Issuu

— Vnitří zálety určené k chovu amazoňanů (foto: J. Sojka)

— Čistička vzduchu (foto: J. Sojka)

ně úspěchu jako chovateli, který má ptáky umístěné venku. Závěsné voliéry nebo klece na kolečkách jsou nejvhodnější pro vnitřní ptačí pokoj, protože umožní důkladnější čištění. Noviny nebo komerční balicí papír, který lze denně vyměňovat, aby se zabránilo vysychání výkalů a tvorbě prachových částic, je podle mého názoru nejlepší podestýlka na podlahu. Světlo by mělo pocházet z celospektrální zářivky, která je nejblíže přírodnímu slunečnímu světlu. Světlo by se mělo zapínat časovačem a noční světla by měla být k dispozici, aby se ptáci mohli usadit v případě jakéhokoliv incidentu, který mohl způsobit jejich noční plašení. Pokoj by měl mít HEPA čistič vzduchu, jehož filtry by měly být měněny velmi pravidelně. Pokud není použita čistička vzduchu, prach vznikající z vysychajících výkalů, peří a rozpadajícího se prachového peří si nakonec najde cestu do domu nebo ještě hůře vyvolá alergii nebo zánětlivou reakci v plicích chovatele. Navíc polétavé prachové částice mohou přenášet nemoci. Jednotka pro výměnu vzduchu by také měla být instalována ve voliéře, aby byl vzduch čerstvý a snižovaly se tepelné ztráty, ke kterým často dochází, když je použit odtahový ventilátor připevněný k oknu. Ptáci by měli být pravidelně roseni vodou, jinak bude peří (protože nemá přístup k dešti) suché a křehké. Každodenní stříkání také pomůže snížit prachové částice, které se mohou vznášet ve vzduchu. Stěny a podlaha by měly být utěsněny pro snadnější čištění a jejich povrch musí být nepropustný. Ideálně by podlaha a stěny měly být obloženy dlaždicemi a měl by tam být odpad vody. Bez ohledu na to, zda chováte své ptáky uvnitř nebo venku, by pletivo použité ke konstrukci voliéry mělo být nerezové nebo pozinkované, které je méně náchylné k rezivění. Síla drátu se řídí velikostí ok. Minimum, které bych doporučil, je 1,5 mm. Můj subjektivní pocit je, že nejlepší je mít voliéry, ve kterých může být umístěn téměř každý druh, protože člověk si nikdy není jistý, jaké druhy bude mít za pár let. Vím o jednom chovateli papoušků rodu Neophema, který nakonec nahradil své neofémy amazoňany, ale protože drát nebyl dostatečně pevný u všech voliér, musel provést výměnu pletiva. Naproti tomu v jedné době mé chovatelské kariéry jsem skončil s několika druhy velkých papoušků, abych se stal specializovanějším. A protože byly moje voliéry původně vyrobeny ze silného pletiva, nemusel jsem provádět

žádné úpravy. Noví obyvatelé voliér mohli být vypuštěni bezprostředně po absolvování karantény. Velikost ok používaná při konstrukci voliér pro papoušky může být v rozsahu od 12 × 25 mm a 25 × 75 mm, což je pletivo často používané chovateli velkých arů. Pro všechny druhy amazoňanů bych vybral pletivo 25 × 25 mm nebo 19 × 19 mm a sílu drátu 2 mm. Je to praktická velikost; mohou v něm být umístěny všechny druhy amazoňanů. Pokud bylo použito větší pletivo, pro závěsné voliéry budete muset na podlahu použít pletivo s menšími oky – větší velikost ok ztěžuje chůzi pro menší druhy papoušků. Pletivo může být spojeno buď nerezovými ocelovými J-sponami, nebo pomocí „plotových spon“ anebo přidrátováno skrz postranní panely tak, aby se spojily. Pozinkovaný železářský materiál časem reziví a je třeba se mu vyhnout. Vždy jsem používal J-svorky pro rohy a „plotové spony“ na bocích. Oba dodávají voliéře stabilitu a snadno se připevní, jakmile se naučíte používat potřebný nástroj. Elektrický zastřihovač J-kroužků může urychlit výrobu chovatelského zařízení. U druhů, které mají obzvláště velkou sílu v zobáku, bych přes sponky propletl drát jako bezpečnostní opatření. Drát by měl být řezán elektrickou řezačkou na kov (flexou), která odstraňuje ostré hrany, které mohou pořezat vás i ptáky. Velikost voliér bude záviset na množství dostupného prostoru. Protože mnoho samců amazoňanů může být agresivní vůči svým protějškům, když jsou v toku, doporučil bych pro menší druhy voliéry dlouhé alespoň 3,6 m a pro větší druhy doporučuji přidat dalších 90 cm délky, pokud je k dispozici prostor. Minimální šířka a výška by měla být 90 cm, standard pro oba je 1,2 m, ale pokud možno, zvětšete šíři voliéry až na 1,8 m, protože to přidává ptákům další letový prostor. U běžných pochozích voliér by minimální výška měla činit 1,8 m, ale vhodnější je 2,1 m, což umožňuje pohodlnou chůzi uvnitř voliéry k plnění potřebných úkonů. Každá voliéra by měla mít dvoje dveře – jedny vzadu a druhé vpředu. To usnadní odchycení ptáka, výměnu bidel nebo jakoukoliv opravu, která bude nutná. V závěsných voliérách by se měly dveře zavírat směrem dolů, aby se snížila možnost ptákům uniknout, pokud by dveře náhodou zůstaly otevřené. Klíčové by mělo být, aby se dveře snadno otevíraly a zavíraly. Zámky by měly být z bezpečnostních důvodů

