MATKA 1 Michaela Hánová
UKÁZKY Daleko od všeho ruchu a novinářů, v zadní lavici soudní síně vše sledoval muž s kloboukem staženým do čela, z části zakrývajícím první šediny v jinak černých vlasech. Usmíval se. Přestože mu klobouk většinu vlasů podržel, několik pramenů mu i tak spadlo do tváře. Sundal ho tedy, shrábl si vlasy dozadu a znovu zajistil kloboukem. Krátce na to mu do čela znovu spadl první pramen. Zvedl se k odchodu a zamířil ven. Když míjel novináře zpovídající Angelinu, letmo klobouk nadzdvihl a mrkl na ni. Angelina ztuhla v němém úžasu. Stáhl klobouk opět do čela a nastavil novinářům záda. Než stihli jakkoliv zareagovat, ladně se kolem nich prosmýkl a zmizel jim z dohledu. Venku na něj čekal vůz. Než nasedl, láskyplně pohladil černou kapotu. Nesla na sobě stovky vzpomínek. Vrypy, škrábance, drobné oděrky od písku a bublinky na laku způsobené žárem. Na nic z toho dosud nezapomněl… Nastartoval a minul Marconiho, který ještě pořád postával na chodníku, s rukou položenou na hrudi a pohledem upřeným na automobil. Letmo se dotkl přívěsku na svém krku a odbočil. Brzy byl z dohledu. Krátce na to oblohu rozčísl blesk. Marconi trhl hlavou k nebi a omdlel.
„Nikolo!! Nastup, nebo poběžíš za kočárem!“ zahřímal otec. Nikola nadskočil a rychle položil nohu na stupínek. Když konečně seděl pohodlně uvelebený uvnitř, zazněl povel kočího a koně se dali do kroku. Kočár se kymácivě rozjel a Nikola přitiskl nos na chladné sklo. Okénko se zamlžilo jeho dechem. Otřel ho rukávem, aby měl lepší výhled. Shrbená postava lampáře se mezitím došourala na konec ulice, kde vládla největší tma. Nikola napínal oči a snažil se přijít na to, proč právě tady lampy nesvítí, ale skrz tu tmu neviděl dobře. Zdálo se mu však, jako by byly lampy spálené. Hořelo snad? Proč by pak neshořelo něco dalšího? Jako v odpověď v tu chvíli opět zahřmělo a oblohu nakrátko rozsvítil blesk. Nikola znovu otřel okénko. Ano, uhodil do nich blesk! To byl jistojistě ten důvod, proč Nikolův otec zvolil na cestu kočár! Teď už si byl jistý. Komu by se chtělo riskovat zásah bleskem v té podivné, divoké bouřce? Lampář si cosi zapisoval - pravděpodobně nefunkční lampy. Po chvíli zastrčil zápisník do kapsy kabátu a vykročil dál ulicí. Nikola by ho rád ještě sledoval, ale kočár mezitím zabočil a shrbená postava se mu ztratila z dohledu. Myšlenky na to, co přesně se tu mohlo stát, ale nešly Nikolovi z hlavy, zvlášť když mu nad hlavou opět zahřmělo.
Namačkaní jeden na druhého se v kočáru choulili do kabátů. Venku foukal ostrý ledový vítr a vůz se v jeho náporech celý otřásal. Přestože po mracích na nebi a dešti nebo sněhu nebylo ani památky, z dálky k nim doléhalo všudypřítomné hřmění a obloha se v pravidelných intervalech rozsvěcovala blesky. Když konečně kočár zastavil, Nikola mě tak ztuhlé nohy, že se pod ním podlamovaly. Stěžovat si ovšem nemělo smysl. Jako by slyšel otcovu odpověď: Buď rád, že jsi nemusel jít pěšky!
