JINÝ SVĚT 1 Nariana Noverová
JINÝ SVĚT
UKÁZKY Války. Války byly na světě od samého počátku a stále budou. Přechodné fáze míru jsou pouhým oddychovým časem, než vybouchne tiše tikající bomba, která rozdmýchá onen hrůzný oheň, jehož se lidé obávají stejně jako upíři slunce. Postupem času, jak se lidstvo vyvíjelo, až dostoupilo na vrchol, se zrodilo i něco jiného. Něco mnohem horšího, temnějšího, než si kdokoli z vás může jen představit… Něco tak temného, že je tomu jen těžko uvěřit. Mávnutí ruky nad vzniklými problémy se zdá jako dobré řešení. Tak jako se vedou letité spory mezi různými rodinami, rasami či druhy, vedou se spory i mezi takovými, o kterých si lidé mysleli, že jsou jen mýty a výplody bujaré lidské fantazie! Ale kořeny, jež vedou do nejhlubšího nitra lidské historie, říkají mnohé. Názory se liší, avšak stále ve všem naleznete stejný základ… Orona del’Mallcawian, 1584 *** V roce 1585 byla podepsána smlouva mezi lidskou rasou a rasou upírů. Trvalo ještě několik let, než se pod nátlakem obou stran podařilo donutit podepsat smlouvu i lykany. Na všech třech frontách si někteří jedinci uvědomili, že pokud by vše šlo jako doposud, zanedlouho by nebylo co lovit ani co zabíjet. Vše vyvrcholilo roku 1590, kdy nabyla platnosti mezi upíry, lykany a lidmi Smlouva o míru a toleranci. Obsahovala šest základních a nejdůležitějších zákonů, pod které se podepsali vůdci, jež si jednotlivé strany zvolily. Šest pravidel, která změnila tisíce životů. SMLOUVA O MÍRU A TOLERANCI: 1.
Stáhneš se a nebudeš šířit, kdo jsi a jakou moc máš. 2. V tajemství zahalíš původ svůj. 3. Nebudeš lovit, pronásledovat ani zabíjet, 4.
zodpovídat se budeš svému pánu. Neublížíš nevinnému, ani kdybys hladem zmíral.
S tím, co dostaneš, se spokojíš. 5. Nebudeš nárokovat, co není tvé, ani nezabiješ, abys získal. 6. Nepozvedneš zbraň proti vůdci ani se nebudeš pojit s jiným druhem, byť důvody bys měl. Odpůrci se odmítali spokojit s omezeným příjmem potravy a volnosti. Byli uraženi, že se jejich druh ponížil a klesl tak hluboko, aby se kmotřil s lidskou rasou. 1
JINÝ SVĚT 2 Nariana Noverová
Avšak přesila příznivců Smlouvy byla mocnější. Nezbývalo tedy nic jiného, než se uchýlit do ústraní a vyčkat. Proto byla založena Rada míru. Skládala se ze šesti členů. Z každé zúčastněné strany byli vybráni dva zástupci, kteří měli povinnost zajistit pořádek. Stali se z nich soudci. Mohli v souladu se zákony poslat na smrt kohokoli, kdo porušil zákon, bez ohledu na jeho postavení. Rada míru přicházela jen v těch nejvážnějších případech. Přestupky a menší zločiny nechávali na vůdci patřičného klanu. Proti rozhodnutí Rady míru nebylo odvolání. Soudili přísně a nekompromisně, ale spravedlivě. Lidští členové Rady si po generace předávali informace a vědění. Vše bylo pečlivě zaznamenáno a uloženo. Léta utíkala a staletí plynula jako voda. Náhle se ocitáme v současnosti, kde byli upíři a lykani za nejpřísnějších podmínek utajeni; skryti a hlídáni jako poklady, o které nikdo nestojí. Nejstarší klany upírů vzbuzovaly u smrtelníků zasvěcených do Smlouvy posvátnou hrůzu. Smlouva se přes všechny rebelie dodržovala. Ti, kterým bylo prokázáno porušení zákonů, byli příkladně potrestáni – zabiti. Avšak svět se začal ubírat jiným směrem. Stoupal k dokonalosti a velikosti své doby. Strach odezníval a mýty upadaly do zapomnění. Stejně jako upíři a vlkodlaci. Pokud nepočítáme pár filmů či knížek, nikdo si již nevzpomene, jak mocné tyto dvě věčně rozkmotřené rasy byly. Už při vyslovení jejich jmen naskakovala husí kůže. Zasvěcenci začali podceňovat a mnohdy opomíjet sílu a vliv svých spojenců. Začali s nimi jednat jako s méněcennými. Ale našli se tací, kteří varovali a upozorňovali na jejich sílu. Nesouhlasili s podceňováním. Stejně jako členové obou ras v minulosti byli i oni odsunuti do pozadí a zapomenuti. 1. KAPITOLA Miradel, šestipatrové sídlo rodiny del’Mallcawianů, budilo zájem a obdiv široko daleko. Mohutná bílá stavba v renesančním stylu se tyčila za městem Batwell a lemovalo ji nespočet rudých a fialových keřů růží. Zahrady se táhly na více než půl míle po obou stranách domu. Majitelé sídla každé léto umožňovali navštívit miradelské zahrady a prohlížet si unikátní sbírky umění z celého světa. Spatřit rozsáhlý výběr rostlin a květin. Byl to dokonalý ráj pro botaniky, historiky a romantiky. Avšak početné dopisy, které přicházely s laskavou prosbou či žádostí o prohlídku domu, nebyly nikdy vyslyšeny. Byly uctivě, ale nekompromisně odmítnuty. Majitelé Miradelu, sourozenci Domien a Orona del’Mallcawianovi, se většinu času zdržovali v zámoří. O chod domu se v jejich nepřítomnosti staral správce Horatio. Byl to muž střední výšky i postavy. I když mu už táhlo na šedesát, vlasy měl černé jako uhel a zelené oči bystré jako rys. Po dobu prohlídek se častokrát procházel mezi návštěvníky a ochotně odpovídal na nesčetné otázky. Když se zahrady zavíraly a slunce se začalo sklánět k západu, osobně se ujistil, že se žádný zbloudilý návštěvník naivně a nezodpovědně nepotuluje po pozemcích. Že se nikdo neschovává za nějakým keřem a nevyčkává, až vše utichne, aby se mohl pokusit proniknout do domu. Dokud byly zahrady veřejnosti přístupné, bylo pro Horatia velmi obtížné dodržovat dané příkazy, jak naložit s nevítanými zbloudilci.
2
JINÝ SVĚT 3 Nariana Noverová
Jedné červencové noci se procházel po úhledných chodnících a už asi posté se sám sebe ptal, co tady ještě dělá. Brána byla zavřená. Poplašné zařízení zapnuté. Když procházel jednotlivými úseky, pronikaly k němu omamné vůně růží a pivoněk. Po chvíli sešel z původní trasy a vydal se k malému rybníku, který z velké části zakrývaly smuteční vrby. Zahleděl se na dorůstající měsíc, který se vlnil na hladině, a podrážděně přimhouřil oči. Zafoukal vítr. Horatio se zhluboka nadechl a strnul. Jeho smysly okamžitě zbystřily. Nebyl tady sám. Proklel svého pána za trest, který mu udělil. Pomalu se otočil. Naklonil hlavu k rameni a zaposlouchal se do zvuků noci. Tichý, naléhavý šepot vycházel z malého altánu obrostlého zimolezem. Blížila se půlnoc. Vzhlédl k Miradelu a začal počítat do pěti. Na pátou se rozsvítilo celé čtvrté patro. Slabě se usmál a zmizel mezi stíny. „Nemůžu uvěřit, že jsem se k tomu nechal přemluvit,“ zavrčel Danny. Současně v rukou sevřel foťák. Jeho společník Robie se na něj podíval a zapnul si černou vestu až ke krku. „Už s tím zase začínáš?“ vyštěkl šeptem. „Jsme tady, nebo ne?