Pierre Teilhard de Chardin byl přírodovědec, vizionář, jezuitský kněz a dobrodruh. Narodil se ve Francii v roce 1881, zemřel v New Yorku na Velikonoce 1955. Většinu života prožil v exilu v Číně a na přírodovědných výpravách. Jeho myšlenky byly pro tehdejší církev nepřijatelné, musel proto opustit milovanou Paříž, kde se měl stát profesorem. Publikovat směl jen přírodovědné články v oboru, paleontologii, kde dosáhl významných úspěchů. Přesto se nevzdal, a i když drtivým tlakem ze strany svých církevních nadřízených po celý život trpěl, až do konce života psal množství textů v naléhavé touze předat svou vizi, podat svědectví o dramatickém příběhu cesty všech tvorů – v čele s člověkem – za dokončením evoluce a sjednocením s Bohem v plnosti bytí.
Jeho „domovem“ bývaly často rozlehlé pouštní oblasti, občas bujné tropické pralesy a při nesčetných plavbách také otevřená moře a oceány. Své eseje o evoluci a křesťanství psal často na palubách zaoceánských lodí a v textech je to znát. Uvažuje a píše v kosmických rozměrech a zároveň stále zaostřuje na úděl jednotlivce. Co má konkrétní člověk se svými touhami a strachy dělat v tom obrovském vesmíru, jak pochopit jeho pohyby a záměry, a jak se připojit k nějakému dílu, aby to všechno nakonec dobře dopadlo? To je Teilhardova otázka. Měřítko jeho myšlení je kosmické, řešení je však osobní. Pro každého z nás a z jakéhokoli výchozího
místa má nějaký nápad, jak pokračovat ve sjednocování světa.
Pokud už jste o Teilhardovi něco slyšeli, možná vám utkvělo slovo noosféra nebo bod Omega. To jsou termíny, které pro své dílo vytvořil a používal. Ale co znamenají? V této knize zkouším vysvětlit celek Teilhardova rozsáhlého a místy složitějšího díla tak jednoduše a pokud možno prakticky, jak jsem jen byla schopna (velice děkuji za pomoc s překladem do „lidštiny“ redaktorce Šárce Grauové, bez ní by to nešlo).
Používám citáty snad ze všech svazků Teilhardových třinácti sebraných spisů a také z některých dopisů, aby se ukázalo bohatství jeho díla, protože je nedobrým zvykem citovat pořád jen Vesmír a lidstvo. Vybrala jsem šest témat, která se v nějaké podobě proplétají téměř každým Teilhardovým textem a dá se k nim něco najít prakticky kdekoliv, včetně dopisů. Vybírám tedy do každé kapitoly vždy několik pro mě nejzajímavějších citátů z různých míst a ty pak vykládám tak, aby se objevila jednota Teilhardova díla, kterou čtenář musí jinak trochu pracně skládat sám, takže mu některá vlákna mohou snadno uniknout.
S Teilhardem jsem se poprvé setkala někdy v sedmnácti letech, kdy jsem našla v matčině knihovně knihu Jak věřím. Mezi lidmi z undergroundu byl Teilhard na konci šedesátých let poměrně známý zásluhou filosofa
Jiřího Němce, který stihl připravit k vydání čtyři svazky ze třinácti sebraných spisů. Teilhard už se mnou zůstal při filosofických studiích, věnovala jsem mu i osm let doktorského studia, a nakonec jsem založila Českou společnost Teilharda de Chardin – abych mu vydáním zbylých spisů vrátila, co mi dal.
Myslím, že nadešel čas, kdy je možné Teilhardovo dílo znovu objevit a skutečně mu porozumět, protože Teilhard je „myslitelem krize“. Noosféra, vznikající síť propojených lidských myslí, je v současnosti zachvácena výraznou krizí uspořádání. Krize jsou podle Teilharda nutnou součástí vývoje a představují zásadní příležitost pro jednotlivce, aby se chopil nějakého „vlákna“ a zkusil ho dobře napojit, přispěl k velkému evolučnímu tkanivu, jehož cílem je jednota v různosti. Svět se stále více rozrůzňuje, stále vzniká něco nového, nové způsoby života, nová spojení – to je evoluční zákon, nebude to jinak. Aby svět obstál, musí se stále znovu uspořádávat a více propojovat. Tento hlavní zákon evoluce (rozrůzňující sjednocování) říká, že stabilní zůstanou jen celky, ve kterých se podařilo sjednotit různost – kultur, národností, náboženství, bytostí, které s člověkem obývají Zemi – ve vzájemné spolupráci a podpoře. Učíme se ho postupně respektovat, metodou pokusů a poměrně drastických omylů, a zrovna teď vidíme, jak silná reakce, založená na manipulaci
se strachem z budoucnosti, se proti jednotě v různosti vzmáhá po celém světě.