— Chovný pár amazoňanů žlutohlavých velkých (Amazona o. oratrix) ve venkovním výletu (foto: J. Potůček)

připevněny ke všem venkovním voliérám. Vždy bych do voliéry zabudoval buď dvířka na krmení, nebo krmné boxy, do kterých lze umístit misky na krmivo. Obě možnosti jsou pouhým rozšířením voliéry a bývají umístěny u závěsných voliér buď v čelní stěně, nebo pod podlahou u čelní strany; krmný box by měl mít odpovídající otvor umožňující ptákům dosáhnout na misky s potravou nebo vodou; otvor by měl být dostatečně malý, aby se do něj vešla pouze hlava, nikoli tělo. Toto zařízení může být vyrobeno z pletiva jako voliéra. Dvířka, která drží misky na svém místě, jsou důležitá, protože někteří ptáci budou vytahovat misky ven; připevněte závaží ke krmným dvířkům – kousek PVC trubky naplněné pískem, uzavřené na obou koncích a připevněné ke krmným dvířkům – to pomůže zůstat miskám na svém místě tak, aby je ptáci nevytlačili ven. V tradičních průchozích voliérách mohou být krmné boxy připevněné ke dveřím nebo lze přímo uvnitř na dveře zabudovat krmnou polici. Dávám přednost tomu prvnímu, neboť amazoňané umějí být při hnízdění velmi agresivní. Krmný box by měl být obsluhovatelný z krmné chodby. Měl by být uzamykatelný a misky by měly být umístěny uvnitř police dostatečně hluboko, aby se zabránilo jejich převrácení. Preferuji nerezové misky. Na policový systém budou třeba těžší keramické/kameninové misky. U keramických misek je důležité zajistit, aby se v nich nevytvářely praskliny, neboť v nich mohou vegetovat bakterie. Plast bude okusován a je třeba se mu vyhnout bez ohledu na to, jaká bude tloušťka stěny misky. Bidla by měla být z přírodních materiálů – nikdy z plastu nebo kovu; výjimkou je PVC trubka nebo roxorové tyče, které se používají pro zvýšení stability závěsných voliér, i když i ty by měly být umístěny níže než bidla, aby se zabránilo jejich použití coby bidel. Dřevěná bidélka jsou preferována, protože papoušci tráví hodně času okusováním. Přírodní bidla umožňují, aby se ptáci chovali přirozeně a v případech, kdy se nudí, jim to umožňuje trávit hodiny monotónního života ve voliéře okusováním bidel. Ve volné přírodě mají papoušci interakci v hejnech, okusují listy a větve nebo si hrají s ořechy a ovocem. Dávám přednost přírodním větvím, jen je třeba si dávat pozor, aby použité větve nikdy nepocházely z jedovatého stromu a nebyly

— Krmný koš s amazoňany oranžovokřídlými (Amazona amazonica) (foto: L. Tomiška)

— Otočný krmný pult (foto: J. Sojka)

chemicky ošetřeny ani nepocházely ze stromu, který byl ošetřen jako řezivo. Poskytněte papouškům alespoň dvě bidla, aby mohli létat po celé délce voliéry, a zajistěte, aby byly různého průměru, aby si procvičili své zygodaktylní nohy. Vyměňte bidla, jakmile se zašpiní a jsou oholená. Nebo je vyhoďte až potom, co budou hodně okousaná, a pokud je to možné, ponechte na nových bidlech výhonky a listy, poslouží ptákům k zabavení. PVC trubky, které byly zdrsněny, aby „napomáhaly“ uchopení – slovo napomáhaly dávám do uvozovek, protože zdrsněné hrany budou sloužit pouze k otěru zbytků potravy – by se nikdy neměly používat z etických důvodů: mohou být velmi chladné, jsou nepřirozené, pokud nejsou zdrsněné, mohou ztěžovat uchopení (zejména pro stárnoucí papoušky), může na nich přilnout trus a nelze je okusovat. Kov je stejně špatná volba. Může se přehřívat nebo chladit podle toho, jaká je okolní teplota, a může ztížit hřadování. Možná dost na to, aby byli ptáci nuceni odpočívat na podlaze voliéry nebo se usadili blízko stěny klece tak, aby mohli za pomoci zobáku udržet rovnováhu. Doporučují se držáky bidel. Používám držáky bidel ve tvaru U nebo ve tvaru V, které umožňují velmi rychlou výměnu bidel, aby byla rychle usazena na místo. Bez těchto držáků musí mít bidla na koncích zatlučené hřebíky, 47