“ „Možná jsme je měli poslat do háje i s těmi jejich plány. Mám z toho tady husí kůži.“ Robie obrátil oči v sloup. „A z čeho ty nemáš husí kůži?“ Vzal ze země černý batoh a přehodil si ho přes rameno. „Co když nás chytí?“ sykl Danny. Postavili se k sobě čelem a střetli se očima. „Zatloukat a zatloukat,“ pousmál se Robie a vykročil k východu z altánu. „Řekli, že je v domě jen služebnictvo. Samý vetchý stařík jako je ten šáhlej správce.“ Danny zamával foťákem. „Něco tady je. Něco zlýho. Lepí mi z toho prdel, kamaráde.“ Robie to nekomentoval. Vyšli ven. Foukal příjemný, chladný větřík. Noc byla tichá. Ušli sotva pár metrů, když se v celém čtvrtém patře rozsvítila světla. V první chvíli zkameněli, ale vzápětí se přikrčili za nejbližší keře. „K čertu!“ zavrčel Robie. „Kolik jich tam, proboha, je?!“ zamumlal nevěřícně Danny. Chvíli čekali. Nic se nedělo. Za okny se nepohnul ani stín. A pak světla zhasla. Všechna. „Štěstěna stojí při nás, brácho,“ vydechl spokojeně Robie a pěstí Dannyho ťukl do ramene. „Jdeme!“ sykl a vyrazili vpřed. Jakmile se dostali k domu, přikrčili se u zdi. Pomalu postupovali k jednomu ze zadních vchodů. Nikde nebylo ani živáčka. Když se dostali až ke dveřím, vzduch ztěžkl a v dáli zazněl hrom. Robie svým nádobíčkem zašťoural v zámku. Jakmile zámek povolil, vnikli dovnitř. Přivítalo je slabé naoranžovělé světlo svíčky postavené na malém stolku. Když kolem ní proběhli, plamínek se zatřepotal. Špatně se jim dýchalo. Jako by měli na hrudi obří balvan. Hnali se dál do útrob domu. Netušili, že najít jeden sál bude tak těžké. Miradel byl hotový labyrint. Všechno se utápělo v matném světle. Ale ani za těchto podmínek se nedala přehlédnout nádherná výzdoba a zařízení. Jako by se jednalo o sídlo samotného krále.
3
JINÝ SVĚT 4 Nariana Noverová
Konečně sál našli. Byl obrovský, s bezpočtem sloupořadí a pěti galeriemi. Z každé vedlo schodiště, které se napojovalo na to hlavní, majestátní. Kam až sahalo, nedohlédli, protože se poslední patro nacházelo v naprosté tmě. „Vyfoť tu černou desku a padáme odtud,“ zašeptal Robie a ukázal za Dannyho záda. Danny se otočil a strnul. Mezi dva sloupy byla vsazena obrovská černá a lesklá deska. Byla protkána stříbrnými nitkami. Když první blesk foťáku ozářil okolí, Danny vytřeštil údivem oči. Celá deska byla popsána divnými jmény a pospojována různě silnými čarami. Když byl hotov s focením, podíval se na snímky. Zkušeně si jeden přiblížil a pozorně se na něj zahleděl. Nezaujala ho ani tak jména samotná jako barva, kterou byla napsána. Jako by těmi jmény protékala krev. Sklonil foťák a vykročil k desce s nataženou rukou, aby se jí dotkl. Robie se k němu vrhl. Popadl Dannyho za paži a odváděl ho pryč. Venku bylo horko a dusno. Vrátili se stejnou cestou k altánu. Teprve až tam zastavili. Oba lapali po dechu. „Musíme se dostat k autu. Jestli budu ještě chvíli dýchat ten smrad, rozskočí se mi hlava,“ postěžoval si Robie s náhlou lehkostí a sundal batoh z ramen. Usmál se. „Kdybych to věděl, zvládl bych to sám.“ „Je to divný,“ zamumlal vyčerpaně Danny. „Bylo to nějak snadný. Nepotkali jsme ani živáčka.