Cesta ke sjednocení není nijak jednoduchá, postupuje tápáním a hledáním, které pohání touha „být více“ vepsaná do nitra každého tvora. Propojování ani vývoj techniky se zastavit nedají a zastavit se nedá ani to, že na nás doléhá čím dál více zpráv z různých koutů světa, o kterých naši předkové neměli ani tušení, protože mezi sebou neměli tak rychlá spojení. Nemůžeme změnit rychlost ani složitost světa kolem nás, můžeme ale změnit způsob, jak se na něj díváme, jak tomu složitému tkanivu rozumíme. Co když jsme uvnitř nějakého většího, dosud nehotového organismu, který ale má už „srdce“ a „hlavu“, dá se s ním komunikovat, a zároveň můžeme společně tvořit jeho „tělo“?
Teilhardova vize mi zachránila křesťanství, a možná i naději. Už nedokážu vnímat kříž jinak než jako symbol evoluce, Tělo Kristovo je pro mě mocná entita prostupující celou Zemi a já jsem jedna z jejích buněk. A práce na stavbě tohoto Těla je můj každodenní úkol, který se mi může podařit jen ve spolupráci s ostatními, i když jsem introvert a nejradši bych někdy se vším skončila a nazírala jen klidnou nicotu, kdyby to nějak šlo. Teilhard mi zajímavě a dobrodružně zdůvodnil, že to nejde a proč to nejde, a hlavně mě naučil dívat se na lidi novým pohledem, se zájmem a láskou. Probudil
k bujnému životu všechny křesťanské termíny, které bych bez něho vnímala už jako odumřelé.
Četba Teilhardových textů dokáže prodloužit a proměnit vědomí tak, že se rozšíří přes celý vesmír –a jeho kosmickou lodí jsou křesťanské pojmy. Teilhard přeložil křesťanskou zprávu do kosmické řeči a tím ji zpřístupnil i všem za „hradbami“: je to zpráva i pro ateisty, lidi všech náboženství, ezoteriky, pro všechny. Přála bych si, aby četba této knihy byla vstupem do kosmického vědomí, které Teilhardovo dílo nabízí. Abyste po přečtení nějaké kapitoly měli chuť sáhnout po Teilhardovu textu a sami to zakusit, anebo ještě lépe: začít rovnou sjednocovat, „budovat Zemi“, tam, kde se zrovna nacházíte a v náladě, ve které zrovna jste.
Mgr. Františka Jirousová, PhD.
evoluce
božská hra a svoboda
Bůh tvoří věci tak, aby se tvořily samy.1
Stvoření evolučního typu (Bůh tvořící věci tak, aby se tvořily samy) se již dlouho zdá (…) jako nejkrásnější forma, jakou si pro způsob Boží činnosti ve vesmíru můžeme představit.2
Připadá mi, že člověk má podstatnou povinnost vymáčknout ze sebe a ze země všechno, co může tato země dát; a tato povinnost je tím naléhavější, že naprosto netušíme, jaké hranice, možná ještě dost vzdálené, Bůh našemu přirozenému poznávání a síle vytyčil. Růst a co nejvíce se realizovat, to je zákon vlastní všemu bytí. Nemohu uvěřit, že když nám Bůh otevřel pohled na božštější život, zprostil nás tím úkolu pokračovat v díle Stvoření, dokonce i v jeho přirozené rovině. Připadá mi, že ponechat svět, aby se ubíral svým směrem, a nesnažit se ho lépe ovládnout a pochopit, by znamenalo „Boha pokoušet“. Musíme se snažit zmírnit moc smrti a utrpení.3
Z kvalitativního hlediska není nijak rozporné připustit, že vesmír, který se navenek projevuje jako mechanický, je vybudován ze „svobodných“ jednotek – pokud
v něm obsažené jednotky jsou ještě hodně rozdělené a nedokonalé.4
Elementární svoboda částic roste v podstatné závislosti na syntetickém růstu molekul, které tvoří její podloží.5
