9788088378563

JAROSLAV

RUDIS NA JEDNO

OBSAH 9 15 /17/ Na jedno v Plzni /28/ Na jedno se svatými v Kounicích /33/ Na jedno s Kafkou v Siřemi /37/ Na jedno s Krakonošem /44/ Na jedno v Nymburce a podél Labe /50/ Na jedno do pivovaru Černý Potoka /54/ Na jedno v Českých Budějovicích /60/ Na jedno v Potštejně /65/ Na jedno v Lipnici /69/ Na jedno v Náchodě /72/ Na jedno v Praze /79/ Na jedno v Brně /84/ Ještě jedno v Plzni 89

Kniha Na jedno není návodem k nadměrnému pití piva. Alkohol je návyková látka a jeho zneužívání škodí zdraví.

/91/ Na jedno ve Vídni s Franzem Kafkou, Karlem Krausem, císařem a císařovnou /98/ Na jedno v Mühlviertelu /103/ Na jedno ve vlaku do Terstu /111/ Na jedno s Bernhardem a Mozartem v Salcburku a v Obertrumu /117/ Na jedno v Sarajevu

/127/ Na jedno 125 v Amsterdamu /135/ Na pivo v Bruselu a v Antverpách /139/ Na jedno v Londýně, Sheffieldu a Corrouru /146/ Na jedno s duchy v Dublinu /150/ Na jedno v Helsinkách /153/ Na jedno na Islandu 159 /161/ Na jedno v Curychu /168/ Na jedno v Appenzellu /173/ Na jedno v St. Gallenu

/181/ Na jedno v Řezně, Norimberku 179 a jinde /187/ Na jedno v Mallersdorfu /190/ Na jedno s Richardem Wagnerem a Jeanem Paulem v Bayreuthu /198/ Na jedno v Düsseldorfu /205/ Na jedno v Kolíně nad Rýnem /209/ Na jedno ve Wuppertalu /214/ Na jedno v Lužici /223/ Na jedno v Hamburku a podél Labe a pobřeží /229/ Na jedno v Brémách /233/ Na jedno jazzové do Hückeswagenu /236/ Na jedno v jídelním voze mezi Spandau a Südkreuzem /242/ Na jedno v Mnichově a okolí /250/ Na jedno ve Forchheimu /255/ Na jedno v Bamberku /263/ Na jedno ve Vilshofenu an der Donau 271

První pivo v životě jsem vypil, když mi bylo padesát. Jasně, nebyl jsem zrovna nejmladší. Moji kamarádi to zvládli dřív, ve čtyřiceti nebo ve třiceti, někteří už v osmnácti… Nikoli v osmnácti letech, ale v osmnácti minutách. Já, jak bylo řečeno, až v padesáti, možná těch minut bylo dokonce šedesát nebo sedmdesát. Máma si to už přesně nepamatuje. Každopádně to bylo ve čtvrtek 8. června 1972 v Turnově, v srdci Českého ráje. Vyrostl jsem tam, mám malý byt v Jičíně a také tam rád píšu. V porodnici na kraji města jsem ležel mámě na hrudi, otevřel jsem oči a připadal si trochu ztracený. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, kde zrovna jsem ani proč. Snad proto jsem tolik křičel. Pak mě máma nakojila. Hrozně mě to uklidnilo. Rázem mi bylo mnohem líp. Usnul jsem a zdál se mi první sen v životě. Je zvláštní, že se mi často zdává o pivu. O prázdné hospodě, kde stěny, stoly a půllitry vyprávějí příběhy. O čerstvě načepovaném pivu na stole. O kamarádech, s nimiž se v hospodě scházím nejenom kvůli pivu, ale taky kvůli povídání. Někdy si i zazpíváme. Třeba to souvisí s tím prvním pivem, které jsem vypil spolu s mateřským mlékem. Zhruba o hodinu dřív, bezprostředně po dlouhém porodu, dostala máma sklenici piva. Jako relikvii, ba přímo jako svátost, od pana primáře osobně. Pivo na posilněnou. Pivo jako první pomoc po česku, na podporu tvorby mléka, jak lékař vysvětlil. 9