“ Místo odpovědi se mu dostalo jen mávnutí ruky. Dali se znovu do pohybu. Postupovali stále hlouběji a hlouběji do tiché zahrady. Oba mlčeli. Jeden se samolibě usmíval, druhý se ostražitě rozhlížel kolem. Nikde nikdo. Zbývalo přeběhnout asi dvě stě metrů dlouhou alejí. Nechali jednu menší bránu otevřenou. Hned za ní stálo auto. Vše bylo v pořádku. Už jen kousek. Čím blíže byli cíli, tím rychleji je opouštělo napětí. „Už jsme skoro tam,“ zachechtal se Robie. „A to mi každý tvrdil, že je to těžší, než nakouknout pod sukně…“ hlas se mu vytratil. Na balvanech před nimi seděl správce a mile se na ně usmíval. Tak mile, až se oběma mužům stáhla hrdla. „Dobrý večer, pánové, zabloudili jste?“ zeptal se zdvořile Horatio. „Do prdele! Zdrhej!“ zahulákal Robie. Oba se dali na útěk. Horatio se spokojeně usmál. *** Jakmile miradelský sál osvítil první blesk foťáku, dva muži, kteří právě vstoupili na štěrkovou cestu vedoucí k hlavnímu vchodu, se zastavili. Vzduch se náhle ochladil, když se oba současně hněvivě nahrbili. „Jen klid, pánové,“ řekl Horatio nevzrušeně. Oba se otočili a sledovali správce, jak k nim pomalu přichází. Stejně klidně, jako kdyby se vracel z pozdní procházky. Když k nim došel, jedny bleděmodré oči se zúžily do černých škvír. „Co to má znamenat?“ Horatio ublíženě mlaskl. „Ach Divanero,“ nešťastně zavrtěl hlavou. „Tak dlouho jsme se neviděli. A ty ani nepřivítáš starého přítele,“ hlas se mu zlomil, jako by plakal. Divanero zaťal ruce v pěst. Pomalu vyšel ze stínu a postavil se do pruhu měsíčního světla. Andělsky krásnou tvář zastínil nenávistný výraz. Teplo v bleděmodrých očích bylo asi stejně hřejivé jako zuřící bouře za polárním kruhem. „Zdá se, že tvůj trest nebyl dostatečně
4
JINÝ SVĚT 5 Nariana Noverová
tvrdý,“ odsekl podrážděně Divanero. Odhrnul si pramen kaštanových vlasů z čela a pousmál se. Horatiova tvář potemněla. „Nestrkej ten svůj šlechtěný nosík tam, kde bys o něj mohl přijít.“ Střelil pohledem k druhému muži, který se zdržoval ve stínu. „Svůj dluh jsem už splatil,“ dodal záhadně. Divanero se krutě usmál: „Pokud se nemýlím, měl jsi to tady střežit. Ale jak se zdá, ani jako správce nestojíš za nic.“ „Možná, že bys to měl vzít ty a ukázat mi, jak na to, krasavče.“ Horatio sklopil pohled ke svým botám a dramaticky si povzdechl. „Určitě by ti procházky v dopoledním sluníčku udělaly dobře. Jsi nějak bledý. Samoopalovací krémy nepůsobí dost efektivně, což?“ Divanerovi se z hrdla vydralo přidušené zavrčení a vrhl se kupředu. Než však stačil dát první ránu, zastavil ho mírný, ale jasný hlas druhého muže: „To by na přivítanou stačilo.“ Divanero svěsil zatnutou pěst, ale očima stále probodával svého soupeře. „Ještě jsme neskončili, staříku,“ poslední slovo posměšně vyplivl. Horatio se rozzářil jako vánoční stromeček. „Och, budu se těšit, můj princi.“ Tichý smích donutil oba zmlknout a otočit se. „Kde jsou mé způsoby,“ vydechl kajícně Horatio a mírně se uklonil. „Vítejte doma, můj pane Domiene.“ „Překvapení na přivítanou?“ Domien trhl hlavou k domu a přistoupil blíž. Vlasy černé jako uhel rámovaly bledou, tvrdou, ryze mužskou tvář. Pod rovným, černým obočím byly zvláštní zelenomodré oči, které jako by viděly až na dno samotné duše. Husté vějířky řas a vystouplé lícní kosti umocňovaly démonický vzhled. Tvrdé rysy zjemňoval upřímný úsměv. „Řekl jsem si, že bych pro tentokrát mohl být shovívavý a nechat je na pokoji. Dokud si nebudu jist, proč se vloupali do tvého domu,“ vysvětlil Horatio. „Vloupali?