— Základní pomůcky pro ruční odchov (foto: B. Mieslerová)

no zahltit, přičemž přebytečná kašel začne stékat po stranách zobáku nebo občas do plic2. Později, když se mládě lépe krmí a jeho vole naroste, je možné začít krmit více kaše. Obvykle začínám lžičkou. Když mládě začne potravu ochotně přijímat a trochu povyroste, přecházím na stříkačku s kovovou sondou, která mi umožňuje krmit mláďata mnohem rychleji a větším množstvím potravy. Je to jednoduché: levou rukou jemně přidržím zobák na straně, kde mají všechna mláďata amazoňanů měkké výrůstky podobné polštářkům, které jsou citlivé na tlak a vyvolávají reakci na krmení. Když držím mládě na straně zobáku, mládě se začne pohybovat nahoru a dolů, já zasunu špičku sondy a vypustím kaši do zadní časti zobáku a mládě ji velmi rychle spolkne. Prsty držící zobák navlhčím teplou vodou (teplo stimuluje reakci). Jak mládě stárne, používám větší stříkačky. Při krmení lehce přidržuji hlavu, aby mládě mohlo polykat. Někteří chovatelé dávají přednost krmení pomocí stříkaček s delším koncem nebo měkkou hadičkou. Při použití jakéhokoli nástroje platí následující pravidla. Mláďata ze stejného inkubátoru by měla být krmena jednou sadou dokrmovacích krmných nástrojů. Pro mláďata z jiného inkubátoru by měla být vyhrazena jiná sada, aby se zabránilo křížové kontaminaci, ke které by mohlo dojít při použití pouze jedné sady.

Zkušenosti se získávají praxí. Lidem, kteří nikdy ručně nedokrmovali, doporučuji, aby se učili pozorováním jiných, zkušených chovatelů, kteří ručně dokrmují. Poté mohou zkusit dokrmovat aratingy, pyrury nebo alexandry malé (Psittacula krameri) a později začít krmit obtížnější druhy. Korela chocholatá (Nymphicus hollandicus), přestože patří k nejčastěji chovaným druhům, nepatří k nejjednodušším druhům na umělý odchov a chovatelům může přinést více frustrace než zkušeností.

Pokud používáte injekční stříkačky, doporučuji jednorázové plastové, nikoli skleněné, které se snadno rozbijí a jejichž střepy mohou při požití způsobit mláďatům vážná zranění. Mnozí chovatelé používají rostlinný olej k promazání gumového pístu stříkačky, aby se lépe používala, ale podle mého názoru mají stříkačky určitou trvanlivost, a jakmile začne drhnout píst, je čas ji vyměnit za novou. Při krmení natahujte dokrmovací kaši do stříkačky bez připojené hadičky. Tím zabráníte kontaminaci směsi přes hadičku, která byla předtím použita ke krmení mláděte do volete (při použití u více mláďat). Při použití stříkačky bez hadičky si připravte několik stříkaček, abyste zabránili kontaminaci při krmení přes špičku, která již přišla do kontaktu se zobákem mláděte. Při použití lžičky nalijte část kaše do malého šálku na espresso, abyste zabránili kontaminaci kaše přes lžičku. Po použití dokrmovací nástroje důkladně umyjte. Doporučuji nejprve použít vodu a mýdlo, abyste odstranili veškerou mastnotu, která se nahromadila ve stříkačce a sondě. Po omytí nástroje opláchněte, namočte alespoň na 10 minut do dezinfekčního prostředku, znovu opláchněte velkým množstvím vody a nechte volně uschnout. Při krmení sondou dávejte velký pozor, abyste nepropíchli tenké vole. Zvláště nebezpečné jsou menší sondy s malými hroty. Před použitím nové sondy přejeďte konečky prstů po celém povrchu, zejména po hrotu sondy. Jakákoli nerovnost na povrchu je dostatečným důvodem k vyřazení sondy. Sondu zasuňte do zobáku mláděte až po přidržení zobáku po stranách a pobídnutí mláděte, aby si řeklo o potravu; pokud mládě odmítá přijímat potravu, ať už proto, že je ve věku odstavu a snaží se zhubnout, nebo proto, že bylo odebráno z hnízda v relativně pozdním věku a ještě si nezvyklo na krmení, buďte opatrní: netlačte na něj, jinak může dojít k vážnému zranění. Pokud se zdá, že se mládě dusí nebo má nějaké problémy, okamžitě vytáhněte sondu, aniž byste mu vstříkli kaši. Toto chování může být důsledkem toho, že sonda byla zavedena do průdušnice. Sondu vždy zavádějte z pravé strany, kde je jícnový otvor, a potravu vypouštějte až po spatření sondy – pohybujte stříkačkou, abyste viděli pohyb v jícnu – hrot sondy lze také nahmatat ve voleti. Někteří chovatelé dávají přednost hadičce před sondou, ale podle mého názoru je riziko zavedení měkké hadičky do průdušnice vysoké. Příliš velké „poskakování“ mláděte při krmení může způsobit, že se hadička uvolní a může dojít k jejímu spolknutí. Sonda Luer Lock je dobře zajištěna a při poskakování mláděte se neuvolňuje. Pokud si nejste jisti, jak hluboko má být sonda nebo hadička zavedena, označte délku zavedené hadičky nesmazatelnou fixou. Při ručním odchovu se spoléhám na dva nástroje (lžičku a stříkačku se sondou), i když jsem byl v minulosti svědkem použití všech možných metod a nástrojů. V brazilské Amazonii jsem pozoroval, jak domorodí Caboclos žvýkají různá semena, vařený maniok a různé plody a pak krmí mláďata ze svých úst. Ve Střední Ame-