Podle Teilharda je evoluce procesem sjednocování. Z původní stejnorodé mnohosti nesmírného počtu téměř totožných částic, které mezi sebou navazují různé vazby, se v jeho průběhu postupně vytvářejí stále komplexnější celky a bytosti. S rostoucí komplexitou přitom narůstá jejich rozmanitost, vnitřní hloubka a vzájemná propojenost. V křesťanské tradici je Bůh chápán jako plnost bytí; pro Teilharda je evoluce cestou k této plnosti. Plnost bytí znamená v jeho pojetí stav, v němž se maximální různorodost všech tvorů pojí s jejich jednotou – se sjednocením kolem společného božského středu. Kdyby Bůh chtěl pouze dosáhnout plnosti bytí, mohl stvořit svět už hotový a dokonalý. Podle Teilharda však Bůh tvoří proto, aby svým tvorům umožnil tvořit spolu s ním. Svět je tedy nehotový – otevřený vývoji –a největší Boží dar tvorům je svoboda. Bytí, které se podílí na tvoření a které vztah k Dárci udržuje ve stálém „tvořivém napětí“, Teilhard označuje jako sdílené. Můžeme si to zjednodušeně představit tak, že sdílené bytí
vyvěrá od Boha jako proud čiré energie nabitý možnostmi a přitom se neustále „vrací“ zpět k němu – obohacený o všechna díla, tvary a nápady, které přispěly k jeho rozrůznění.
Je těžké definovat svobodu tak, aby se to vztahovalo na všechny tvory – i na ty, kteří nemají rozvinuté vědomí. Simone Weilová ji vymezuje stručně jako „možnost volby“.6 Teilhard používá termín samouspořádání nebo autoevoluce a má přitom na mysli určitou spontaneitu, tvořivost a výběr z možností, které nelze zredukovat jen na vnější nutnost.
Bůh dává stvořeným bytostem možnost, aby si pokud možno hned od počátku stvoření svá „díla“, tedy všechny typy komplexních celků, vytvářely samy. Tato tvůrčí činnost má různé stupně a s tím, jak roste komplexita bytostí, se v průběhu evoluce stále zintenzivňuje.
Nejvíce se projevuje u člověka, u něhož se pojí s plnou zodpovědností za budoucí podobu světa. K plnosti svobody může dospět jen bytost, která dokáže svým rozhodnutím celé stvoření dovršit – nebo zničit.
Udivující míru spontaneity projevují i bytosti, které nemají vědomou volbu, například sněhové vločky. Všechny krystalizují – tvoří svůj tvar – podle stejné šesterečné soustavy, tedy podle stejných fyzikálních pravidel, a přesto žádné dvě vločky nejsou stejné. Na fyzikální úrovni by se o určitém druhu svobody dalo uvažovat v rámci
kvantové fyziky, která nahradila představu vesmíru jako hodinového stroje.
Pléróma je dokončené Království Boží.7
(…) zjišťujeme, že v té velké hře jsme sami hráči a zároveň i kartami a sázkou. Vstaneme-li od stolu, nic už nebude pokračovat. A nic už nás také nemůže přinutit, abychom zůstali sedět. Stojí ta hra za to – anebo nás někdo podvedl?8
Kdyby tuto kritickou hranici ještě před člověkem náhodou překročila jiná zoologická skupina, člověk by nikdy nevznikl; v noosféru by se rozvinula jiná skupina.9
Sjednocování se neděje mechanicky ani automaticky, jak se často Teilhardovi mylně přisuzuje. Od samého počátku vesmíru probíhá jako svobodné tápavé hledání v rámci evolučních zákonů. Každá možnost volby totiž předpokládá určitou síť vztahů, které vytváří strukturu či řád složený z pravidel a zákonů. Samouspořádání znamená schopnost si volit v tomto řádu vlastní výraz. V přírodě vzniká řád spontánně působením energie, která prostupuje hmotu: rodí se z chaosu a každý celek si ho v rámci základních evolučních zákonů do jisté míry vytváří sám.
V lidské společnosti hledáme řád tak, že zkoušíme různá pravidla, dohody a zákony. Dobrý řád je takový, který svobodu nejen umožňuje, ale také chrání. Tak vzniká postupně noosféra – myslící obal Země.
