7
POSLEDNÍ MOŽNOST
A
ni po měsíci Jenny nesplnila svůj slib, že mi přidělí víc práce. Nezdálo se mi, že by mě měla opravdu ráda, ať už k tomu měla jakýkoli důvod. Možná jsme si dost nepovídaly, nestaraly se o to, kdo s kým jde na rande a tak. Možná to byla moje zřetelné rozčarování z nepravidelného harmonogramu práce, který mi znemožňoval naplánovat rozpočet a péči o dítě. Možná jsem byla jen obecně příliš nabručená. Přesto, že Jenny svůj podnik řídila špatně, brala jsem si co možná nejvíc práce. Angela začala být tak nespolehlivá, že mi Jenny zadávala práci esemeskami až večer. Toužila jsem po normálním pracovním rozvrhu, hlavně proto, že Jennin příslib dvaceti hodin týdně se změnil na deset, nebo i méně, podle toho, zda se Angela ukázala v práci. Jenny to však nikdy neřešila. Ne‑ mohla jsem si stěžovat, že ráno sedím čtvrt hodiny před Ange‑ liným domem, čekám, až se oblékne, a proto přijdeme na úklid pozdě. Jenny brala stížnosti tak, jako že nejsem týmový hráč. Když se Angela chlubila tím, jak je šťastná, že dostane zaplaceno bokem, aby mohla žádat o vyšší vládní podporu, klouby mých rukou až zbělely, jak pevně jsem držela volant. Její pohodlíčko mi dělalo problémy. Začala jsem mít pocit, že bych se měla začít
| 76
POSLEDNÍ MOŽNOST
starat sama o sebe, ale víc jsem se bála péče o Miu a toho, co bylo před námi. Zatím Travis mou novou práci vnímal tak, jako kdybych si cho‑ dila číst do knihovny, jako něco, co mi bránilo v tom, abych dělala důležitou práci doma na farmě. Snažila jsem se udržet krok s péčí o Miu a uklízením doma a rozzlobila jsem se, kdykoli Travis oče‑ kával, že nakrmím koně. Čím bouřlivěji se doma můj život měnil do života farmářovy manželky, tím více jsem se obávala, zda budu schopná s Travisem dále žít. Má schopnost pracovat, vydělávat pe‑ níze byla jediná záchranná síť pro případ, že bychom opět ztratily pevnou půdu pod nohama. A Jenny mi ani náhodou neplatila tolik, abych nás dokázala uživit.
> S inzeráty zavedené úklidové firmy Classic Clean jsem se setkávala téměř všude. „Hledáme uklízečky“ bylo vysázeno tučným písmem. Vždy jsem měla v plánu se tam poptat, kdyby zaměstnání u Jenny nevyšlo. Teď nastal čas. „Ahoj, vy jste Stephanie, že?“ Žena, která mi otevřela, pokračova‑ la dále: „Našla jste to snadno? Vím, že to může být trochu zmatek.“ Snažila jsem se vřele usmívat, i když jsem se předtím pohádala s Travisem kvůli blátu, které nanosil do kuchyně. „Vaše pokyny byly perfektní,“ řekla jsem a žena vypadala potěšeně. „Já jsem Lonnie,“ představila se a podala mi ruku. „Jsem ve firmě personální manažerka.“ Potřásla jsem jí rukou a podala svůj životopis. Lonnie vypadala, jako kdyby něco takového viděla poprvé v životě. „To se na to podívejme,“ řekla zdánlivě potěšeně. Jako kdyby to byla poslední práce na světě. Jakékoli peníze, které jsem mohla vydělat, by mě odvrátily od nutnosti znovu zavolat na seznam azy‑ lových domů pro bezdomovce. To mě znervózňovalo a štvalo, že jsem se ocitla v této pozici. Pravidelný rozvrh a skutečná práce by 77 |
STEPHANIE LANDOVÁ: služka
byly můj lístek k nezávislosti i našemu přežití. Naše budoucnost závisela na tom, zda tu práci dostanu. Lonnie ukázala ke stolu v zadní části obdélníkové kanceláře, v areálu vestavěného do jedné ze dvou velkých přístaveb. Po te‑ lefonu mi předtím řekla, že firma funguje z kanceláře, která je v majetku Pam. „Proč se neposadíte a nezačnete vyplňovat náš dotazník? Potřebujeme, abyste také souhlasila s ověřením vašeho trestního rejstříku, ano?“ Přikývla jsem a udělala, co mi bylo řečeno. Po chvíli si ke mně přišla Lonnie sednout. „Asi jste podle přízvuku poznala, že jsem z Jersey,“ začala. Byla to pravda. Vypadala jako vlastní sestra Dan‑ nyho DeVita. Lonnie byla malá a podsaditá, s černými kudrna‑ tými vlasy ve tvaru načechrané ofiny – ten typ člověka, kterého jste chtěli mít na své straně. Byla přímá a věcná, mluvila rychle a odmlčela se, abych pochopila, co říká. Zvedla obočí, aby slyšela mé „dobře,“ než pokračovala. „To je náš rozvrh,“ řekla Lonnie a ukázala na tabuli nad svým stolem. Byla tak velká, že si Lonnie musela vzít schůdky, aby dosáhla nahoru. „Na štítku je jméno každého klienta a střídají se po týdnech A, B, C a D. Jak můžete vidět podle šipky, aktuálně jsme v týdnu C. Někteří klienti si ne‑ chávají uklízet měsíčně, jiní týdně, ale většina jednou za čtrnáct dnů, takže dvakrát měsíčně. Každá uklízečka má svou barevnou tečku, takže víme, kdo má co uklízet.“ Odmlčela se, aby se na mě podívala. Stála jsem vedle ní s rukama sepjatýma před sebou. „Rozumíte tomu, co říkám?“ zeptala se mě a já přikývla. „Takže, teď si vás prověříme a dopadne‑li to dobře, čímž neříkám, že si myslím, že to dobře nedopadne, i když byste se divila, na co všech‑ no nepřijdeme,“ Lonnie se na chvíli zarazila, usmála se sama pro sebe. „Nu, po prověrce vás požádáme, abyste přišla a vyzvedla si své čisticí prostředky, vysavač a nějaké košile. Jakou máte velikost, S nebo M? Asi nechcete nic těsného. Je dobré mít nějaký prostor k dýchání. Myslím, že máme nějaké středně velké. Tak co, máte nějaké dotazy?“ | 78