rice jsem v době největšího boomu obchodu s ptáky pozoroval velmi efektivní dokrmování amazoňanů žlutokrkých za pomoci ohnuté plechovky. Mláďata byla držena prsty po stranách zobáku a potrava jim byla nalita do krku. V Argentině se ke krmení amazoňanů modročelých poddruhu xanthopteryx používaly malé plastové nádobky s dlouhou kulatou hladkou špičkou, ve kterých se prodával motorový olej. V průběhu několika dní jsem sledoval, jak Beto Mensú krmí stovky mláďat tímto nástrojem, který vkládá do zobáku a do jícnu; tento postup vypadal velmi krutě, ale když jsem ho upozornil, že by mohl vést ke zranění, dovolil mi prohlédnout zobákovou dutinu desítek mláďat. Překvapivě – možná proto, že si dával pozor, aby byly špičky vždy hladké a neporušené, a pokud došlo k poškození v důsledku kousání, vyhodil je – žádné z mláďat nevykazovalo známky výskytu Candida albicans, škrábanců nebo řezných ran. Následně jsem experimentoval s napodobeninou tohoto systému – plastovými láhvemi od kečupu a hořčice s trubičkou připevněnou ke špičce, ale nezřídka se mláďatům podařilo špičku i při největší opatrnosti vyviklat a následně spolknout. S výjimkou jednoho případu se mi vždy podařilo vytáhnout hadičku jemným masírováním volete až k ústí jícnu a následným vytažením pinzetou; v jednom případě bylo nutné, aby veterinář vyřízl ve voleti malý otvor, kterým se hadička vytáhla, a já jsem ten den přestal tento způsob krmení používat. Ať už používáte jakoukoli pomůcku ke krmení, vždy po krmení otřete zobák zevnitř i zvenku (navlhčeným ubrouskem). Zabráníte tak růstu Candida albicans, množení bakterií na kouscích potravy nebo vytváření nehygienických nánosů zaschlé potravy na rostoucím peří. → Množství potravy nabízené při krmení Obecně platí, že mládě by mělo být denně krmeno 10–12 % své hmotnosti (Silva, 2018). To lze snadno vy-

Den stáří a počet krmení během dne

Amazoňan zelenolící Amazona viridigenalis

Amazoňan fialovotemenný Amazona finschi

0/6–8 1/6–7 2/6–7 3/6 4/6 5/6 6/5–6 7/5–6 14/4 21/3 28/3 35/3 42/3

1–2 1–2 2–3 3 3–4 4–5 5–6 6–8 15–20 25–35 30–40 40–45 40–45

1–2 2 2–3 3 3–4 4 4–6 6–8 15–20 25–35 30–40 40–45 40–45

Přemístění do klece po dosažení maximální hmotnosti ve 40–47 dnech/3 krmení

Krmná dávka 40–45 ml

— V odchovně jsou umístěna mláďata různého stáří (foto: T. Silva)

počítat po každodenním vážení. Pro ty, kteří dávají přednost základním údajům, uvádím data z dnes již zaniklého Avicultural Institute for Bird Breeding (in litt., 1986), které poskytla Janet Hansonová (viz tabulka níže). → Teplota v inkubátoru Neopeřená mláďata je třeba udržovat v teple, to je životně důležité, jsou velmi mladá; postupně, jak stárnou, dokáží se sama termoregulovat a teplotu lze snižovat až do finálního umístění do klece, kdy jsou chována při pokojové teplotě. Po vylíhnutí je držím při teplotě 37 °C a v následujících týdnech teplotu pomalu snižuji. Přesnou teplotu lze odvodit pozorováním jejich chování. Pokud mláďata lapají po dechu, pískají, neustále se pohybují a snaží se udržet si odstup od ostatních mláďat, se kterými jsou v misce, je teplota příliš vysoká; naopak,

Amazoňan modročelý Amazona aestiva

Amazoňan žlutočelý Amazoňan žlutokrký Amazona ochrocephala Amazona auropalliata

Krmná dávka v ml 1–2 1–2 2–3 2–3 2–4 2–3 3–4 3–5 4–6 3–6 5–7 4–6 6–8 4–8 6–10 5–10 20–25 15–25 30–35 25–35 40–45 40–45 45–50 45–55 45–50 50–55 Krmná dávka 45–50 ml

Krmná dávka 45–50 ml

Amazoňan žlutohlavý Amazona oratrix

1–2 2–3 2–4 3–6 4–8 4–10 4–12 4–12 15–25 30–40 40–50 50–55 50–60

1–2 1–2 1–3 2–4 3–6 5–8 5–9 6–10 15–25 30–40 40–45 40–55 40–55

Krmná dávka 50–60 ml

Krmná dávka 45–55 ml

— Dospělý amazoňan běločelý menší (Amazona a. nana) ve svém přirozeném biotopu (foto: M. Pelánek)

Amazoňan běločelý Amazona albifrons

23–26 cm

4–5 vajec

205–235 g

25–26 dní

7,5–8 mm

II (B)