Pivo jako výraz uznání, že to máma zvládla. Bylo to černé, těžké, sladové pivo, nejspíš z pivovaru v Malém Rohozci, založeného roku 1850. Anebo ze Svijan, ze zámeckého pivovaru, který je ještě mnohem starší a tyčí se na návrší nad Jizerou. První pivo tam uvařili už v roce 1564. Dnes je známé po celém Česku a nejen tam, hodně se pije na Slovensku nebo v Polsku. Nebo v Sasku. Nejspíš to ale bylo pivo z Rohozce, to moc rád pije táta, když po práci sedí v altánku na zahradě, než zamíří do své oblíbené hospody. Tohle pivo mě provedlo neklidnými vodami puberty i lety na turnovském gymnáziu. Občas, když se na sebe dívám do zrcadla, říkám si: Člověče, Járo, ty jsi hotové pivo na dvou nohách. „Hlavně aby půllitr zůstal dlouho plný,“ dodává pak táta. Rohozecký pivovar leží kousek od zámku Hrubý Rohozec a sám připomíná spíš zámeček. V době mého narození to byl ovšem v nejlepším případě zchátralý zámeček. Za socialismu se do průmyslu příliš neinvestovalo. Platilo to nejen pro Československo, ale i pro Německou demokratickou republiku. Do Žitavy, nejbližšího německého města, je to z Českého ráje sotva sedmdesát kilometrů. Jako puberťáci jsme do Lužice často jezdili, tolik možností cestovat jsme zase neměli, a východní Němci taky ne. V létě jsme je často potkávali u rybníka v Českém ráji. Bylo to pivo, co nás sbližovalo. Člověk se díky němu rychle naučil i německy a česky. Rozvíjela se kamarádství a milostné vztahy. Často jsme jezdili do Žitavy vlakem přes Liberec a pátrali tam po německém pivu. Upřímně řečeno, dvakrát

nám nechutnalo. Bývalo kalné, bez chuti, skoro bez života, někdy dokonce trochu nakyslé. Zamlouvalo se nám ovšem, že v NDR se smělo pivo pít už od šestnácti, ne jako v Československu až od osmnácti. Přesto jsme se jako teenageři samozřejmě dostali k pivu všude. Když jsem se narodil, nevěděl jsem o pivu, o tom posvátném nápoji, vůbec nic. Nevěděl jsem nic o nádher ných pražských, mnichovských, amsterdamských, bamberských či düsseldorfských hospodách, kde se zastavil čas a jejichž výčepy by mohly vyprávět celé romány. Neznal jsem literáty, jako byli Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek nebo Jean Paul, kteří pivo milovali a přímo ho oslavovali. Nevěděl jsem nic ani o skladateli Bedřichu Smetanovi, který se narodil v Litomyšli v zámeckém pivovaru, kde jeho otec působil jako sládek. V tomto smyslu se vlastně jeho světoznámý cyklus symfonických básní Má vlast od piva nedá oddělit. Na březích Vltavy, jíž Smetana vztyčil hudební pomník, dodnes stojí několik pivovarů. Neznal jsem ani Kölsch a Alt nebo těžká trapistická piva z Belgie, neznal jsem Guinness a Dublin, kde najdete snad ty nejkrásnější puby z celé Evropy. Neznal jsem pivovar na Islandu, který v jednom fjordu vaří skvělé české pivo. Neznal jsem pivovary v Mnichově a Oktoberfest, slavnost, kterou musí každý milovník piva jednou za život navštívit. Přinejmenším jednou, přestože toho možná bude druhý den litovat, až bude sedět ve vlaku do Berlína nebo do Prahy s kocovinou. Netušil jsem, jak významně nás pivo a pivní kultura ve střední Evropě spojují.