Kdyby Bůh předem určil, co má v evoluci konkrétně vznikat, ztratil by výsledek z hlediska Boha, který tvoří svobodné bytosti, jakoukoli cenu. Proud energie, jímž
Bůh tvoření udržuje a vybízí k růstu, neobsahuje v zárodku to, co bude vytvořeno. Je jen protkán pravidly, která tvoření umožňují. Je to podobné, jako když ve škole rozdáme dětem papíry a barvy. Můžeme jim dát téma, naučit je techniku, ale pak je necháme svobodně malovat. Konkrétní obrazy nejsou přece předem obsaženy v barvách ani v papíru, i když by bez nich nikdy nemohly vzniknout. U člověka se svoboda projevuje jako schopnost sebeurčení – tedy jako možnost objevit vlastní, jedinečnou roli v celku. Děje se to v prostoru, který nabízí možnosti, ale neurčuje cestu zvnějšku.
Teilhard občas popisuje evoluci jako určitý druh božské hry, jejímž cílem je naučit stvoření pravé svobodě. Podstata hry tkví v tom, že svoboda sebeutváření není něco, co si člověk může zajistit sám. Nezačíná tam, kde končí svoboda druhého, ale právě tam, kde mu ji ostatní bytosti umožní. Mé možnosti volby závisí na síti vztahů, kterou kolem sebe utvářím, na kvalitě spojování, vztahování, sjednocování. Člověk postupně zjišťuje, že míra jeho
svobody je přímo závislá na tom, jak se stará o svobodu tvorů zahrnutých v jeho vztahové síti, tedy jak sjednocuje.
Skutečná svoboda nespočívá v libovůli, ale v tvořivé účasti na evolučním procesu, jehož směr a smysl určuje vztah ke středu – k božskému Centru veškerého bytí. Jako
Bůh sdílí prostor naplněný bytím, abychom v něm mohli tvořit spolu s ním, i my se máme učit, že svoboda a plnost se rodí ze spolutvoření – z vytváření prostorů možností, v nichž každá bytost může rozvinout svůj jedinečný vklad.
Rozvíjení této svobody je podstatou evoluce.
Tím, že Bůh stvořil bytosti schopné tvořit, podstoupil riziko. Člověk se stává skutečným obrazem Božím
tehdy, když podobně riskuje – když druhým dává prostor pro spontánnost a tvoření. Vytvořit druhému prostor, aby mohl svobodně objevit svůj vklad, je způsob, jak se připodobňujeme Bohu – sdílíme s ním bytí, které tvoří a dává život.
V této velké hře stvoření Bůh určuje hlavní pravidla, ale z velké části ponechává na tvorech, aby se je naučili rozpoznat a respektovat. Podle míry jejich vnímavosti jim přitom různými způsoby nabízí svou pomoc. Hlavní pravidlo této hry zní: vytvářej jednotu v různosti. A jejím základním principem je rovnováha, neboť celky založené na stejnosti částí jsou nakonec nestabilní.
Termínem plnost bytí (řecky pléróma) označuje Teilhard završení díla stvoření – jeho definitivní výsledek,
dokončené Království Boží. To přirovnává k živému tkanivu, které Bůh spřádá jako mistrný tkadlec. Vlákna tkaniva však nejsou pasivním materiálem: každé z nich představuje svobodný příspěvek konkrétní stvořené bytosti, která se podílí na podobě celku tím, co sama vytváří. Na utváření konečné podoby stvoření se svým způsobem podílí všechno a všichni – i kameny, rostliny a zvířata –, protože žádné vlákno bytí nelze utkat bez účasti druhých. Člověk má v tomto procesu zvláštní úlohu: dokáže celé evoluční tkanivo pozvednout k Bohu a tím je předložit k proměně ve věčnou hodnotu. Ráj a věčnost nejsou podle Teilharda odměnou, kterou nám Bůh připravil bez našeho přičinění – jako bychom po smrti přišli do luxusního hotelu, na jehož podobě jsme se nijak nepodíleli a jehož styl nám není blízký. V rámci, který stanovil Bůh, a z materiálu, který svému stvoření poskytuje, si věčnost budujeme sami. Teilhard netvrdí, že tento náš svět je nejlepší ze všech možných světů, ale že právě tento – náš –svět, je tím, co máme k dispozici. A bude takový, jaký si ho s pomocí Boží sami „uděláme“.