1
MATKA 2 Michaela Hánová
Doma zůstalo teplo, a než se Nikola dobelhal na ztuhlých nohou dovnitř, kde už svítily petrolejky, takže ho hned za dveřmi objal příjemný jas. Bylo už opravdu pozdě. Rychle se rozloučil a zamířil rovnou do postele. Ve svém pokojíku se převlékl se do pyžama a skočil do peřin. Venku stále hřmělo, ale sníh nikde. Přitáhl si přikrývku výš. Hověl si v teple a v bezpečí před vichrem i vším hromobitím a s vědomím toho, jak nevlídně je venku, mu bylo krásně. Slastně zavřel oči, což zapůsobilo jako povel pro jeho mysl, aby se ujala vlády. Představy se začaly nořit ze tmy. Nikolovo vědomí mu předkládalo obrazy z prožitého dne, jednotlivé scény se vždy na zlomek vteřiny vynořily, aby zase zmizely ve tmě a nahradil je další obraz. Nikola už dobře věděl, že nemá cenu s nimi bojovat, pokud se chce uchránit od migrény. Musel jim dát volný průběh. Celý den pak znovu prožil prostřednictvím vzpomínek, míhajících se mu před očima. Vánoční stromek, poskakující sestra, kočár, lampář v kabátu… Otec, bručící mu do ucha při mši. Ohořelé lampy a ostré, vypálené linie pod nimi a jasné blesky, míhající se okolo. Nikola se nakrátko vytrhl ze svých představ a posadil se v posteli. Žádné vypálené linie neviděl, a přesto je měl před očima! Klikatily se a splétaly do složitého vzoru.
V další vteřině, kdy prut i panenka dopadly na zem a místností přeletěla odhozená doutnající dýmka, otec skočil. Vteřiny se natáhly. Zvuk utichl. Nikola s otevřenou pusou sledoval zpomalený pohyb kácejícího se stromku a otcovu ve skoku nataženou ruku, jak zachytává kmínek. Vlivem setrvačnosti se komíhaly větve. Ovšem byl to velice pomalý pohyb. Až podivně pomalý. Nikola sledoval, jak se z nich uvolnily plápolající svíčky. Začaly se pomalu snášet k zemi. Plamínky se v pádu prodloužily a zanechávaly za sebou dlouhou kouřovou stopu. Nikola věděl, že by neměl být schopen sledovat každý detail toho, co se právě děje. Jak dlouho trvá, než dopadne svíčka na zem? Znejistěl. Otočil se na matku, jež strnule stála s vykulenýma očima a rukou si zakrývala ústa. Nebo nestála strnule? Co když se vše děje normální rychlostí a je něco špatně jen s ním? Co když se nějak zasekl? Proč se mu to zase děje? Ještě, než stihla Nikolu zachvátit panika, vše ustalo. Zvuky se vrátily na své místo a Nikola si teprve teď uvědomil jejich předchozí absenci. Svíčky popadaly na zem a jejich plamínky olízly podlahu.
Ten nápad přišel náhle. Tím spíš mu nemohl odolat. Ráno, hned jak se probudil a otevřel oči, cítil po celém těle mravenčení. Jako by byl nabit nějakou podivnou energií, která nedovolovala zůstat v klidu. Sešel ze svého pokoje do kuchyně na snídani a celou cestu se musel přemáhat, aby vydržel ještě chvíli v klidu. Netrpělivě poposedával na židli a přesouval jídlo po talíři. Sem tam si vložil do úst sousto, ale co jí, to nevnímal. Myšlenkami byl jinde. Ponořen hluboko ve svojí hlavě jen stěží vnímal, jak jeho sestra brebentí o tom, s kým se vídá která z děvčat, a jak matka s otcem mluví o tom, která z koz zabřezla. Jeho obzor se zúžil jen na to, jak uskutečnit svůj plán.