10

11

Pivo jako výraz uznání, že to máma zvládla. Bylo to černé, těžké, sladové pivo, nejspíš z pivovaru v Malém Rohozci, založeného roku 1850. Anebo ze Svijan, ze zámeckého pivovaru, který je ještě mnohem starší a tyčí se na návrší nad Jizerou. První pivo tam uvařili už v roce 1564. Dnes je známé po celém Česku a nejen tam, hodně se pije na Slovensku nebo v Polsku. Nebo v Sasku. Nejspíš to ale bylo pivo z Rohozce, to moc rád pije táta, když po práci sedí v altánku na zahradě, než zamíří do své oblíbené hospody. Tohle pivo mě provedlo neklidnými vodami puberty i lety na turnovském gymnáziu. Občas, když se na sebe dívám do zrcadla, říkám si: Člověče, Járo, ty jsi hotové pivo na dvou nohách. „Hlavně aby půllitr zůstal dlouho plný,“ dodává pak táta. Rohozecký pivovar leží kousek od zámku Hrubý Rohozec a sám připomíná spíš zámeček. V době mého narození to byl ovšem v nejlepším případě zchátralý zámeček. Za socialismu se do průmyslu příliš neinvestovalo. Platilo to nejen pro Československo, ale i pro Německou demokratickou republiku. Do Žitavy, nejbližšího německého města, je to z Českého ráje sotva sedmdesát kilometrů. Jako puberťáci jsme do Lužice často jezdili, tolik možností cestovat jsme zase neměli, a východní Němci taky ne. V létě jsme je často potkávali u rybníka v Českém ráji. Bylo to pivo, co nás sbližovalo. Člověk se díky němu rychle naučil i německy a česky. Rozvíjela se kamarádství a milostné vztahy. Často jsme jezdili do Žitavy vlakem přes Liberec a pátrali tam po německém pivu. Upřímně řečeno, dvakrát

nám nechutnalo. Bývalo kalné, bez chuti, skoro bez života, někdy dokonce trochu nakyslé. Zamlouvalo se nám ovšem, že v NDR se smělo pivo pít už od šestnácti, ne jako v Československu až od osmnácti. Přesto jsme se jako teenageři samozřejmě dostali k pivu všude. Když jsem se narodil, nevěděl jsem o pivu, o tom posvátném nápoji, vůbec nic. Nevěděl jsem nic o nádher ných pražských, mnichovských, amsterdamských, bamberských či düsseldorfských hospodách, kde se zastavil čas a jejichž výčepy by mohly vyprávět celé romány. Neznal jsem literáty, jako byli Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek nebo Jean Paul, kteří pivo milovali a přímo ho oslavovali. Nevěděl jsem nic ani o skladateli Bedřichu Smetanovi, který se narodil v Litomyšli v zámeckém pivovaru, kde jeho otec působil jako sládek. V tomto smyslu se vlastně jeho světoznámý cyklus symfonických básní Má vlast od piva nedá oddělit. Na březích Vltavy, jíž Smetana vztyčil hudební pomník, dodnes stojí několik pivovarů. Neznal jsem ani Kölsch a Alt nebo těžká trapistická piva z Belgie, neznal jsem Guinness a Dublin, kde najdete snad ty nejkrásnější puby z celé Evropy. Neznal jsem pivovar na Islandu, který v jednom fjordu vaří skvělé české pivo. Neznal jsem pivovary v Mnichově a Oktoberfest, slavnost, kterou musí každý milovník piva jednou za život navštívit. Přinejmenším jednou, přestože toho možná bude druhý den litovat, až bude sedět ve vlaku do Berlína nebo do Prahy s kocovinou. Netušil jsem, jak významně nás pivo a pivní kultura ve střední Evropě spojují.

10

11

Čtyři roky před mým narozením, 21. srpna 1968, přepadli Československo Sověti. A pochopitelně vyplenili i ten či onen pivovar nebo hostinec. Okupantům pivo nenaléváme – stálo na spoustě tabulí, taky u nás v Českém ráji. Sovětské vojáky v hospodách prostě neobsluhovali. Lidé doufali, že je to všechno jenom zlý sen. Pili černé pivo, jako vždycky, když jim bylo smutno nebo měli vztek. Tak je tomu ostatně dodnes. Okupanti zůstali v Československu dvacet let a hospody se staly místy, kde se člověk mohl nad pivem pokusit zapomenout na smutnou skutečnost. Stejně jako za druhé světové války, kdy Český ráj i celou zemi obsadili nacisté. Za německé okupace trpěli podle vyprávění mého dědečka nejen lidé, ale i pivo. Rok od roku bylo slabší a vodnatější. Šetřilo se chmelem i sladem. I my jsme v osmdesátých letech jako gymnazisté utíkali do hospody. Naše domovská se jmenovala U Luků, ale všichni jí říkali Alcron, ačkoli měla k úrovni proslulého pražského hotelu hodně daleko. Tenhle lokál byl naše univerzita. Hospodský, jmenoval se Luboš, stál za strohým výčepním pultem v bílém plášti jako doktor nebo lékárník. Jako kněz nebo anděl. Seděli jsme u jednoduchých umakartových stolů mezi dělníky a zamilovali si Bohumila Hrabala, který ve svých povídkách popisoval úplně stejné hrdiny, s jakými jsme se teď dávali do řeči. Dělníky ze šroubárny, řezníky, železničáře. V Alcronu jsme založili divadlo – Jindra, Vladimír, Radek, Aleš a já. Pět nejlepších kamarádů. Budoucí inženýr, budoucí IT specialista, budoucí podnikatel ve stavebnictví,