Úkolem člověka – jakožto dosud nejkomplexnější bytosti, která disponuje nejmocnějšími prostředky – je pokračovat v evoluci. Na člověku tak podle Teilharda spočívá obrovská odpovědnost. A přitom jsme to nemuseli být my, lidé: rozumná bytost mohla vzejít i z jiného rodu. Možná by právě takovým tvorům (třeba kočkám, psům,
delfínům nebo prasatům) šlo sjednocování světa lépe.
Ale teď je to na nás.
Co neobjevíme, to zůstane neobjeveno. Na co se nepodíváme s láskou, to zůstane nerozvinuto – božská energie zůstane neprobuzená, nevyjádřená, promarněná. Jistěže Bůh dokáže podnítit někoho jiného, aby objevil něco podobného, ale bude to něco jiného. Zásobárna tvořivé energie je nekonečná, ale jednotlivá díla mají absolutní hodnotu právě proto, že představují jedinečné a neopakovatelné zpracování původní božské matérie. Každý tvůrčí akt je tak skutečným dílem spojení Boha a člověka – a skrze každé dílo můžeme proniknout až k hlubinám
Boží energie.
Svět v současné době prochází krizí a její zvládnutí závisí na tom, zda si pravidla té velké hry dokážeme osvojit. Teilhard je „myslitel krize“: celé jeho dílo je pokusem naučit člověka milovat jednotu v různosti a trvalou změnu, zamilovat si božskou hru i jejího původce a nahlédnout svět z nového úhlu. Člověk má dvě možnosti: buď najde způsob, jak svět dokončit, a stane se „dělníkem
Země“, dobrodruhem a dobyvatelem „energie lásky“, která jediná může lidstvo dovést k plnosti bytí – nebo se dá paralyzovat strachem a propadne násilí, začne svět uzavírat a zestejňovat, případně ho i zničí.
zákon tvořivého sjednocení
Tvořit znamená sjednocovat.10 – Tvořit v režimu konvergentní kosmogeneze znamená pro Boha sjednocovat.11
Základní objev, že všechna tělesa jsou seskupením odvozena z jediného počátečního typu částice, je jako blesk, který nám osvětluje dějiny vesmíru. Od samého počátku se hmota svým způsobem řídí velkým biologickým zákonem „zkomplexňování“, k němuž se budeme neustále vracet.12
Vědomí narůstá a prohlubuje se napříč posloupností kosmických jednotek proporcionálně k jejich organizované komplexitě.13
Teilhard nazval celou svou evoluční nauku teorií tvořivého sjednocení (union créatrice). Jako přírodovědec paleontolog celý život zkoumal fosilie a vývoj hornin, procestoval téměř celý svět a získal tak široký obraz o tom, jak se vyvíjela Země, rostliny, zvířata i člověk. Na základě těchto zkušeností vytvořil obecné schéma vývoje a rozpoznal několik evolučních zákonů, které řídí vývoj na všech úrovních evoluce – od geosféry přes biosféru až po lidskou sféru – noosféru. Zatímco vědci obvykle
hledají zákony platné pro jednotlivé roviny světa – fyzikální, biologickou či lidskou –, Teilhard se snažil postihnout zákony, které působí v celku. Jeho přístup je tedy holistický, blízký tomu, jak později uvažovala také teorie systémů.
Za hlavní evoluční zákon považoval zákon komplexity-vědomí. Komplexní celek není pouhý součet prvků, ale systém: skládá se z různých částí, které jsou spolu propojené, uspořádané a navzájem se ovlivňují. Každá z těchto částí je přitom sama tvořena dalšími, menšími částmi –a tento princip se opakuje dál a dál. Propojenost znamená, že si části mezi sebou předávají energii, hmotu nebo informaci. Organizovanost pak znamená, že celek má určitý řád: existuje zde společné uspořádání, které určuje, co do systému vstupuje a co z něho vystupuje. Člověk je tak příkladem komplexního systému, zatímco hromada písku jím není.
Podle zákona komplexity-vědomí platí, že když se jednotlivé části dokážou spojit v jeden složitější celek, prohloubí se tím nejen vědomí tohoto celku, ale i jednotlivých částí. Jinak řečeno, čím komplexnější je celek, tím rozvinutější má vědomí.
Jak nějaké vědomí pozná, co je „jeho“ celek? To je složitá otázka. Jak poznám, kde končí „můj celek“? Vnímám hranice svého těla, cítím, že palec u nohy je můj, ale lampa na stolku už v tomto smyslu „moje“ není. Ale