2
MATKA 3 Michaela Hánová
V jeho představách šlo všechno hladce. Slunečný letní den, parta kamarádů a voda. Mezitím, co se kamarádi budou pomalu osmělovat, Nikola skočí s rozběhem do řeky, ponoří se pod hladinu a podplave plovoucí molo u vodního mlýna. Vynoří se až na druhé straně potoka. Už viděl ty obdivné výrazy! Ve vodě si Nikola věřil a byl opravdu výborný plavec. Jenže jak už to bývá, ty nejjednodušší plány nikdy neproběhnou podle očekávání. Konečně se ozval hlas, který oznamoval, že pro dnešek padla. Teslovi se ulevilo. Práce budou pokračovat zase zítra, ale do té doby si obstará něco k jídlu a možná i rukavice. S radostí hodil krumpáč na valník a šel si pro slíbenou odměnu. Vydělal si tak akorát na obstarání všeho potřebného. Spokojenější už být nemohl. Přesně v tomto smyslu měl peníze rád. Líbila se mu ta možnost, pořídit za ně, co zrovna potřebuje. Ale jinou hodnotu pro něj nepředstavovaly. Netoužil po haldách zlata a životu v přepychu, pokud by měl pracovat výměnou za večeři, nevadilo by mu to. Bylo to prakticky totéž, co teď. Peníze představovaly pouze prostředek. Shrábl svoji odměnu do kapsy u kalhot a vyrazil najít obchod dřív, než na večer zavřou. Do svého pokojíku na koleji se vracel s balíčkem zápalek, novým knotem do petrolejky, několika plněnými chlebovými bochánky a malým sáčkem voňavé mleté kávy, kterou si nedokázal odepřít, přestože díky tomu už nezbylo na pracovní rukavice, které by rozhodně potřeboval. I tak byl ale nadmíru spokojený. „Co si promluvit někde jinde?“ vypálil Tesla ve chvíli, kdy už nemohl všudypřítomný dav vydržet. „Výborný nápad! A já přesně vím, kde!“ Lokál, kam ho Marconi zavedl, okamžitě poznal. U Dvou koček. Tesla střelil pohledem po Marconim. Nebyl to tehdy nakonec on? Určitá podoba by tu byla… Jenže Tesla nechtěl myslet na to, že jeho nově nalezený přítel by mohl být tak krutý. Nakonec sám sebe přesvědčil, že tehdy byla až příliš velká tma, aby mohl někoho s jistotou poznat a všechno to raději pustil z hlavy. Bylo to příjemné místo, kde se dalo nerušeně mluvit, pokud jste trochu přidali na hlase. To Teslovi vyhovovalo. Usadili se ke stolu s výhledem na výčep a Tesla pohlédl na dvě kočky, ležící proti sobě, jimiž byla ozdobena výčepní stolice. „Aha…“ Tajemství názvu bylo odhaleno. Když před ním přistál první napěněný korbel, neměl námitky. „Na zdraví!“ zvedl Tesla korbel k přípitku. „Na to, že jsme se potkali!“ odpověděl rozjařeně Marconi. Korbely o sebe cinkly, až pěna vyšplíchla na stůl. Oba se tomu zasmáli a zhluboka se napili. Laboratoř pro něj byla inspirací. Chvíli se probíral dokumenty k jednotlivým projektům, potom setřel prach ze všech přístrojů, vyskládaných na dlouhých pultech okolo stěn. Otevřel skříně se součástkami, nahlédl do nich a zase je zavřel. Klapnutí dvířek se vrátilo k Teslovi ozvěnou. 3
MATKA 4 Michaela Hánová
Zvukové vlny protnuly prostor a Tesla se zarazil. Před očima se mu vyjevily všechny rovnice o šíření zvuku, které kdy viděl. Najednou měl pocit, že zvukové vlny vidí. „Zvuk… rušivý podnět mechanické energie, procházející materiály ve vlnách…“ Udivený dokonalým vyobrazením zvuku, které mu poskytla jeho mysl, ustoupil od skříně o krok zpět a narazil zády do věšáku na kabáty. Věšák se zakymácel. Tesla cítil, jak ten pohyb přeťal zvukové vlny a změnil směr jejich šíření. Otočil se a uviděl, jak se věšák kácí k zemi. Čas se zpomalil. Opět. Tentokrát to nebyl vánoční stromek, ale padal stejně pomalu. Nebo se jen Tesla pohyboval tak rychle? „Jaký je mezi tím vlastně rozdíl?