Amazoňan běločelý a jeho poddruhy U amazoňana běločelého jsou uznávány tři poddruhy. (Peters, 1937; Forshaw, 1973; Gómez Garza, 2014). Ty vykazují nápadný pokles velikosti, přičemž nejjižnější poddruh nana je nejmenší (a také nejmenší zástupce rodu Amazona, pokud jde o délku; jeho hmotnost a hmotnost amazoňana černouchého (A. xantholora) jsou si dosti podobné). Jak albifrons, tak xantholora jsou považovány za velmi příbuzné druhy, přičemž areál výskytu prvního druhu obklopuje místo výskytu druhého (viz Forshaw, 1973). Forshaw (2006) zpochybňuje platnost poddruhu nana a píše, že je málo odlišný od nominátní formy albifrons. Nesouhlasím s ním a následuji Gómeze Garzu (2014), který uznává tři poddruhy. Když je nominátní forma albifrons viděna naživo, je zjevně mnohem větší než ostatní poddruhy.

Amazoňan běločelý větší LATINSKÝ NÁZEV: Amazona albifrons albifrons (Sparrman). Původní název byl Psittacus albifrons z roku 1788 a poté Chrysotis albifrons z roku 1854, než jej Hermann Schlegel v roce 1864 přejmenoval na Amazona (viz Salvadori, 1891).

— Amazoňan běločelý větší (Amazona a. albifrons) (foto: F. Brzák)

VÝSKYT: V původním popisu nebyla typová lokalita uvedena, ale Miller (1905) ji následně omezil na jižní Mexiko. HISTORIE NÁZVOSLOVÍ: Druhové jméno je odvozeno z latinských výrazů albus (bílé) a frons (čelo). ROZPOZNÁVACÍ ZNAKY: Dospělci vykazují pohlavní dimorfismus, který však není tak nápadný jako u amazoňana černouchého (A. xantholora). Samci jsou zelení, peří na hlavě, ale zejména na krku a horní části těla je lemováno černou barvou; u některých jedinců je stejně zbarveno i peří na hrudi. Úzký pruh nad nozdrami, ozobí a okolí očí jsou červené; čelo je bílé, někdy žlutavě zbarvené; temeno a týl matně modré, peří černě lemované. Ohbí křídel a křidélko jsou červené, 189

Hmotnost vejce: 19,43 g Hmotnost čerstvě vylíhlého mláděte: 16,62 g Hmotnost vaječné skořápky: 2,48 g Plán krmení: → 1.–6. den krmení každé dvě hodiny 9× denně → 7.–13. den krmení každé tři hodiny 7× denně → 14.–49. den krmení každé čtyři hodiny 5× denně → 50.–56. krmení třikrát denně (ráno, odpoledne, večer) Hmotnostní přírůstky byly zaznamenány takto: Stáří ve dnech

Hmotnost (g) před prvním krmením v daný den

Hmotnost (g) po prvním krmení v daný den

1 2 3 4 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35 37 39 41 43 45 47 49 51 53 55 57 59

16,56 19,50 24,69 32,12 38,03 53 70 86 100 114 132 150 170 188 206 230 252 270 300 324 356 364 374 396 404 390 392 386 372 356 344 330

17,07 20,31 25,85 34,37 40,93 57 74 92 104 122 140 160 182 200 220 244 266 286 314 336 374 384 396 416 416 414 414 402 388 368 358 344

Mláďata byla přemístěna do klece ve věku 52 dnů. MUTACE: Amazoňané žlutolící mexičtí pocházející z Mexika mají často různě červené tváře a někdy i hrdlo; nejlepší exempláře mají červenou většinu hlavy, přičemž žlutá barva splývá s červenou. Pro Evropany jsou tito ptáci nejpřitažlivější a chovají je pro tento znak. Označují je jako Amazona autumnalis autumnalis var. „mexicana“. Červeně zbarvená forma se nedá přiřadit k populaci, ale vyskytuje se u některých jedinců v hejnu, kteří obvykle žijí ve společnosti normálně zbarvených ptáků, často se jedná o samce (Rafael Zamora Padrón in litt., 2011; Miguel Ángel Gómez Garza, in litt., 2011). 226

— Amazoňan žlutolící mexický lutino mutace (foto: J. Nožička)

V Mexiku jsou známi ptáci bez žluté barvy, ale s kaštanově zbarveným čelem (připomínající Amazona finschi), ale tito jedinci se zhruba v jednom roce věku mění v normálně zbarvené ptáky (Miguel Ángel Gómez Garza, in litt., 2011). V době rozkvětu obchodu s volně žijícími ptáky jsem viděl řadu jedinců, zejména dospělých ptáků dovezených z Hondurasu, u nichž bylo žluté peří výrazně roztroušeno po celém těle. Tito jedinci vždy po přepeřování získali zpět standardní zbarvení, což dokazovalo, že stav peří souvisí buď s výživou, nebo je důsledkem nějakého patogenu. Javier Braun z Mexika a Jacobo Lacs z Panamy vlastní exempláře lutino, u nichž je peří na těle žluté, červené plochy jsou zachovány, zobák je rohovinově zbarvený a oči jsou růžové. Braun má také skořicového jedince, jehož opeření je spíše zelenožluté než žluté. Lacs má samce, u něhož je tělo světle zelené, přední část tváří, čelo a temeno jsou červené, vršek hlavy purpurový, tváře jsou žluté, zobák je celý rohovinově zbarvený a oči jsou červené. V Mexiku se vyskytuje parblue jedinec, jehož peří po těle je namodralé; červené a žluté plochy jsou zachovány a zobák je stejný jako u normálně zbar-

