9788090832503

Sedím proti tmavému oknu. Je hluboká noc. V okně se odrážím jako v zrcadle. Hlavou mi běží dnešní splašený den. Mám tušení, že bych si ho měl zapsat. Bojím se, abych ho nezapomněl. A také abych nezapomněl ty hovory o hebrejštině pod hvězdným nebem…

Spěchal jsem do dvou skladů vyzvednout knihy pro influencery na předpremiéru filmu Dvě slova jako klíč, na níž jsem měl spolu s režisérem Danem Svátkem promluvit, pak rychle do Orlických hor na poutní místo Králíky. Rád jsem přijal pozvání mezi duchovní a kazatele Církve československé husitské na jejich synodu, což je setkání, při kterém se věnují upevňování své víry. Mám přednášet o svých životních propadech a vzletech, prostě o cestách okolo vlastní duše a světa. Za normálních okolností by mě čekaly pouze příjemné, nestresové záležitosti.

Ale to bych si nesměl komplikovat život vlastní nedochvilností.

To je poslední věc, kterou chci na sobě změnit. Chodit včas nebo dokonce o něco dřív.

Takže jsem samozřejmě jel na poslední chvíli, navíc bez dokladů a bankovních karet, které se mi podařilo ztratit předešlý den. V rychlosti jsem nabral balíky se šesti svými knihami u jedné distribuce a řítil se do nakladatelství pro další dvě knihy, aby influenceři dostali průřez mou tvorbou, načež jsem zaregistroval trochu jiný chod motoru a smrad linoucí se zpod kapoty.

Vybral jsem místo, kde šlo bezpečně zastavit, a vylezl jsem na trávník před jednou pražskou vilkou. Můj starý, ale krásný kabriolet saab vypadal, že dojezdil.

Do toho mi volala žena, že naše děti mají průjem a zvrací, co prý má dělat. Mezitím se mi na displeji objevil čekající hovor od kamaráda, který mi občas volá, protože se cítí úplně na dně.

Slíbil jsem ženě, že zavolám zpátky, a přijal jsem hovor od kamaráda, kterého jsem poznal na jedné cestě, když jsem ještě provázel pralesem. Byl to typ bohatýra, co dokáže všechny u stolu fanfarónsky pozvat, vyznat ten samý večer lásku ženě a chvíli nato se s ní zuřivě pohádat. Takový ten typ mistra amoleta, všude jsem byl, všechno jsem viděl, všechno vím, od spousty věcí mám klíče a jsem prostě někdo.

Dokázal být ironický, pichlavý, ale i vtipný, milý a přátelský. Sečtělý člověk a milovník umění. Nadprůměrně inteligentní a rozhodný muž, bývalý obchodní ředitel jedné velmi významné firmy. V průběhu několika let vystřídal pět přítelkyň. Se ženou, s níž má dvě dcery, se před deseti lety rozvedl. Volá mi už pár měsíců. Ke všem jeho vlastnostem se připojila ještě jedna, jež ho začala požírat.

Lepivá sebelítost.

Mocnější než alkohol, který mu zkazil celý život.

Telefon od Vincenta začal ponuře: „Ahoj Josefe, už nemám sílu žít. Děkuju ti za všechno. Seš jedinej, komu to volám. Poslední přítel, který mi zůstal. Dneska večer si to hodím.“ Chápu, že mu je úzko a potřebuje se někomu svěřit, ale nervy mám jenom jedny a začít den s hodinovým monologem na téma jak je život na hovno zrovna ve chvíli, kdy na mě volá paní na invalidním vozíku, proč parkuju bez dovolení na jejím trávníku, se mi nechce, a tak mu řeknu: „Prosím tě, kamaráde, můžu ti zavolat za dvě minuty? Jenom tady něco neodkladného vyřeším a pak ti zavolám.“ Z telefonu se ozve: „Hele Josefe, a to jsem ti ještě neřek‘, co všechno jsem pro svý dcery udělal… Popravdě, řekl mi to minimálně stokrát. „Hele, prosím tě, vydrž, já ti za dvě minuty zavolám.“ Dosprintoval jsem k paní, v klidu a s úsměvem jsem se jí představil, vylíčil situaci, omluvil se, že jí parkuji neomaleně před domem, věnoval jí podepsanou knihu, zeptal se na její adresu (kvůli odtahovce) a zavolal jsem kamarádovi pojišťovákovi Rosťovi, jestli by ten odtah nezařídil. Je úžasný, zařídí to. Uf. Do toho mi znovu volal Vincent zřejmě s dalšími podrobnostmi o své chystané smrti. Vzal jsem tedy zase telefon a on mi začal opět vyprávět příběh svého desetiletého pádu, kdy prý ztratil všechny přátele, postupně všech svých pět žen a dnes ho ani jedna z jeho dcer nechce vídat. Přišel o skoro veškerý majetek a je bez práce i podnikání. Utápí se v alkoholu, který čím dál víc prohlubuje jeho deprese. Řeknu mu smutně a smířeně, že chápu jeho bolest, ale že