“ pomyslel si a sledoval věšák, který se nepřirozeně pomalu blížil k zemi. A v tom na to přišel. Ruka mu vystřelila, aby věšák na kabáty zachytila dřív, než stihne s rachocením dopadnout na zem. Bez problémů to stihl. Čas se vrátil do normálu. A Tesla najednou věděl, o čem bude jeho práce. Hlavou se mu honily myšlenky na Marconiho. Podařilo se mu uniknout? Od chvíle, kdy se nadechl z dýmky, nevěděl nic. Nevěděl, co Marconi dělal, nevěděl, kam šel… Opiový kouř ho odvanul mimo realitu, zamíchal s časem a Tesla rázem skočil do okamžiku, kdy byl obklopen chaosem a výkřiky. O kus svého času vlivem opia přišel, ale vzápětí mu byl vrácen, v podobě natažení času. Kdyby se okolní čas natáhl ještě víc, ještě víc se zpomalil, až za samou hranici možného, pak by se vrátil do své vlastní minulosti. Přesně, jak píše ve své práci. Mohl by pak potkat sám sebe a varovat se, aby do opiového doupěte nechodil? Potichu si mumlal sám pro sebe. „Potkal bych sám sebe… dvě stejné osoby v jednom okamžiku. Můj čas a čas mého druhého já. Jak by se ovlivnili?“ Tesla krok za krokem postupoval podzemím. „Museli by se vzájemně ovlivnit….rychlost plynutí času… je jako jakákoliv jiná rychlost. Skládání rychlostí… skládání času…“ Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Byl tak blízko… Ale současně se snažil nevnímat kapání vody, klapot hmyzích nožek a kamínky, odletující mu od bot. Ani ozvěnu, jež každý zvuk vracela mnohonásobně hlasitější. „…fenomén zrychlení času… člověk by řekl, že v podzemí bude ticho…“ podivil se. Mozek mu pracoval na dvou úrovních současně. Náhle přibylo světla a Teslu ovanul svěží vzduch. „…nastane, pokud se potkají dva časy v jeden okamžik…“ Za chůze se rozhlížel. Brzy dorazil k dalšímu větvení. Marconi zkřivil obličej do rozčilené grimasy a chystal se odpovědět něco peprného, když ji uviděl. A s ním i Tesla a Mach. Všichni tři spočinuli pohledem na Carmen, kterou právě viděli v divadle. Scházela se schodů Národního divadla a mířila ke kočáru, který zde čekal. Teď už bylo zjevné, že čeká právě na ni. Tahle Carmen ale vypadala trochu jinak, než na pódiu. Zdála se skutečnější. Byla oblečena do gabardénových šatů vínové barvy, účes ovšem měla stejný, jako na přestavení. Marconi rázem zapomněl na to, že chtěl Machovi vynadat. Všichni tři ztichli a užasle ji sledovali.
4
MATKA 5 Michaela Hánová
Carmen. Olivie. Nebo Francois? Ať už zrovna používala jméno jakékoliv, byla ve své zemi považována za nadanou herečku a zpěvačku. Divadlo nebylo jen její obživou, byla to pro ni celoživotní láska. A také naděje na svobodný život. Po skončení představení se odlíčila a měla teď o několik odstínů světlejší pleť, ale i tak byla na místní poměry snědší, což na mnohé lidi působilo exoticky a dokonce i tajemně, když se marně snažili odhadnout zemi jejího původu. Odlepila umělé řasy, které ve skutečnosti nepotřebovala, oblékla si svoje obvyklé šaty a doufala, že před divadlem už na ni čeká odvoz a ona se tak dostane co nejdřív domů. Těšila se na ticho a klid, kde ji nebude nikdo říkat, co by měla jakožto dcera důležitého otce dělat. Nebo za koho se provdat! Stále ještě nedokázala zcela zapomenout na svoji minulost. Však to ještě nebyl ani měsíc, co zmizela. Doma, v rozsáhlém sídle nedaleko Paříže, po ní zůstalo jen otevřené okno a rozbitá váza. A rozčilený vévoda Albert de Broglie, který ji marně hledal a marně jejímu nechtěnému snoubenci sliboval, že se dcera jistě brzy vrátí. Jenže Francois de Broglie byla navždycky pryč. Teď tu byla Olivie. Bez rodiny, po večerech trochu opuštěná, přesto šťastná, že si může svůj život žít podle svých představ. Ukázka skončila, světla zhasla. Tesla za bouřlivého potlesku zmizel za oponou. Diváci za vzrušeného hovoru proudili ven a Tesla je pozoroval, skryt ve stínu za pódiem. Hruď se mu zvedala prudkými nádechy. Měl strach, že s nimi odejde i Olivie, ale neměl šanci ji v proudu lidí najít a zastavit. Musí doufat, že na něj počká venku. Zalitoval, že se s ní předem nedomluvil, aby neodcházela. Sál se vyprázdnil. Tesla šel s lehkými obavami zamknout. Nebyla tu. Nebyla nikde. Nejspíš opravdu odešla s proudem návštěvníků. V krku se mu usadil knedlík zklamání. Potýkal se se zámkem na vratech laboratoře, když