— Fallooooooow (foto: T. Silva)

— Modrá mutace amazoňana žlutolícího mexického (foto: T. Silva)

— Amazoňan žlutolící mexický mutace parblue (foto: T. Silva)

— Lutino (foto: J. Nožička)

— Amazoňan žlutolící mexický pastelové mutace (foto: T. Silva)

veného jedince. Podobného ptáka vlastním i já. Existuje také pravý modrý s bílými tvářemi. KŘÍŽENCI: Jsou známi hybridi nominátní formy autumnalis a poddruhu salvini. Křížence mezi samcem nomi-

— Amazoňan žlutolící mexický mutace skořicová dilute (foto. T. Silva)

nátní formy autumnalis a samicí amazoňana žlutohlavého velkého (A. o. oratrix) odchoval na Filipínách Antonio de Dios. Při své návštěvě v roce 1990 mi ukázal jednoho z ptáků, který se neuvěřitelně podobal amazoňanu čer227

— Amazoňan modročelý východní přírodně zbarvený (vpravo) a olivové mutace (vlevo) (foto: T. Silva) — Amazoňan modročelý východní skořicové mutace (foto: Corrientes Loro Park)

— Amazoňan modročelý východní mutace dilute (foto: D. Monroger)

— Amazoňané modročelí východní mutace lutino (foto: R. Burattini)

— Amazoňan modročelý východní šedozelené mutace (foto: M. Weinzettl)

360

— Amazoňan modročelý východní mutace edged (foto: D. Monroger)

Amazoňan modročelý západní LATINSKÝ NÁZEV: Amazona a. xanthopteryx (Berlepsch). Původní název Chrysotis xanthopteryx (Berlepsch, 1896). VÝSKYT: Typový exemplář byl odloven v Bueyes, provincie Beni, východní Bolívie (Berlepsch, 1896). Ptáci z této lokality vykazují zbarvení podobné níže uvedenému typu. HISTORIE NÁZVOSLOVÍ: Překlad druhového pojmenování xanthopteryx lze přeložit jako žlutokřídlý (žlutá – xantho a křídlo – pteryx). ROZPOZNÁVACÍ ZNAKY: Opeření dospělce je mnohem variabilnější než u nominátní formy aestiva, zejména co se týče rozsahu a odstínu žluté barvy na hlavě, který se může pohybovat od několika per až po celou hlavu (a může mít dokonce i podobu písmene V na hrudi); intenzita se může lišit od žlutobílé až po sytě okrově žlutou; obvykle čím je plocha menší, tím je žlutá světlejší. Modrá barva se také liší v odstínu a množství3, u některých jedinců úplně chybí žlutá barva na hlavě a tato oblast je zcela nahrazena modrou. Obvykle je u těchto jedinců s modrou hlavou ohbí křídla zelené, i když občas mohou mít někteří z těchto ptáků na ohbí křídla několik žlutých a červených per. Tito papoušci s modrou hlavou a zelenými křídly pocházejí z pohoří Sierra de Santa Bárbara v argentinských provinciích Jujuy a Salta. Převážně zelení ptáci mají více matné a tmavší zelené barvy. U samců obvykle platí, že čím větší část hlavy je zabarvena dožluta, tím více žluté nebo žlutočervené je možné vidět na ohbí křídel. Stehna jsou někdy na vnitřní straně žlutá. Lysé okruží se pohybuje od bílé po šedou barvu; tmavší oční kroužky se obvykle vyskytují u tlumeněji zbarvených jedinců. Mladí ptáci se podobají dospělcům, ale obvykle (i když ne vždy) mají méně výrazně zbarvené plochy na hlavě a křídlech, šedou duhovku a zobák, jak je popsáno u nominátního A. a. aestiva. Plně vybarvení jsou do tří let věku, i když výjimečně zbarvení jedinci, jak mi ze své zkušenosti popsal Hugo Starcke, se začínají vybarvovat již kolem 12 měsíců věku (in litt., 2013). DÉLKA: 35–37 cm, délka závisí na geografickém rozšíření, jak bylo popsáno výše. HMOTNOST: Průměrná hmotnost 13 ptáků obou pohlaví ze všech částí areál výskytu je 409,8 g, rozmezí 370,1– 513,9 g, těžší ptáci pocházejí z provincie Chaco v Argentině. Berkunsky et al. (2009) uvádí, že samci jsou těžší než samice, a to 431 ± 46 g oproti 386 ± 40 g u samic. ROZŠÍŘENÍ, HABITAT A BIOLOGIE: Většina autorit udává, že jeho areál výskytu sahá od severní a východní BoPříklady rozšíření žluté barvy je možné nalézt v následujících knihách: Stoodley, J. a P., 1990, Genus Amazona, Portsmouth: Bezels Publications; strany 40, 42 a 43. Silva, T., 2018, Psittaculture, Olomouc: Nová Exota; strany 562, 569 a 573.