POSLEDNÍ MOŽNOST
Otázek jsem měla hodně, ale všechno, co jsem chtěla vědět o tom, kolik si vydělám, nebo kolik hodin budu pracovat, nebo zda mi nabídnou zdravotní nebo nemocenské pojištění, se zdálo nedůležité. Nejdůležitější ze všeho bylo to, že osoba, kterou jsem měla nahradit, měla žlutou tečku, což znamenalo, že všechny žluté tečky na tabuli jsem teď já, a že tedy budu pracovat každou druhou středu, čtvrtek a pátek a jednou měsíčně i v pondělí. Lonnie ukázala na plakátek na stěně s nápisem 8,55 dolarů na hodinu, což byla současná minimální mzda ve státě Washington. „V zácviku budete dostávat tolik,“ řekla. „Pak můžete dostat až devět dolarů.“ To by znamenalo 18 720 dolarů ročně, pokud bych nakonec pracovala na plný úvazek, což však nebylo možné, protože firemní politika zakazovala pracovat víc jak šest hodin denně. Víc ne, protože pak by zaměstnanci riskovali zranění z únavy, řekla. Taky bych nedostávala zaplacený čas strávený na cestě. Jenny započítávala dobu, kterou jsem strávila jízdou z jednoho domu do druhého, do mého platu, což mi dávalo dolar nebo dva za den navíc. S novou prací bych občas strávila až dvě neplacené hodiny denně jízdou do práce a z práce, navíc musím doma vyprat utěrky, které budu používat na úklid svými vlastními pracími prostředky spolu s černými tričky s nápisem Classic Clean a červeným ptáčkem vyšitým vedle jména společnosti. Zdálo se, že Lonnie nevadí, že tam stojím a studuji rozvrh, zatímco pokračovala ve vysvětlování jejich systému. Ve většině domů trval úklid dvě až tři hodiny. V některých případech čtyři. Nebo i šest. Ke každému domu, ve kterém jsme měla uklízet, jsem dostala pokyny s vytištěným půdorysem s rozložením místností a instrukcemi k úklidu i to, jak dlouho by to mělo trvat. Jedny po‑ kyny vytáhla, aby mi je ukázala. U většiny místností byly přidané poznámky, které upozorňovaly uklízečku na uvolněné dlaždice, na prach v místech, na která se často zapomíná, kde je uložené čisté ložní prádlo, pokud by ho klient zapomněl vyndat. Všech‑ no to, co by se ode mne žádalo, i to, co jsem měla čekat, bylo 79 |
STEPHANIE LANDOVÁ: služka
vytištěné černé na bílém. Neexistovaly by žádné večerní změny plánované prostřednictvím esemesek. Kdybych chtěla, mohla bych si všechno naplánovat dopředu a věděla bych, že budu kaž‑ dou druhou středu převlékat postele v jednom domě, než pojedu do dalšího. Ani mě nenapadlo, jak moc mi chybí taková stabilita a spolehlivost. Skoro jsem Lonnie objala. Musela jsem skrýt slzy, které se mi draly do očí. Lonnie mi zavolala druhý den. Právě jsem s Angelou uklidila jeden dům a netrpělivě jsem seděla v autě, zatímco ona ještě byla uvnitř, a snažila jsem se ignorovat reálnou možnost, že si tam An‑ gela vzala něco, co nebylo její. „Prošla jste,“ oznámila mi Lonnie. „Věděla jsem, že to tak dopad‑ ne, ale musíme si takové věci prověřovat.“ „Ano, tomu rozumím,“ řekla jsem a přála jsem si, abych jí mohla říci, že jsem šťastná, když vidím, jak to dělají. „Jste připravená přijít dnes odpoledne pro nějaké věci?“ zeptala se. „Pam, majitelka, tu není, ale mohu všechno připravit a zařídit. Pak vyrazíme ke mně – je to jen o jednu ulici dál, abych vám uká‑ zala, jak uklízet koupelnu a utírat prach.“ Snažila jsem se vstřebat, co řekla. To znamenalo, že mě najali. A že začínám pracovat dnes odpoledne. Měla jsem práci; sku‑ tečnou práci s výplatní páskou a pravidelným rozvrhem. „Ano, to zní skvěle!“ vyhrkla jsem najednou bez dechu, skoro jsem vykřikla. Lonnie se zasmála a řekla mi, ať se po poledni stavím u ní v kanceláři. Když jsem vyrůstala, trávila jsem sobotní rána velkým úklidem domu. Máma se nepřevlékla ze svého županu, dokud to nebylo hotové. Probudila mě vůně palačinek a slaniny, nebo odér klobásy vznášející se v mé ložnici, k tomu klavír George Winstona. Po sní‑ dani jsme se všichni dostali ke svým předem stanoveným a dohod‑ nutým povinnostem. Mojí povinností byly koupelny. Nějakou dobu to byla jen ta, kterou jsem sdílela se svým bratrem, ale byla jsem tak skvělá uklízečka, že mě máma pochválila a pověřila i úklidem | 80