najednou ucítil lehký dotek na zádech. Prudce se otočil. Byla to ona. Stála překvapivě blízko. Tesla nečekal, že ji tu ještě uvidí. Zrychlil se mu tep a sám netušil, zda je to překvapením, nebo tím, jak blízko stála. Už se to ani nesnažil skrývat. „Slečno Olivie…“ zmohl se sotva na vydechnutí, vyvedený z míry její nečekanou blízkostí. Když k němu Olivie udělala ještě další krok a přitlačila ho tak na zavřené dveře laboratoře, nebránil se. Jen se pohledem vpíjel do jejích očí, rty mírně pootevřené. "Od teď jsi jen můj, čaroději." zašeptala a Tesla, zmatený a omámený její blízkostí se zmohl jen na chabý odpor. "To přece nejsou kouzla, to… " Větu ale nedokončil, umlčely ho Oliviiny rty a dlouhý polibek. Tesla zavřel oči. Polibek byl naléhavý, ale jemný. Tiskla se k němu a on bezděčně pootevřel ústa. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji ještě blíž. Cítil, jak vytvarovala tělo podle jeho. V tu chvíli Tesla nemyslel na to, co by si asi pomyslela, kdyby věděla, že je to jeho první polibek v životě. Nechal se jen unášet novým pocitem. A bezhlavě mu propadl. Seznámení s Matildou William neshledal na křesle nic speciálního. Obyčejná dřevěná židle, s pásy na připoutání rukou a nohou, ale i krku a čela, s jakýmsi kovovým cedníkem nad hlavou. V klidu, snad by se dalo říct odevzdaně, na něj usedl. „Pane Davisi, připoutejte prosím odsouzeného,“ zaznělo odněkud. 5
MATKA 6 Michaela Hánová
Williamovi byly utaženy pásy kolem nohou a zápěstí, kolem hrudníku i čela. William se nemohl pohnout a jeho klid se zvolna vytrácel. Začal se v popruzích vzpouzet. Pan Davis mu navlhčil kůži na nohou. Pálilo to. Kdyby byl William o fousek chytřejší, domyslel by si, že mu nohy potřeli slaným roztokem. Pro lepší vodivost. Pak na vlhká místa popravčí připevnil elektrody. Následně se přesunul za křeslo a polil Williamovi i hlavu. Slaná voda mu natekla do očí. Instinktivně se pokusil zvednout ruce, aby si oči protřel a pálení se zbavil, ale popruhy, jež ho poutaly, ho nenechaly. To už mu ale na hlavu dosedl „cedník“. William byl připraven na smrt. Popravčí Davis zatáhl za páku. Jeden tisíc voltů, po dobu sedmnácti vteřin. Poté páku vrátil do původní polohy. Ke Kemllerovi přistoupil lékař a bez většího zájmu na něj pohlédl. „Je mrtev. Odpoutejte ho a odneste tělo.“ Davis se nad Kemmlerem sklonil a zalapal po dechu. „Ale on dýchá! Je jen v bezvědomí!“ Lékař se na Kemmlera znovu podíval a zkontroloval životní funkce. „Máte pravdu, ještě je naživu. Dejte mu vyšší dávku.“ Davisovy rysy ztuhly. Přesto se přinutil nastavit dva tisíce voltů, dvakrát tolik, co předtím. Rukávem si setřel pot z čela a zatáhl za páku. V duchu začal pomalu odpočítávat od třiceti k nule. Byla to nejdelší půlminuta v životě všech přihlížejících. Kemmlerova kůže se pálila a praskala. Z očí vytryskla zpěněná krev. Temeno, jediná původně neporušená část jeho těla teď byla seškvařená na uhel a stoupal z ní kouř. Vzduchem se šířil pach spáleniny. William byl stále naživu. Doktor nevěřícně kroutil hlavou, když nařizoval další kolo. Generátor v tu dobu ale potřeboval pár minut času, aby se dobil. Ticho v popravčí komoře vyplnilo sténání Williama Kemmlera. Odsouzený zemřel až po dlouhých osmi minutách. Bezprostředně po vykonání popravy se novináři sesypali okolo Westinghouse. „Lidštější by bylo odsouzeného setnout sekerou.“(5) Mluvil o tom, jak snadno se lidé nechají ovládnout strachem z neznámého a jak je tento strach většinou zbytečný a paralyzující nebo nebezpečný. „Stejně, jako v mnoha jiných případech, je i tato ukázka strachu jen nástrojem pro ovládnutí mysli lidí, jež sebou nechají manipulovat. Skrze strach je snadné donutit člověka k čemukoliv, bohužel. To je vše, co k tomu mohu říci.“ S tím novináře opustil a zamířil směrem k Westinghousově společnosti. Tak skončila Válka proudů a spolu s ní život Williama Kemmlera.
6