“ Domien svraštil pochybovačně obočí. „Máš oči všude. Tys je pustil dál,“ konstatoval. Horatio, nevinnost sama, si přitiskl ruku na srdce. „To bych přece nikdy neudělal.“ Ale v očích mu šibalsky jiskřilo. „Ne, to určitě ne,“ ušklíbl se Domien. Divanero těkal pohledem od jednoho ke druhému. Za celou dobu, co věděl o jejich přátelství, jej nikdy zcela nepochopil. Kdyby záleželo na něm, sprovodil by Horatia vlastníma rukama ze světa. Nenáviděl toho staříka. „Nechtěl by ses před úplným návratem domů trochu občerstvit?“ nadhodil Horatio. Domien pomalu zvedl pohled k sídlu. „Velice rád,“ odpověděl tiše. „Vaše přání je mi rozkazem.“ *** Robie při zběsilém úprku špatně došlápl a nešikovně dopadl na zem. „Kurva, moje ruka!“ zasténal a opatrně si přitiskl ruku k hrudi. Danny se k němu vrhl a zvedal ho na nohy. „Zvládneš to?“
5
JINÝ SVĚT 6 Nariana Noverová
Jakmile se Robie postavil, v kotníku mu vystřelila bolest. Svalil se na zem jako pytel brambor a sténal. Dannyho se zmocnila ještě větší panika. Očima těkal po okolí. Neviděl nic. A to bylo horší, než kdyby je ten podivínský stařec dohnal. Robie nevěděl, jestli se má držet za ruku nebo za kotník. Danny se na něj podíval chladnýma očima. Bylo mu jedno, jak moc ho to bolí, musí se dostat pryč. A to za každou cenu. Možná, že kdyby tady Robieho nechal, poskytl by mu dostatek času, aby mohl utéct. Odevzdá paměťovou kartu a vezme si peníze. Danny se rozhodl. Koneckonců, Robie žádný přítel na život a na smrt nebyl. Danny se vrhl k batohu. „Co to děláš?“ vřískal Robie. „Dej ho sem!“ Robie zběsile zakroutil hlavou. „Nenecháš mě tady! To teda ne! Ne!“ „Taky bych řekl.“ Ledový hlas proťal okolí jako šíp. Danny přestal škubat za batoh a pomalu se otočil. Starý správce stál asi pět metrů před nimi. Ale jeho tvář byla chladná a vypočítavá. Ten tam byl milý úsměv! Nebyly na něm znát žádné stopy po běhu. Určitě musel… musel… Horatio tázavě pozvedl obočí. „Musel co, kamaráde?“ Danny vytřeštil oči. Byl si jistý, že nic neřekl. Jak to tedy mohl vědět? Ani se nehnul. Jako by ho správcův pohled přikoval na místě. Když bylo Robiemu jasné, že se pomoci nedočká, zdravou rukou vytáhl malý revolver, který měl připevněný k druhému kotníku. Roztřesenou rukou zamířil na správce: „Vypadni! Nebo bude po tobě!“ Danny vytřeštil oči ještě víc. „Co to… co to děláš?“ „Zmlkni! Klidně bys mě tady nechal!“ Robieho ruka se silně třásla. Horatio k Robiemu pomalu otočil hlavu. „Znáš pohádku O Červené Karkulce?“ zeptal se. Robie zmateně zamrkal: „Co to meleš?“ „Víš, jak se potká v lese s vlkem a on se jí ptá, co to nese v košíku?“ Danny střelil pohledem k batohu. Horatio se podíval na Dannyho a usmál se. „Jo, přesně!“ naklonil hlavu na stranu. „Ale vy asi bábovku nenesete, že?“ ušklíbl se. „Něco vám navrhnu,“ nadhodil Horatio pomalu. „Zastřelím tě!“ vyhrožoval Robie. Horatio pokrčil rameny a pomalu se k nim vydal. „Ještě se pohni a ustřelím ti palici!“ vykřikl Robie. Správce se zastavil. „Když mi řeknete, kdo vás najal, neudělám nic, čím bych vás ohrozil.