— Dospělý amazoňan modročelý západní (foto: GTW)

lívie a přilehlého jižního Mato Grosso v Brazílii, na jih přes velkou část Paraguaye až po severní Santa Fé a Chancaní v Córdobě v Argentině. V argentinské části areálu je nejvzácnější v Santa Fé, kde se k doplnění stavů používají zabavení ptáci (Darrieu, 1983, Marschoff, 1992, del Hoyo et al., 1997, Juniper a Parr, 1998, Forshaw, 2006, Banchs a Ibañéz, 2014, Sciabarrasi et al., 2020, Damián Casconi in litt., 2020). Přední ornitolog Luís Fávio Silveira se domnívá, že xanthopteryx se nevyskytuje v oblasti Brazílie (in litt., 2020), a uvádí rozšíření, které sahá od Bolívie a Paraguaye až po Argentinu. V Argentině je tento poddruh hlášen v okolí Buenos Aires. Ptáci, zřejmě potomci uprchlých a záměrně vypuštěných bývalých domácích zvířat, jsou nejčastěji pozorováni v okolí Museo de Ciencias Naturalas „Bernardido Rivadavia“ a ve čtvrtích Palermo a Colegiales, kde byla pozorována hejna čítající 200 jedinců (Ibañez et al., 2014, Juan Raggio in litt., 2020, Andrés Suárez in litt., 2020). Tento papoušek se usadil také na Portoriku, kde se začíná křížit s amazoňanem oranžovokřídlým (Amazona amazonica) (Carlos Ramírez in litt., 2020), a v Miami na Floridě (vlastní pozorování), kde se vyskytoval původně jako čistá (Kale et al., 1992), ale následně jako hybridní populace (s Amazona amazonica, A. auropalliata a A. o. oratrix). Kromě toho existují divoké populace v São Paulu a Porto Alegre v Brazílii (José Luis Tella in litt., 2019). V Evropě se nachází divoká populace v Janově v Itálii (Mori et al., 2017). Italská populace pochází z roku 1991 a začala se rozmnožovat v roce 1993. Bylo doloženo křížení s Amazona ochrocephala. V místech, kde se setkávají poddruhy aestiva a xanthopteryx, je zaznamenána intergradace. Short (1976) uvádí, že v jižním Mato Grosso v Brazílii a severozápadní Paraguayi se vyskytují ptáci vykazující znaky obou poddruhů. Darrieu (1983) uvádí jako zónu intergra361

— Snůška amazoňanů červenokrkých (foto: V. Marcuk – ACTP)

— Čerstvě vylíhlé mládě amazoňana červenokrkého (foto: K. Scholtyssek – ACTP)

jedince podařilo jen zranit, a tak oba přežili. Porter před odjezdem z Dominiky získal další tři ptáky, přičemž jeden z členů původního páru uletěl. „Dva papoušci měli rozsáhlá zranění a byli svázaní provazem, ale rychle se uzdravili. Velkým problémem bylo zbavit je návyku na cukrovou třtinu, takže na Barbadosu jsme do chladírny naší lodi naložili sto kilogramů této potravy. Papoušci brzy po vyplutí začali jíst měkké ovoce z jídelny. Nedlouho poté, co jsme dorazili do Anglie, jeden z ptáků uhynul na následky střelného zranění, které utrpěl na Dominice, a dalšího zahubilo onemocnění sleziny.“ Jeden osamocený exemplář se v roce 1929 dostal do vlastnictví J. Spedana Lewise (Low, 1972). Zhruba v téže době choval jednoho papouška také vévoda z Bedfordu. Roku 1966 se pár amazoňanů červenokrkých nacházel u soukromého chovatele na Bermudách (H. H. Jacobsen in litt., 1983). O čtyři jedince pečoval ptačí park Walsrode. Samice údajně postrádaly červená hrdelní pera. Informace pochází od Charlese Cordiera ze 70. let 20. století. Tyto exempláře se staly předmětem sporu, protože Dominika zpochybnila legálnost jejich vývozu. Jeden z párů byl veřejně vystavován, zatímco druhý zůstal v zázemí. Poté ovšem došlo k převozu všech papoušků do Dominikánské republiky, kde park Walsrode provozoval chovné středisko. Zde pak všichni ptáci – až na jednoho – uhynuli. Přeživší samice se v roce 1991 ocitla v Loro Parque. Na počátku mého působení v Loro Parque roku 1989 se v chovu nacházel jediný samec, kterého předtím získal Wolfgang Kiessling v Kanadě. Exemplář byl velmi nemocný a apatický. Po mnoha testech se potvrdilo mé podezření, že je napaden bakterií Chlamydia psittaci. Léčba přípravkem Vibravenös (injekční doxycyklin, Pfizer) měla úspěch. Během několika týdnů se papoušek zotavil a apatie ustoupila. Poté jsem mu nabídl partnera,