budoucí učitel a budoucí autor knih, znovu a znovu píšící o železnici, světových dějinách a o pivu, což tehdy nikdo z nás netušil. V Alcronu jsme společně napsali první divadelní hru, silně inspirovanou Václavem Havlem, který jako disident pracoval ve vlhkém a studeném sklepě trutnovského pivovaru, kutálel těžké pivní sudy a napsal o tom Audienci, svou snad nejlepší a nejznámější divadelní hru. V Alcronu měli černé i světlé pivo z Rohozce, levnou kořalku a k jídlu jenom tlačenku s octem, cibulí a chlebem. Milovali jsme to tam. Inspirovaní Hrabalem a jeho novelou Něžný barbar jsme si, když nám přinesli první pivo, namočili prsty do hořkosladké, husté pěny a trochu jsme si jí vetřeli do vlasů. Říkali jsme tomu pivní křest. Seděli jsme tam s pivem na stolech, s pivem ve vlasech, s pivem v duši i v srdci a navzájem si předčítali z Hrabalových knih, až nám hospodský, ten anděl v bílém plášti s cigaretou v koutku úst, jednou řekl: „Kluci, ukliďte to, tady jste v hospodě, a ne v knihovně. Jinak máte s pivem utrum!“ Možná to nebyl jen Bohumil Hrabal, kdo mě naučil, jak v hospodě mlčet a naslouchat, ale i tenhle pivní anděl. Naslouchat a pak si to zapisovat. V Alcronu jsem se naučil, že nejlepší příběhy najdeš v hospodě. Jednou mi tam třeba někdo vyprávěl, že v jedné vesnici v Českém ráji křtí děti pivem. A mrtvé pivem omývají, takříkajíc jako poslední pomazání. A do rakve jim na poslední cestu dávají dvě tři lahve piva. Jako proviant. Jako pozdrav na onen svět. Pivo si 8. června 1972 dala nejenom moje máma, ale i táta. Dokonce několik. Černá piva na smutek, protože

12

13

Čtyři roky před mým narozením, 21. srpna 1968, přepadli Československo Sověti. A pochopitelně vyplenili i ten či onen pivovar nebo hostinec. Okupantům pivo nenaléváme – stálo na spoustě tabulí, taky u nás v Českém ráji. Sovětské vojáky v hospodách prostě neobsluhovali. Lidé doufali, že je to všechno jenom zlý sen. Pili černé pivo, jako vždycky, když jim bylo smutno nebo měli vztek. Tak je tomu ostatně dodnes. Okupanti zůstali v Československu dvacet let a hospody se staly místy, kde se člověk mohl nad pivem pokusit zapomenout na smutnou skutečnost. Stejně jako za druhé světové války, kdy Český ráj i celou zemi obsadili nacisté. Za německé okupace trpěli podle vyprávění mého dědečka nejen lidé, ale i pivo. Rok od roku bylo slabší a vodnatější. Šetřilo se chmelem i sladem. I my jsme v osmdesátých letech jako gymnazisté utíkali do hospody. Naše domovská se jmenovala U Luků, ale všichni jí říkali Alcron, ačkoli měla k úrovni proslulého pražského hotelu hodně daleko. Tenhle lokál byl naše univerzita. Hospodský, jmenoval se Luboš, stál za strohým výčepním pultem v bílém plášti jako doktor nebo lékárník. Jako kněz nebo anděl. Seděli jsme u jednoduchých umakartových stolů mezi dělníky a zamilovali si Bohumila Hrabala, který ve svých povídkách popisoval úplně stejné hrdiny, s jakými jsme se teď dávali do řeči. Dělníky ze šroubárny, řezníky, železničáře. V Alcronu jsme založili divadlo – Jindra, Vladimír, Radek, Aleš a já. Pět nejlepších kamarádů. Budoucí inženýr, budoucí IT specialista, budoucí podnikatel ve stavebnictví,