“ Robie se uchechtl: „To nás jako necháš jít?“ „Nebudu vám bránit.“ „Vyklop to,“ zavelel Danny a šlehl pohledem k Robiemu. Střetli se očima. Aniž by Robie přestal na Horatia mířit, začal překotně vysvětlovat: „Nevím, kdo to je. Někdo mi zavolal a slíbil dost peněz za fotky toho památníku.“ „A komupak jste fotky měli předat?“ zeptal Horatio se nevzrušeně. „Měli jsme dát paměťovou kartu do obálky a vhodit do schránky před batwellskou radnicí,“ dodal rychle Robie. 6
JINÝ SVĚT 7 Nariana Noverová
Horatiův obličej na chvíli dostal zvláštní výraz, ale během okamžiku byl pryč. Dannymu v tu chvíli svitlo. „O tohle tady celou dobu jde, že? Bylo by vám úplně fuk, kdybychom tam něco ukradli. Tady jde o to, že jsem nafotil rodokmen, že?“ Horatio si Dannyho chvíli měřil pohledem, načež řekl: „Možná.“ „Ř-řekl jsem, co jsem věděl,“ připomněl se Robie. Správce natáhl k raněnému ruku: „Batoh, prosím.“ Když s tupým třísknutím přistál u Horatiových nohou, sklopil k němu zrak. „Můžeme jít?“ zaskřehotal Robie. Správce se sklonil a sebral batoh. „Zajisté,“ aniž by se na ně podíval, otevřel hlavní kapsu a vytáhl foťák. Zběžně prohlédl i zbytek výbavy. Zvedl k nim zrak a přikývl. „Přeji příjemný zbytek večera.“ Otočil se a odcházel pryč, jako by se nechumelilo. „C-co to mělo být?“ blekotal Robie a sklonil zbraň k boku, oči upřené na vzdalujícího se správce. Danny zavrtěl hlavou. „Nevím a nehodlám tady zůstat, abych na to přišel.“ Když Danny vykročil, přistály mu na ramenou ruce jako lopaty a srazily ho na zem. Kde se vzali, tu se vzali, dva obrovití chlapi. Jeden jako vystřižený z časopisu, druhý jakoby utekl z hororu. I ve špatném světle byla vidět jejich nepřirozeně bledá barva kůže. Vypadalo to, jako by na sobě měli tunu bílého pudru. Dannymu se v zorném poli objevily dvě modrozelené oči. Zajíkavě se nadechl, neboť muž, jemuž patřily, byl zosobněním strachu a bolesti. „Můj dům, můj hrad.“ Domienův hlas byl jako hromobití. „Moje zahrada, moje zábava.“ Danny zakroutil hlavou. Byl to spíš bezděčný pohyb než úmysl. „Kdo jsi?“ Domien chytil Dannyho pod krkem a vytáhl ho na nohy. „Domien del’Mallcawian,“ odpověděl. Noc proťal zvuk čtyř výstřelů. Danny uhnul očima a viděl, jak se Robie snaží zběsile odplazit pryč. Divanero za ním lenivě kráčel a oprašoval si hrudník. Domien Dannyho upřeně pozoroval a pomalu roztáhl rty v úsměvu. Ve svitu měsíce se zaleskly dva špičáky. Danny jen matně vnímal Robieho řev. Byl zcela ochromen prodlužujícími se špičáky. Hlava mu podivně ztěžkla. Nebyl schopen na nic myslet. O ničem uvažovat. Když vzhlédl, místo očí na něj hleděly dvě hlubinné propasti děsu. „Bože můj,“ to bylo to jediné, na co se zmohl. Domien mu natočil a zaklonil hlavu. Špičáky projely kůží. Na jazyku ucítil teplou, kovovou chuť krve. Danny tiše zachroptěl. *** Horatio procházel fotky. Uvelebil se na jednom z bílých balvanů, na kterých ještě před chvílí čekal na své hosty. Jak předpokládal, na fotkách nebylo nic jiného než del’mallcawianský rodokmen. Všechna jména krásně čitelná. Pro člověka nepodstatné. Pro upíry… „Našel jsi něco zajímavého?“ Horatio se ohlédl po zvuku Domienova hlasu. Vycítil ho ještě dřív, než na něj promluvil.
