváří kouřové obrazy. Několik dní poté, co jsem odjel zpět do Prahy, mi volala, naprosto psychicky vyčerpaná, že zapálila ateliér a že tam jsou právě hasiči. Tak jsem jel a natočil to.
Magdalena Jetelová:
… Jaroušku… ta tvoje živost a rychlost je skvěle uklidňující, zdá se, že vůbec nefotíš. Tvá nepřekonatelná posedlost hledání světla je mi moc sympatická! … to asi … že jsme Blíženci. Ale světlo nepředhoníme…
Krištof byl jedním z umělců, které postihla povodeň v roce 2002. V tu dobu měl ateliér v Holešovicích v původní budově MeetFactory. Tam jsem ho poprvé navštívil. Po povodni začal střídat místa, kde by složil arzenál nepotřebných krámů ze smetišť, ze kterých tvoří své objekty. Nebo si nechává shánět preparované havrany, aby je oblékl do fráčku, posadil na větev a „naučil mluvit“. Fotogeničnost prostředí Krištofova ateliéru je náramná.
Byl jedním z umělců, ke kterým jsem se dostal díky Jazzové sekci, respektive Joskovi Skalníkovi. Malich bydlel také v Pragerově „umělecké kolonii“ v Podolí. Peníze na koupi domu tehdy půjčila Karlova přítelkyně Adriena Šimotová. V ateliéru, který byl součástí všech domů, vytvářel objekty z drátů, v té době ještě svazované nitěmi a provázky.
Náš vztah byl velmi blízký. Jezdil jsem za ním často. Společně jsme několikrát navštívili i Holice, kde se narodil. V názvech svých děl používal slovo „kopec“. Jeho předobrazem byl kopec v Holicích, což je ale ve skutečnosti sotva patrný vršíček, spíš takový lívanec za městem. Na něm je hřbitov, kde jsou pochováni Malichovi. Fotil jsem ho tam. Ukázal mi v Holicích i kovárnu, o níž píše ve své knize Od tenkrát do teď tenkrát. Po letech se přihodilo, že Karlova dcera měla dítě s Hugem Demartinim. A tak se od sebe odstěhovali: Hugo do Sumrakova na Českomoravské vrchovině a Karel do Uhříněvsi.
Ani ve snu mne nenapadlo, že bych se s tímhle umělcem mohl někdy osobně setkat, natož ho fotografovat… Leč, stalo se, Národní galerie pořádala v roce 2017 v Paláci Kinských jeho retrospektivní průřezovou výstavu. Organizoval ji její tehdejší ředitel Jiří Fajt. Část výstavy se konala také v Anežském klášteře, kde byly vystaveny ohromující abstraktní obrazy z cyklu Birkenau. Fotografoval jsem Gerharda Richtera při tiskové konferenci v Paláci Kinských, sedl jsem si před stůl, za nímž seděl, fotil jsem a fotil a házel exponované filmy do brašny… Něco podobného se dělo při vernisáži v Anežském klášteře. Pořád jsem se motal kolem něj, až jsem si sám pro sebe říkal, jestli to nepřeháním. No jasně že ne, kdy budu mít zase takovou příležitost?! Gerhard Richter byl velmi čiperný, usmíval se, neustále si s někým povídal. Kolem desáté hodiny večer ke mně najednou přišel a pošeptal mi, že už je unavený a půjde domů, ať se nezlobím. Omlouval jsem se mu… Jen se zase pousmál a mávl rukou. Když jsem fotky udělal, poslal jsem mu je a poprosil ho, zda by mi jednu z nich nepodepsal. A on na rub jedné z nich napsal:
to Jaroslav Brabec with many thanks for so many great photographs!
All best wishes and warm regards,
Gerhard Richter Köln, 22. Mai 2017
U Jana Zrzavého jsem byl dvakrát. V obou případech s Františkem
Dvořákem, který mne učil dějiny výtvarného umění. Návštěva proběhla kolem Vánoc, byl s námi také malíř Ota Janeček. V tu dobu byl Jan Zrzavý zcela „normální“ člověk, zdaleka ještě ne taková legenda, jakou je dnes. Bydlel na Starých zámeckých schodech. Myslím si,
že to byly jeho poslední fotky, potom už ho asi nikdo nefotil. Část mého příbuzenstva žila ve Vodňanech, strýc byl myslivec. Vyprávěl mi, jak tam po honu potkávali Jana Zrzavého, který dohledával postřelené bažanty.