budoucí učitel a budoucí autor knih, znovu a znovu píšící o železnici, světových dějinách a o pivu, což tehdy nikdo z nás netušil. V Alcronu jsme společně napsali první divadelní hru, silně inspirovanou Václavem Havlem, který jako disident pracoval ve vlhkém a studeném sklepě trutnovského pivovaru, kutálel těžké pivní sudy a napsal o tom Audienci, svou snad nejlepší a nejznámější divadelní hru. V Alcronu měli černé i světlé pivo z Rohozce, levnou kořalku a k jídlu jenom tlačenku s octem, cibulí a chlebem. Milovali jsme to tam. Inspirovaní Hrabalem a jeho novelou Něžný barbar jsme si, když nám přinesli první pivo, namočili prsty do hořkosladké, husté pěny a trochu jsme si jí vetřeli do vlasů. Říkali jsme tomu pivní křest. Seděli jsme tam s pivem na stolech, s pivem ve vlasech, s pivem v duši i v srdci a navzájem si předčítali z Hrabalových knih, až nám hospodský, ten anděl v bílém plášti s cigaretou v koutku úst, jednou řekl: „Kluci, ukliďte to, tady jste v hospodě, a ne v knihovně. Jinak máte s pivem utrum!“ Možná to nebyl jen Bohumil Hrabal, kdo mě naučil, jak v hospodě mlčet a naslouchat, ale i tenhle pivní anděl. Naslouchat a pak si to zapisovat. V Alcronu jsem se naučil, že nejlepší příběhy najdeš v hospodě. Jednou mi tam třeba někdo vyprávěl, že v jedné vesnici v Českém ráji křtí děti pivem. A mrtvé pivem omývají, takříkajíc jako poslední pomazání. A do rakve jim na poslední cestu dávají dvě tři lahve piva. Jako proviant. Jako pozdrav na onen svět. Pivo si 8. června 1972 dala nejenom moje máma, ale i táta. Dokonce několik. Černá piva na smutek, protože

12

13

dopoledne pochovali jeho maminku Růženu, moji babičku. Světlá piva na radost, protože jsem tu byl já, jeho první syn. Takový byl a je život v Českém ráji. Pivo v něm dodnes hraje ústřední roli. A nejenom tam, ale všude ve střední Evropě. V Praze, v Mnichově, v Bamberku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Linci nebo ve Vratislavi. My Středoevropané jsme pivo. Jsme příběhy, které pivo vypráví, a já bych je chtěl vyprávět i v téhle knížce.

14

dopoledne pochovali jeho maminku Růženu, moji babičku. Světlá piva na radost, protože jsem tu byl já, jeho první syn. Takový byl a je život v Českém ráji. Pivo v něm dodnes hraje ústřední roli. A nejenom tam, ale všude ve střední Evropě. V Praze, v Mnichově, v Bamberku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Linci nebo ve Vratislavi. My Středoevropané jsme pivo. Jsme příběhy, které pivo vypráví, a já bych je chtěl vyprávět i v téhle knížce.

14

NA JEDNO V PLZNI Tenhle příběh začíná kalamitou. Jednoho dne se kvalita piva v Plzni natolik zhoršila, že za chladného únorového dne roku 1838 na rynku rozbili šestatřicet sudů a všechno pivo vylili na náměstí. Jak zoufalí tehdy asi plzeňští měšťané a hostinští museli být?! Všichni milovníci piva ten den nepochybně trpěli. Když se dnes člověk prochází Plzní, stěží tomu příběhu uvěří. Plzeň, a špatné pivo? To nejde dohromady! Pokud jde o pivo, je skutečnou metropolí Česka Plzeň, a ne Praha. Plzeň vůbec patří k nejvýznamnějším pivním metropolím světa. Pozná se to už na nádraží, které patří k nejkrásnějším ve střední Evropě. Vstupní halu secesní budovy zdobí nástěnné malby se slavnými městskými motivy. Na jednom z folklorně laděných obrazů si lidé připíjejí plzeňským pivem. Které jiné město to dotáhlo tak daleko, že dvě třetiny všech piv na světě nesou jeho jméno? Když si člověk objedná v hospodě v Hamburku, Berlíně nebo Curychu Pils, možná si to ani neuvědomuje. I Václav Berka, s nímž se potkávám na nádvoří pivovaru Pilsner Urquell, vypráví příběh o pivní kalamitě na náměstí. Právě špatné pivo, které se vařilo v různých malých varnách po celém městě, stálo na počátku skutečné pivní revoluce. Tahle malá katastrofa nevedla pouze ke vzniku značky Pilsner Urquell, jedné z vůbec nejznámějších pivních značek, ale znamenala i prvopočátek zcela 17