7
JINÝ SVĚT 8 Nariana Noverová
„Jen rodokmen. A pár špatně vytuněných aut.“ Horatio podal vypnutý foťák Domienovi. Divanero se mlčky postavil vedle nich. Domien chvíli hleděl na přístroj ve svých rukou a pak jím mrštil o zem s takovou silou, až se pár zlomených částí zavrtalo hluboko pod zem. Divanero se otočil čelem k Domienovi. „Ještě nikdy se neodhodlali k tak odvážnému činu. Sice se neslo pár zvěstí o neoprávněném postavení, které tvoje rodina zastává, ale nemyslel jsem si, že by zašli tak daleko a vloupali se k tobě domů.“ Domien zamyšleně přikývl a otočil se k Horatiovi. „Co mi k tomu řekneš, příteli?“ „Cítím změnu,“ odpověděl oslovený upřímně. Postavil se a promnul si krk. „A nebude příjemná. Jak je vidět, jsi problém. A to znamená jen jediné.“ „Budou se tě snažit odstranit z cesty,“ doplnil Divanero chladně. Domien se krutě zasmál: „Jen ať přijdou.“ „Myslím si, že by ses měl postarat, aby se to neopakovalo,“ nadhodil Divanero a oči mu zaplály očekáváním. „S tím nesouhlasím,“ prohodil Horatio mírně. Divanerova ramena se napjala. „Jistě,“ odsekl chladně. „Byl bys nejradši, kdyby seděl doma na zadku a nedělal nic. Je zapotřebí…“ „Zabezpečit okolí domu a zamezit přístup lidem,“ přerušil ho rázně Horatio. Vzduch se ochladil a zhoustl špatně potlačovaným vztekem. Divanero trhl ramenem. Pohled, který na správce vrhl, byl nepopsatelný. Napětí mezi muži by se dalo krájet. Domien netečně pozoroval blesky, které kolem sebe metali. Sice se touto situací dobře bavil, ale uvnitř mu hlodalo stále silnější podezření, že za nenadálou změnou bude mnohem víc. „Divanero!“ „Ano, můj pane?“ naposledy zpražil staříka pohledem a otočil se k Domienovi. „Postaráš se o jednotky. Budou chránit vnější i vnitřní okolí. Vypracuješ mi podrobnou zprávu o mužích, které doporučíš. Já sám pak vyberu tucet z nich. Ti budou čtyřiadvacet hodin očima a ušima sídla.“ Divanero se mírně uklonil. „Jak žádáš, pane.“ „A ty,“ ukázal na Horatia, „chci, aby v každém pokoji, chodbě, průchodu byly bezpečnostní kamery a čidla pohybu. Chci vidět a vědět o všem. Kolem zahrad se vystaví vysoké zdi. Nejmíň metr široké a tři čtyři metry vysoké. U brány chci…“ „Promiň, že tě přerušuji, ale už jsem se o to postaral,“ promluvil Horatio. Domien si založil ruce na hrudi a tázavě pozvedl obočí. „Jak jsem řekl, cítím změnu. Zařídil jsem pár věcí. Věděl jsem, že se brzy vrátíš.“ Horatio došel k Domienovi a zpříma mu pohlédl do očí. „Známe se dost dlouho na to, abys uznal, že se zřídka kdy mýlím.“ Domien přikývl. „Za dva dny začneme s výstavbou zdí,“ řekl Horatio. „Proč až za dva dny?“ mračil se Domien. Horatio se na přítele mile usmál. „Zahrady tvého domu jsou největší senzací Batwellu. Když se zničeho nic objeví stavební technika a zakáže se vstup, vyvolá to mnoho nepříjemných otázek.“ „Zajisté! O to ses už také postaral, nemám pravdu?“ protáhl jízlivě Domien. 8
JINÝ SVĚT 9 Nariana Noverová