amazoňana žlutokrkého. Papoušci se velmi dobře snášeli a několikrát jsem viděl, jak se samec pokouší o páření, vážil však podstatně více než samice, která před ním uhýbala. Nakonec sice měla několik snůšek, ale ukázalo se, že vejce jsou neoplozená. Samce jsem tedy spároval se samicí amazoňana červenočelého (Amazona rhodocorytha). Výsledkem bylo jediné vejce. Přestože bylo oplozené, nepřečkalo počáteční fázi inkubace. Své snahy jsem nicméně doplnil jednáním o zápůjčce samice z Walsrode. Španělské předpisy dle CITES nedovolovaly přímý dovoz papouška z Dominikánské republiky; exemplář musel nejprve projít karanténou v Německu a teprve poté s německým CITES jej celníci pustili do Španělska. Po nekonečném čekání, papírování a dlouhých telefonátech amazoňan konečně dorazil. K mému zděšení měl defekt nohy, chyběly mu prsty na druhé noze, měl pokleslé křídlo a chybělo mu oko; bylo mi řečeno, že je mírně nedokonalý, ale dokud pták nedorazil, netušil jsem, jak moc nedokonalý. Chyběla mu také živost, kterou se vyznačoval, když jsem ho před mnoha lety v Německu viděl ještě v dobrém stavu. Navzdory všem deformacím a handicapům samce zaujala svým vzhledem a brzy se výjimečně sžili. V roce 1992 byli několikrát viděni při páření a samice pravidelně navštěvovala budku. Vejce však nikdy nesnesla. Samec, který měl svěšené křídlo (téměř všichni papoušci původem ze Svaté Lucie a Dominiky měli v minulém století jedno křídlo svěšené jako důsledek toho, že byli střeleni v letu, což bylo typickou metodou odchytu), to zvládal docela dobře a teprve po spárování se rozvinula jeho pravá osobnost. Stal se ochranářským, agresivním a hlasitým. Ošetřovatelé museli být velmi opatrní, když vkládali ruce do klece, aby ptáky nakrmili a napojili, protože samec se na ně z bidýlka doslova vrhal. Sydney Porter (1930) popsal, že pokud teploměr klesne pod 21 °C, jsou ptá-

484

— Ručně odchovávaná mláďata amazoňanů červenokrkých (foto: D. de Boer – ACTP)

— Mládě amazoňana červenokrkého ve stáří 24 dní (foto: D. de Boer – ACTP)

ci otupělí a apatičtí, ale to rozhodně nebyl případ obou ptáků v parku. Když pršelo a rtuť teploměru klesla, byli mnohem aktivnější – volali, pohybovali se a pokoušeli se koupat. Low (1983) skutečně popsala ptáky dříve žijící v ptačím parku Walsrode jako odolné vůči chladu. V té době se kromě dvou párů v Loro Parque nacházely jednotlivé páry v dalších dvou sbírkách. V USA měl Joe Carte zapůjčený pár složený z exemplářů, které vlastnili Dr. Thomas Nichols a Ramon Noegel. Ptáci nikdy nezahnízdili. Druhý pár se nacházel v Německu. Viděl jsem jejich fotografie a krátké video. Oba měli zlomená křídla, což je důsledek toho, že byli střeleni. Je možné, že v té době byly mimo Dominiku chovány i další exempláře. Dnes je druh legálně chován mimo zemi původu pouze v ACTP v Německu a dříve i v kolekci zesnulého Jana Nedělníka z České republiky. SESTAVENÍ PÁRU: Vzhledem k vzácnosti amazoňana červenokrkého v zajetí cituji obsáhlé informace poskytnuté Vladislavem Marcukem z ACTP, kde je chována největší skupina tohoto druhu a kde jsou každoročně odchovávána mláďata (in litt., 2021): „Jsou monogamní. Vzhledem k získaným údajům z pozorování tvorby párů u ostatních maloantilských amazoňanů je možné předpokládat, že páry u tohoto druhu vznikají buď na počátku hnízdní sezóny (především dospělí jedinci, kteří zůstali nepároví), nebo v „jeslích“ (sociální jednotky či skupiny nedospělých ptáků). Na rozdíl od amazoňana Guildingova (Amazona guildingii) dochází k vnitropárové agresi pouze při mimořádných příležitostech a nebyla pozorována v období, kdy se původní skupina rozdělila na páry. Jakmile se páry usadí, intenzivně brání své teritorium pomocí vizuálních (agresivní chůze prováděná pouze samci, vzájemné předvádění ocasního vějíře, částečné zvedání křídel, blýská-

— Stejné mládě v pozdějším období vývoje (foto: D. de Boer – ACTP)

ní očima) a akustických signálů (teritoriální píseň, duety). Jednotliví ptáci, v naprosté většině samci, mohou být agresivní vůči blížícímu se vetřelci, zejména v různých fázích hnízdění. Teritoriální a vzájemné předvádění je prováděno jak u konspecifických, tak u kongenerických párů amazoňanů. Ve srovnání s amazoňany ze Svatého Vincenta vykazují amazoňané červenokrcí lepší vnitropárové souznění, vyšší frekvenci sociopozitivních interakcí (allopreening) v období rozmnožování i mimo něj.“ POTRAVA: Vladislav Marcuk, který má s tímto druhem bohaté zkušenosti, poskytl následující informace, jež doslovně citujeme (in litt., 2021): „V ACTP byly v posled485