mi to říká snad už po sto prvé a jestli chápe, že i ostatní lidé mají své malé životy a pinoží se za čímsi, co mu asi v téhle chvíli připadá úplně nepochopitelné. Že vím, že ho nezajímá, že mi právě zkolabovalo auto a za třicet osm minut mám promluvit na předpremiéře v Praze a do toho všeho musím řešit, že moje děti mají horečku, zvrací a mají průjem.

Odpověď sekne okamžitě: „Pepíku, ale fakt to nechceš srovnávat s tím, že někdo odchází ze života?“ „Promiň, ale nevím, jestli si uvědomuješ, že mi tuhle novinku voláš už několik měsíců. Ale já to pro tebe rád udělám, zvednu ti telefon a vyslechnu si tě. Nezablokuju si tě jako tví ostatní blízcí, protože seš můj kamarád a já jsem křesťan. Ale kurva, nedělej ze mě blbce, Vincente!

To tvý teatrální umírání začíná bejt pěkně otravný. Pojďme to zkrátit. Řekni mi, co potřebuješ a já to udělám hned, jak budu mít čas.“ „Josefe, ale prosím hned, jedná se o otázku života a smrti.“ „Ty vole, ještě jednou to zopakuješ a pokládám telefon.“ „Zavolej mý dceři...“ „Nebudu jí volat, protože jsem jí už jednou volal a řekla mi, abych ji neobtěžoval, a že tebe už vidět nechce. Proto, co jsi prý udělal její mamince. A pak jsem jí volal na tvoji žádost ještě sedmnáctkrát, to vím přesně, protože to jde dohledat v historii hovorů. A ona mi sedmnáctkrát nevzala telefon a při tom osmnáctým volání si mě zablokovala.“ „Josefe, prosím tě, udělej to pro mě.“ „Dobře, udělám to, i když vím, že je to zbytečný, protože mě má už zablokovanýho stejně jako tebe. Ale zavolám jí, až mi pošleš esemesku, že je to úplně poslední prosba, kterou ke mně máš. A já ti tu zprávu přepošlu vždycky, když mě o něco znovu požádáš.“ „To je vydírání a manipulace, Josefe. Já bych to pro tebe taky udělal. Vždyť víš, že jsem byl i laskavej a pokornej.“ „Udělal bys to osmnáctkrát? Ani hovno. Ty vole, když jsi byl šéf velký firmy, tak jsi byl arogantní, sebestřednej a sarkastickej vůl. Ty mi budeš něco říkat o pokoře… Víš co ti řeknu?

Stokrát jsem se k Pánu Bohu obracel a ptal se, proč jsem tě měl potkat. A teď mi to došlo, to mám za všechny svý hříchy.

V každým, koho potkáváme, se totiž máme trochu poznat. A já se v tobě poznávám. Jediný, co jsem nebyl, bylo zbohatlický okázalý hovado. Ale to jenom proto, že jsem neměl tolik peněz jako ty, ne že bych byl tak dobrej. Díky tobě si uvědomuju, co už bejt nechci. A za to ti děkuju, milý Vincente. Seš moje špatná karma za všechny ty moje kamarády, jejichž dobrotu jsem někdy zneužíval. Teď ale potřebuju vyřešit spoustu věcí, vynosit do jednoho kina na Václaváku knížky, vím, že ti to je úplně u prdele, do toho nechat odtáhnout auto, půjčit si v Praze jiný auto na další přednášku, kterou pořádně ani nevím, kde mám, oklepat se a na předpremiéře se tvářit hrozně vyklidněně jako laskavý tvůrce. Tak mě, prosím tě, přestaň štvát. A to všechno musím stíhat v řádu minut, který tady teď úplně zbytečně promrhávám.

Tak počkej, až to za ty dvě hodiny všechno vyřeším, a já ti zavolám. „Josefe, ještě jsem ti ale chtěl říct, kolik jsem toho pro svý dcery, který mě odkoply, udělal…“ Přerušil jsem ho výhružným hlasem: „Vincente, děkuju, žes mě naučil, že i laskavost má své hranice. Pokládám.“