Horatio jeho tón ignoroval. „Ale kdyby byl nějaký dobrý důvod, proč by se zahrady zavřely, nikdo by na to nemohl nic říct.“ Divanero se sladce usmál. „Třeba nečekaná a tragická smrt správce?“ Horatio mu poslal vzdušný polibek. „Něco podobného.“ Posmutněle se podíval do Domienových očí. Řekl něco, čemu rozuměli jen oni dva: „Dnes jsem našel Dorri mrtvou.“ Oslovený zamrkal. Pak nechápavě zakroutil hlavou. A rozesmál se. Divanero se na něj překvapeně podíval. Domien se nesmál moc často, a když už, tak z toho tuhla krev v žilách. Ale teď to bylo upřímné. Nečekané. Jakmile se Domien trochu uklidnil, byl zmrazen Horatiovým pohledem. „Nesměj se mi,“ zavrčel. „Měl jsem ji rád.“ „Zajisté,“ konejšil ho pobaveně Domien. Ale nakonec si neodpustil rýpnutí. „Ale nestává se ti to poslední dobou nějak často? Co s nimi děláš?“ Horatio pokrčil rameny. „Hraju si.“ „Um, dobrá. Nejsem si jist, jestli chci znát podrobnosti.“ Domien zvedl ruce na znamení kapitulace. Horatio zvážněl. „A co Orona?“ Při zvuku jejího jména sebou Divanero nepatrně trhl. Pobavení v Domienově tváři bylo rázem pryč. „Přivezu ji sem, jak jen to bude možné. Snad jí to tady prospěje. Zahrady měla vždy moc ráda.“ „Nemeškej,“ poradil mu Horatio, „růže jsou v plném květu,“ doplnil tajemně. „Beru na vědomí.“ Nastalo nepříjemné ticho, které prolomil Horatio. „Myslím, že je na čase jít domů.“ Muži přikývli a vykročili k sídlu. „Dovolil jsem si poupravit pár pokojů ve čtvrtém patře,“ zamumlal správce. Domien se zastavil. „Nedovoluješ si už trochu moc? Co si pod tím mám představit?“ „Proboural jsem dvě zdi a udělal v jižním křídle velín. Kdykoli se budeš chtít někam podívat, stačí, když tam zajdeš. Kamery jsou i všude v zahradách a v nejbližším okolí. Vždy o půlnoci se celé čtvrté patro rozsvítí. To se zapínají všechna pohybová čidla v zahradách a v nepoužívaných pokojích. V zimě se budou zapínat samozřejmě mnohem dřív.“ Domien uznale přikývl. „Výborně, příteli. Jsem překvapen tvou prozíravostí a vskutku potěšen.“ Poplácal Horatia po rameni a pak jej pevně stiskl. Horatio po něm šlehl pohledem. „Tvůj dluh je splacen.“ Domien pustil správcovo rameno a usmál se. Pak si významně poklepal na srdce a řekl: „Smíš se vrátit a být sám sebou.“ Horatio úlevně zavřel oči a přitiskl si ruku na prsa. „Děkuji, můj pane.“ „Ani se nepokusíš přísahat poslušnost?“ Když Horatio zvedl pohled k Domienovi, Divanero se zamračil. Něco ve správcově tváři se změnilo. „A ty bys mi věřil?“ I jeho hlas zněl zcela jinak. Pevněji. Důrazněji. Jako by omládl o dvě stě let. „To ponechám na tobě,“ zakončil Domien a vyzval Divanera, aby pokračovali k sídlu. Horatio je nenásledoval. Odešel opačným směrem. „Domiene, co vlastně bylo jeho pravým trestem?“ zeptal se Divanero podezřívavě.
9
JINÝ SVĚT 10 Nariana Noverová
Domienovou tváři se mihl zvláštní výraz. Něco jako obdiv? Avšak byl tak krátký, že si Divanero nebyl jistý. „Až se s ním příště setkáš, pochopíš.“ Žádné další vysvětlení nedodal. Jakmile vystoupali po schodech k hlavním dveřím, Divanero zastavil. „Mám ještě jednu otázku.“ Domien trpělivě vyčkával. „Kdo je Dorri?“ zeptal se bez obalu. Tázaný na něj chvíli tiše hleděl, pak otevřel dveře a přes rameno na něj houkl: „Jeden z jeho křečků.“ Divanero nevěřícně otevřel ústa. Vstupní hala se otřásala Domienovým smíchem.
10