nového pivního stylu, který se z Plzně bleskově rozšířil do celého světa. Pan Berka, ročník 1956, o tom ví hodně. Je emeritním vrchním sládkem pivovaru Pilsner Urquell. První pivo tu uvařil jako patnáctiletý brigádník. „Samozřejmě to bylo skvělé. Byl jsem hrozně hrdý, že smím vařit pivo,“ vypráví v hospodě v areálu pivovaru. Odmala věděl, že se chce vyučit sládkem a sladovníkem. Později vystudoval pivovarnictví na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Před hospodou stojí jeho služební vůz, jak žertem říká. Je to stará dodávka značky Citroën přestavěná na pojízdný výčep. Pan Berka do ní občas nasedne a projíždí se po areálu pivovaru nebo vyjede na venkov čepovat pivo. To ho baví. Dáváme si spolu šnyt. Velká sklenice se naplní ze třetiny pivem a pak jemnou, krémovou, skoro smetanovou pěnou, která je pro česká piva typická a pro Pilsner Urquell obzvlášť. Na jeden prst se nechá volný prostor, kde se koncentrují všechny vůně. Tuhle hořkosladkou pěnu mám tak rád, že si jí někdy objednávám plnou sklenici. A nejsem jediný. Téhle variantě se pak říká mlíko. Mám v Berlíně kamarádku, jmenuje se Hana, a ta v Česku pije jenom mlíko a sní o koupeli v téhle pěně. Hana je přesvědčená, že pivní pěna prospívá její pokožce i její duši. Člověk si pochopitelně může objednat i klasické velké pivo, kterému se říká hladinka. Pěna je potom vysoká asi na tři prsty a končí tam, kde končí i sklenice nebo

půllitr. Vytváří ve sklenici malé, něžné, poklidné české moře z pivní pěny. Pěna má ovšem svůj účel. Funguje jako poklička, chrání tekutý poklad ve sklenici před přístupem vzduchu a udržuje ho déle čerstvý. Když sklenici zvednete a podíváte se na ni proti světlu, zjistíte, že vlastně nepijete pivo, ale tekuté zlato. Po pivní kalamitě na rynku dali plzeňští měšťané hlavy dohromady. Bylo jasné, že Plzeň potřebuje co nejrychleji nový, moderní pivovar. Výstavbou byl podle plánů Františka Filase pověřen místní stavitel Martin Stelzer, který se vydal na takovou menší cestu po světě, aby si prohlédl pivovary. Byl v Mnichově i na jiných místech v Bavorsku, ve Vídni, a dokonce i v Anglii, kde už se ve velkých sladovnách sušil slad nepřímo, horkým vzduchem a bez kouře. Takový slad byl světlejší, stejně jako hotové pivo. Někdy v té době se Martin Stelzer v Dolním Bavorsku setkal se sládkem Josefem Grollem, který už měl se spodně kvašeným pivem zkušenosti. V Čechách se do té doby pilo jenom svrchně kvašené pivo: bílé pivo a červené pivo. Bílé pivo se vařilo z pšenice, červené z ječmene. Obě byla pořádně kalná a tmavá. Pilo se z kameninových korbelů. V Bavorsku se však poměrně rychle šířilo i spodně kvašené pivo. Sládka Grolla pozvali do Plzně. Nepřijel sám, přivezl si s sebou svoje kvasnice. Můžeme předpokládat, že nepatrná část těchto kvasnic, nápadně nenápadných jednobuněčných hub, které Groll přivezl ve vědru z Vilshofenu an der Donau přes hory do Plzně, koluje dodnes v každém půllitru Pilsner Urquellu.

18

19

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook